Diecézní organolog - Poslání

Poslání

Organolog vede evidenci a dokumentaci varhan v diecézi za spolupráce s duchovní správou farností. Zajišťuje odbornou technickou pomoc jednotlivým farnostem ve všech záležitostech týkajících se varhan.


  • zajišťuje technickou pomoc pro farní úřady ve všech otázkách, týkajících se varhan
  • doporučuje vhodné varhanářské firmy k provedení opravy
  • pomáhá při organizování veřejných soutěží a poptávek na opravu varhan
  • konzultuje Záměr opravy nebo Restaurátorský záměr zamýšlené opravy varhan
  • potvrzuje správnost smluv po odborné stránce
  • provádí odborný dozor nad opravou varhan
  • provádí kolaudaci opravených varhan pomáhá sestavovat kolaudační komisi
  • zpracovává kolaudační protokoly
  • dává pokyn k proplacení faktury po ukončení díla nebo jednotlivé etapy
  • prověřuje nově vzniklé varhanářské dílny nebo stávající dílny, které dosud pro diecézi nepracovaly a o práci se nyní ucházejí
  • konzultuje pracovní postupy předložené varhanářskými firmami
  • spolupracuje s organology ostatních diecézí
  • jedná v zastoupení farnosti s orgány státní správy ve věci místních varhan

Varhany královéhradecké diecéze – historie a současnost

Královéhradecká diecéze je jedna z největších v Čechách. Kromě královéhradeckého a pardubického kraje sem zasahuje i kraj Vysočina, kraj Středočeský a Liberecký. Pro milovníky varhan je to velmi zajímavá oblast, kde se i v historii střetávaly různé varhanářské směry. 

První písemné zmínky o varhanách pocházejí z doby gotiky, kdy ještě nebyla diecéze ustanovena. Varhany se začaly stavět nejprve v klášterech a velkých městech, například v Polici nad Metují (1294), Hradci Králové (1335), Broumově (1407), Kutné Hoře (1424) atd. Radikální husitské křídlo však většinu nástrojů zničilo a trvalo velmi dlouho, než se varhany začaly v kostelech znovu objevovat. Po třicetileté válce stavba varhan opět stagnovala a mnoho starších nástrojů padlo za oběť nastupující barokizaci interiérů kostelů. 

Nejstarší dochované nástroje v diecézi tak nacházíme až od poloviny 17. století. Dodnes se zde můžeme pochlubit například s tvorbou A. Starcka z Lokte, D. Siebera z Brna, V. Pantočka z Dačic, A. Königa z Olomouce nebo s dochovanými unikáty varhanářů J. Effnerta z Třebíče (Polná, 1656), J. A. Tauchmanna z Lánova (Jaroměř, 1668), T. Agadoniho z Halle n. Saalou (varhanní skříň v Broumově, 1689), S. Ch. Klembta z Kroměříže (Lanškroun, 1703), J. J. Hermana z Chrudimi (Luže, 1714) nebo J. V. Dvorského z Prahy (varhanní skříň v Želivi, 1719). 

Místní varhanářské dílny se ve východních Čechách začaly zakládat až ve 2. polovině 17. století, tedy po založení královéhradecké diecéze (1664), kdy se v souvislosti s rekatolizací země začaly stavět nové kostely, a rostla poptávka po nových varhanách. 

Nejstarším varhanářským centrem bylo tehdy Vrchlabí, kde působil zejména rozvětvený rod Tauchmannů. Dalším centrem se stala Kutná Hora, kde varhanářská tradice přetrvala prakticky až do současnosti. Kutnohorské varhanářství nejvíce proslavil rod Horáků, zejména František Pavel Horák. Největším centrem varhanářství ve východních Čechách byly bezesporu Králíky (tzv. králická dílna), kde se v rozmezí téměř 200 let vystřídalo několik generací varhanářů. Zakladatelem byl rod Hälbigů, na jejichž dílnu navázal rod Welzelů. Současně s Kašparem Welzelem pracoval i František Katzer, který se později osamostatnil. Do králické dílny patřil i Josef Streussel a František Umlauf. 

Další skupinou jsou tzv. varhanářské rody, které pracovaly již samostatně, ale řemeslo se zde dědilo po několik generací. Nejslavnějším byl rod Španělů, který působil v Rokytnici v Orlických horách, a z Orlických hor pocházel i rod Hanischů a Kunzů. Tak trochu sem patří i rod Predigerů, který převzal dílnu po A. A. Tauchmannovi, ale sídlo měl mimo naší diecézi.

Třetí skupinou jsou samostatné varhanářské dílny, kde se řemeslo udrželo maximálně z otce na syna. Mezi ně patří například Vojtěch Schreyer z Kuksu, Amand Hanisch z Rychnova nad Kněžnou, Karel Trnka z Chrasti, Josef Jiruška z Hradce Králové, Jan Bárta z Pilníkova, Josef Andrýs z Neznášova nebo Anton Grosser z Božanova. 

Poslední skupinu můžeme nazvat jako varhanářské velkopodniky. Sem  patří nejstarší česká továrna na varhany Mölzer, založená v roce 1859, a konkurenční firma Tuček, založená o deset let později – obě z Kutné Hory. 

Od roku 1880 se naplno rozvinula tzv. tovární výroba varhan a varhanářství bylo ovlivněno řadou technických vynálezů. Původní barokní nástroje, které nepadly za oběť živelnému nahrazování za „moderní“ stroje, byly většinou dispozičně upraveny podle zásad tzv. ceciliánské reformy. V dispozicích těchto nástrojů pak převažovaly základní doprovodné řady na úkor alikvotních a plénotvorných rejstříků. Konstrukční a hlavně zvuková kvalita nových nástrojů byla většinou již silně ovlivněna nastupující sériovou výrobou. Do tohoto období můžeme zařadit tvorbu varhanářů, jako byl např. Josef Vanický z Třebechovic, Václav Poláček z Rychnova nad Kněžnou, Jan Macal z Chrudimi, Paul Noske z Broumova nebo Bedřich Čápek z Poličky. K nejznámějším varhanářům tohoto období však patří Josef Kobrle z Lomnice nad Popelkou, a i když jsou jeho nástroje poznamenány tovární výrobou, jsou řemeslně i zvukově velmi zdařilé. Na druhou stranu tento varhanář odstranil nebo totálně přestavěl jen v naší diecézi kolem 150 nástrojů...

Kromě již zmíněných místních firem zde působili varhanáři, jejichž dílna sídlila mimo naši diecézi. Nejvíce se zde prosazovala továrna bratří Riegerů z Krnova a hlavně plejáda pražských varhanářů, jako byl Em. Š. Petr (rodák z Opočna), bratři Schiffnerové, bratři Paštikové, Rejna a Černý, J. Hubička a řada dalších. Ojedinělé zakázky zde získaly i některé zahraniční firmy (G. F. Steinmeyer, J. Deutschmann, H. Mauracher, F. J. Swoboda, Schlag a syn nebo J. Ullmann).  

Po roce 1914 musela řada menších firem pro nedostatek práce ukončit živnost, a nebo se živila opravami a dodáváním prospektových píšťal. Největší úpadek v českém varhanářství pak nastal po roce 1948, kdy se péče o varhany omezila pouze na nejnutnější, a mnohdy jen amatérské zásahy a novostavbám se věnovalo prakticky jen družstvo Organa z Kutné Hory. Paradoxně se tak zde zachovalo mnoho historicky vzácných nástrojů, které by za normálních okolností pravděpodobně ustoupily novostavbám.
Po roce 1990 se velmi rychle zformovaly nové varhanářské firmy, které se snažily navázat na slavnou tradici varhanářství u nás a v té době byla v Čechách také postupně obnovena činnost diecézních organologů. Jejich úkolem je zejména průběžně dokumentovat všechny varhany v diecézi, zajišťovat technickou pomoc pro farnosti při opravách varhan, zpracovávat projekty a restaurátorské záměry, jednat s památkovými úřady, kontrolovat průběh prací při stavbách i opravách, kolaudovat a předvádět veřejnosti dokončená díla.

V královéhradecké diecézi působí organolog již od roku 1990 a výsledkem jeho práce je mimo jiné i vydaná publikace Varhany královéhradecké diecéze (Garamon 2007), která dokumentuje všechny varhany v diecézi a je jedinou ucelenou publikací tohoto typu u nás. 

Ne vždy se v tomto hektickém období podařilo odhadnout, který varhanář bude schopný a který méně. Už proto, že tehdy mohl získat živnostenský list v oboru varhanář kdokoliv, aniž by musel prokazovat odbornou způsobilost, a většina nově vzniklých varhanářských firem si doplňovala odborné znalosti v oboru tzv. za pochodu. To se týkalo především problematiky restaurování historických varhan. Ministerstvo kultury se snažilo situaci korigovat udělováním licencí na restaurování památkově chráněných varhan. Ale ani tento systém není zcela optimální. Nesystémová je evidence památkově chráněných varhan, neboť drtivá většina těchto nástrojů byla zapisována v 70. letech 20. století, a mnohdy jen na základě pohledu z lodi kostela. Existují tak desítky skutečně vzácných nástrojů, které zapsané nejsou a na druhou stranu figurují v seznamu nástroje bezcenné. Nejednotné uplatňování metodických pokynů MK i na novodobé nástroje, vestavěné v památkově chráněných varhanních skříních nebo na bezvýznamné nástroje, umístěné v památkovém objektu, pak v důsledku znamená značné omezení údržby u těchto nástrojů.

V současné době je v královéhradecké diecézi evidováno 735 varhan, z toho kolem 120 varhan je evidováno jako movitá kulturní památka. Od roku 1990 se v diecézi opravilo přes 400 varhan a na těchto akcích se vystřídalo téměř 60 varhanářských firem. Postavilo se zde také 30 nástrojů nových, kolem 80 historických varhan bylo restaurováno a cca 20 varhan bylo přestavěno na jiný ovládací systém, většinou na elektropneumatický. 

Z nových nástrojů stojí za pozornost například čtyřmanuálový nástroj se španělskými trompetami v Litomyšli nebo třímanuálové nástroje v Chrudimi a v České Třebové. Jsou to velké nástroje univerzálního typu s elektropneumatickou trakturou. Nové mechanické nástroje jsou např. v Sedlci u Kutné Hory, Opočně, Kameničkách, Nížkově, Janově, Heřmanicích, Makově atd. Máme zde i stylově vyhraněné nástroje od firmy Kánský-Brachtl (Hradec Králové, Humpolec, Smiřice, Boušín). 
Z významných restaurátorských prací bych rád jmenoval např. nástroje v Hradci Králové, Luži, Polné, Želivi, Lanškrouně, Žamberku, Vamberku, Letohradě, Častolovicích, Dobrušce, Vrchlabí, Horním Jelení, Trpíně, Žirči, Krásné Hoře, Krouně, Sopotech, Martínkovicích, Výprachticích, Trhové Kamenici, Přibyslavi, Malešově atd. Zdařilé jsou i některé přestavby velmi poruchových pneumatických nástrojů na elektrickou trakturu – např. v Kutné Hoře, Pardubicích, Čáslavi, Ústí nad Orlicí, Třebechovicích, Skutči, Světlé nad Sázavou, Jičíně, Borohrádku, Sádku u Poličky, Opatovicích atd. Připraveny jsou projekty na opravu desítek dalších nástrojů.

Finanční náklady na opravy, restaurování, rekonstrukce a novostavby převyšují za uplynulých 25 let částku 180 miliónů korun a dlužno připomenout, že více než polovina nákladů byla uhrazena z příspěvků státu, obcí a sponzorů. Zbývající část uhradily farnosti z vlastních prostředků, mnohdy s pomocí účelových sbírek nebo adopcí, organizovaných různými spolky na záchranu varhan. Velmi dobrá spolupráce je také s královéhradeckým krajem, který již několik let přispívá nemalou částkou na opravy historicky cenných varhan. 

Na druhou stranu je nutné konstatovat, že na seznamu ohrožených varhan figurují ještě desítky velmi cenných nástrojů, u kterých je naděje na záchranu již minimální.

 Václav Uhlíř, diecézní organolog