Stručná historie dějin Biskupství královéhradeckého

Založení biskupství

Zřízení biskupství v Hradci Králové souvisí s procesem rekatolizace v Českých zemích, kterou vytyčil v polovině 16. století Tridentský koncil. V Čechách bylo nutno vybudovat novou strukturu katolické církve, která byla od husitství v rozvratu a nefunkční. Založení nových biskupství bylo jedním ze základních pilířů obnovy katolické duchovní správy. Celé Čechy spadaly tehdy do jediné diecéze, a to pražské.

Návrhy na vznik nových biskupství (Litoměřice, Hradec Králové, Plzeň a České Budějovice) se datují již do druhé poloviny 16. století, ale chyběly na ně finanční prostředky. Předcházel jim příchod řádu jezuitů do Čech (1556) a obnovení úřadu pražského arcibiskupství v čele s Antonínem Brusem z Mohelnice (1561). S větší intenzitou se tyto myšlenky prosazovaly až po bitvě na Bílé Hoře, kdy v čele katolické církve v Čechách stála mimořádná osobnost – arcibiskup pražský Arnošt Vojtěch kardinál Harrach. Jemu se podařilo kromě mnoha jiných činů takřka geniálním způsobem vyřešit v dlouhodobém horizontu  problém s hmotným zabezpečením nových diecézí. Zavedl totiž se souhlasem papeže a císaře, který se tím vzdával části výnosu z daně, tzv. solní pokladnu (cassa salis, solní regál), což znamenalo, že z každé bečky soli dovezené do Čech, byla odvedena část daně na fond, z něhož byla financována katolická reformace v Čechách, tj. nejen církevní správa, ale i oprava významných církevních památek a výstavba nových kostelů a budov. Tento způsob dotací trval až do josefínských reforem, kdy se solní pokladna stala součástí náboženského fondu, vytvořeného z majetku zrušených klášterů.

Jako první z nových biskupství bylo založeno litoměřické roku 1655 bulou papeže Alexandra VII. Přibližně ve stejnou dobu začaly přípravy na založení biskupství královéhradeckého, které do určité míry navazovalo na středověké biskupství litomyšlské zaniklé za husitských válek. Katolická církev měla v tomto kraji velmi slabou pozici. Císař Ferdinand III. již v roce 1654 jmenoval kandidátem na biskupský stolec španělského benediktina s českými kořeny, významného matematika, filozofa a literáta Juana Caramuela z Lobkowicz. Velkou zásluhu na vzniku hradeckého biskupství má pražský arcibiskup Arnošt kardinál Harrach, který vyřešil roku 1656 hmotné zabezpečení budoucího biskupství zakoupením ze solní pokladny panství Chrast s vesnicemi Horka, Chacholice, Skála, Podlažice, Dobrkov, Zalažany, Rosice, Bor, Bořice a Podbor, rytířské sídlo Úhřetice s vesnicemi Dvakačovice, Zásada, dále vesnice Chlum a Vortová se vším, co k nim příslušelo v celkové sumě 88 000 zlatých. K tomu slíbil císař darovat ještě obnos 30 000 zlatých. Tento slib však plně nedodržel a polovinu musel doplatit první biskup sám. Počet statků se v průběhu let měnil, některé byly nově zakoupeny, jiné ubyly.

Nový císař Leopold I. nepodporoval kandidaturu Juana Caramuela, přiměl ho k rezignaci a roku 1659 jmenoval opata kláštera u sv. Mikuláše na Starém Městě Pražském a zároveň i u sv. Jana pod Skalou benediktina Matouše Ferdinanda Sobka z Bilenberka. Jeho úkolem bylo budovat hospodářskou základnu, zajistit budoucí sídlo biskupů ve městě, zřídit kapitulu a připravit farní kostel sv. Ducha na změnu statutu na biskupskou katedrálu. Sobkovi se podařilo získat pro biskupství dvory Žilovice, Ostrov, Opočno a Žika. K hmotnému zajištění kapituly zakoupil roku 1662 panství Skály (Bischofstein) za 20 800 zlatých. Teprve potom byla papežem Alexandrem VII. dne 10. listopadu 1664 vydána zakládací listina a 15. března 1665 byl Matouš Ferdinand Sobek v Praze v katedrále sv. Víta kardinálem Harrachem vysvěcen a následujícího roku v Hradci instalován. Území hradeckého kraje se oddělilo od pražské arcidiecéze, stalo se samostatnou diecézí, město Hradec Králové bylo povýšeno na biskupské a farní kostel na katedrálu o šesti kanovnících (tohoto počtu dosáhla kapitula až posléze). Následně začala také fungovat biskupská konzistoř. Právo jmenovat královéhradeckého biskupa náleželo českému králi.


Počátky budování biskupství a první léta rozkvětu

Město se dlouhou dobu bránilo vzniku biskupství, protože to považovalo za zásah do svých práv a obávalo se ztráty privilegií. Jablkem sváru se stalo zakoupení Gallasovských domů (patřilo rodině hrabat z Gallasu) roku 1662 na jižní straně Velkého náměstí pro účely budoucí biskupské rezidence, které nechtěla městská rada uznat a blokovala výstavbu biskupského sídla. První biskupové tedy sídlili na zámku v Chrasti a do Hradce přijížděli jen na velké svátky. Další vleklý spor se týkal patronátního práva ke katedrále sv. Ducha a obsazování úřadu arciděkana, které bylo doposud v kompetenci města a české královny, neboť Hradec Králové byl věnným městem.
Dříve než se stačily spory vyřešit, zemřel kardinál Harrach a pražským arcibiskupem byl ustanoven roku 1668  Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka a ještě téhož roku jmenován do Hradce Jan Bedřich hrabě z Valdštejna. Protože se jednalo o šestadvacetiletého mladíka, musel čekat 5 let na své potvrzení. Pro Hradec to znamenalo intermezzo, kdy byl biskup zastupován biskupským oficiálem. Situace se nezměnila ani po biskupově vysvěcení roku 1674, neboť byl vzápětí jmenován po Sobkovi pražským arcibiskupem a Hradec údajně ani nenavštívil. Do Hradce přichází roku 1676 probošt kaple Všech svatých na Pražském Hradě Jan Kryštof z Talmberka. Ani on nebyl úspěšný v dohodě s městským zastupitelstvem, a tak svou pozornost obrátil k obnovení kostela sv. Markéty v Podlažicích zničeného husity, kde roku 1698 nalezl i místo posledního odpočinku. Po něm usedl do biskupského křesla již v pokročilejším věku Bohumír svobodný pán Kapoun ze Svojkova (1699 – 1701), který po dvou letech zemřel, aniž by se něco podstatného na postavení hradeckého biskupa změnilo. Teprve s příchodem 5. biskupa, jímž se roku 1701 stal rodák z Králík Tobiáš Jan Becker, se otevírá nová kapitola v dějinách instituce, období konsolidace a spolupráce s městem. Biskup Becker byl člověkem mimořádných schopností, který přišel s koncepcí rozvoje diecéze a vizí do budoucna. Podařilo se mu realizovat základní podmínky pro fungování biskupství: na místě Gallasovských domů vybudoval přední trakt biskupské rezidence s kaplí sv. Karla Boromejského, kterou roku 1709 vysvětil. Jižně od katedrály zakoupil parcely pro kanovnické domy a začal s jejich výstavbou. V roce 1706 získal od města budovu bývalého purkrabství s úmyslem ji přestavět pro účely semináře, resp. kněžského domu. Zároveň začal se stavbou seminárního kostela Jana Nepomuckého, a to ještě před jeho svatořečením, neboť patřil k jeho velkým ctitelům. Tímto fundátorským dílem výrazně zasáhl do podoby Hradce. Velké renomé, jak u císaře, tak i u papeže, si získal výstavbou poutního areálu Hory Matky Boží v Králíkách, ke kterému uvedl řád servitů, a to ještě než se stal biskupem. T. J. Becker povznesl též duchovní život v diecézi, založil řadu náboženských bratrstev, měl charitativní cítění. Patřil k nejvýznamnějším biskupům, které diecéze měla. Zemřel roku 1710 v nově postavené budově biskupské rezidnece.


Již dva měsíce po Beckerově smrti byl jmenován 6. sídelním biskupem Jan Adam hrabě Vratislav z Mitrovic, další výrazná osobnost na hradeckém biskupském stolci, jemuž připadla úloha dokončit řadu staveb započatých jeho předchůdcem. Vratislav byl známým mecenášem umění, pro biskupství v Hradci angažoval umělce jako byli  Petr Brandl a Jan Blažej Santini, jemuž je připisováno rozšíření rezidence o jižní a východní křídlo z let 1715 – 1718 a dále pozoruhodný projekt na obnovení kaple sv. Klimenta (1715 - 1717), na níž přispěl i papež Klement XI. Sv. Klementa zvolil roku 1714 za patrona města a celé diecéze na paměť uchránění Hradce před morem a v témže roce začalo město budovat mariánský sloup na Velkém náměstí. Biskup Vratislav nezapomínal ani na své panství v Chrasti, kde rozšířil zámek, dokončil obnovu chrasteckého farního kostela a podle Santiniho plánů dal postavit hřbitovní kostelík sv. Martina.  Za Jana Adama Vratislava se plně konstituovala kapitula, rozšířil se počet kanovníků, do provozu byl roku 1716 uveden biskupský seminář  (kněžský dům), který měl podobu postgraduálního studia, kde se připravovali na praxi již vystudovaní bohoslovci. Roku 1721 byl Jan Adam Vratislav jmenován biskupem v Litoměřicích a v Hradci následuje poměrně nevýrazné období Václava Františka Košínského sv. pána z Košína (1721 – 1731) a Mořice Adolfa vévody Saského (1731 – 1733), který pocházel ze všech hradeckých biskupů ze společensky nejprestižnější rodiny, saské panovnické dynastie Wettinů. Po necelých dvou letech Hradec opustil a na vlastní žádost byl po smrti Jana Adama Vratislava jmenován biskupem litoměřickým.

Dlouhé období dvaceti let vyplnila vláda mladšího bratra Vratislava z Mitrovic, Jana Josefa (1733 – 1753). Biskup Jan Josef jako pečlivý správce diecéze a hospodář rozmnožil majetek o panství Zájezdec a Hroubovice, zvýšil význam a prestiž kapituly (kapitulní děkan získal právo užívat pontifikálií), zpřísnil kritéria pro vzdělávání v semináři. Hradec získal ostatky svého patrona sv. Klementa, které byly roku 1737 slavnostně přivezeny z Říma.  V letech 1741 – 1742 podstatně rozšířil chrastecký zámek o západní křídlo, opravil hradeckou rezidenci a doplnil fasádu o další štukovou výzdobu. V diecézi, zejména v pohraničí a hornatých oblastech, byla stále rozšířená nekatolická náboženství, ale i náboženské sekty a na jejich odstranění působili misionáři, mezi nimiž byl i známý P. Antonín Koniáš.

Biskupství za josefínských reforem a osvícenství

Po Vratislavově smrti přišel do Hradce příslušník starobylé české vladycké rodiny Antonín Petr hrabě Příchovský svob. pán z Příchovic (1753 – 1763), který se ovšem v Hradci zdržoval poměrně málo, město bylo těžce poškozeno průtahy vojska za sedmileté války s Pruskem a velkým požárem. Příchovský se stal roku 1763 arcibiskupem pražským a jeho jméno je spojeno především s rokokovou přestavbou arcibiskupského paláce v Praze. V Hradci ho vystřídal Heřman Hannibal hrabě z Blümegen (1763 – 1774). Za tohoto biskupa došlo k rozšíření farní sítě o 20 nových farností, o které žádali již jeho předchůdci a vybudování kostela sv. Antonína Poustevníka na Novém Hradci náhradou za zbořený stejného patrocinia na Slezském Předměstí kvůli stavbě vojenské pevnosti. Roku 1772 získala diecéze dalšího patrona, a tím byl sv. Jan Nepomucký. Zároveň ale bylo biskupství oslabeno vnitřními spory s kapitulou a častým střídáním generálních vikářů a úředníků konzistoře. Biskup však věnoval velkou pozornost semináři, jehož budovu dal rozšířit (stavitel František Kermer) a vydal nový studijní řád. Dožil se ještě počátku velkých církevních reforem započatých za Marie Terezie, a to zrušení jezuitského řádu v roce 1773, což se v Hradci velmi citelně projevilo. Později pobýval biskup Blümegen ze zdravotních důvodů ponejvíce v Brně, kde byl proboštem kapituly u sv. Petra a Pavla a kde také zemřel, a na svém panství ve Vizovicích. V diecézi ho zastupoval pomocný biskup Matyáš František hrabě Chorinský, pozdější brněnský sídelní biskup, a pražský světící biskup Jan Ondřej Kaiser, který se po Blümegenově smrti stal jeho nástupcem. Ačkoliv Kaiserův episkopát trval pouze jeden rok (1775 – 1776), biskup se těšil přízni císařovny Marie Terezie, která ho do úřadu jmenovala. Podařilo se mu totiž při obléhání Pražského hradu a bombardování pruským vojskem roku 1757 statečným a prozíravým jednáním uchránit katedrálu sv. Víta před požárem. Po něm přichází Josef Adam hrabě Arco (1776 – 1780), který patřil již ke generaci vysokých církevních hodnostářů ovlivněných josefinismem a osvícenstvím. Vydal řadu dekretů, nařízení a statut upravujících chod konzistoře, kapituly a velkostatku. Provedl generální opravu biskupské rezidence, při níž byl snesen barokní střešní pavilon a budova byla zastřešena novou mansardovou střechou. Za jeho episkopátu byl stavěn kostel sv Anny s minoritským klášterem v Kuklenách jako náhrada za zbouraný a v souvislosti s budováním vojenské pevnosti byly zbořeny ještě předměstské kostely sv. Pavla a sv. Petra.  Domácí prostředí však biskupa Arca vnímalo jako cizince (rodina původu jihotyrolského), a proto nebyl také plně akceptován. Po dvou letech zažádal o přeložení a posléze se stal biskupem v rakouském Seckau.

Osvícenství doprovázené josefínským byrokratismem našlo největšího zastánce v Arcově nástupci Janu Leopoldu Hayovi (1780 – 1794), který platil za znalce i zastánce nekatolického prostředí. Za jeho episkopátu se uskutečnila obrovská proměna církve, vedoucí k jejímu podřízení státu. V roce 1781 došlo k vydání tolerančního patentu a započalo se s rušením klášterů, které nevyvíjely veřejně prospěšnou činnost např. ve školství či zdravotnictví. Pozitivním přínosem josefínských reforem bylo nové uspořádání farní sítě, v hradecké diecézi bylo zřízeno 79 nových far a lokálií. Biskup Hay těžil z počáteční přízně císaře Josefa II., který ho v rámci inspekčních cest do Josefova a přípravy pevnostní stavby v Hradci několikrát v rezidenci navštívil. Upozornil na sebe především vydáním pastýřského listu v roce 1781, doprovázejícím výkladem toleranční patent, který dokonce překračuje míru náboženské tolerance stanovené císařem. To mělo posléze za následek ochlazení vztahů s vídeňským dvorem. Hayův episkopát doprovázela řada změn, které výrazně zasáhly do podoby diecéze. Bylo to zejména připojení dvou krajů k diecézi – chrudimského a čáslavského, čímž  se od roku 1782 rozloha hradecké diecéze zdvojnásobila. Území bylo rozděleno podle krajů na 24 vikariátů tak, aby církevní správa odpovídala politickému územnímu dělení. V souvislosti s výstavbou vojenské pevnosti se uvažovalo o přenesení sídla biskupství z Hradce do Chrudimi, z finančních důvodů byl nakonec tento plán zažehnán. Hay se přátelil s řadou významných osvícenců, k nimž patřil Josef Dobrovský, kterého roku 1786 v rezidenční kapli vysvětil na kněze. Podporoval na studiích i mladého malíře Antonína Machka, který později vyzdobil nástěnnými malbami dvě místnosti na zámku v Chrasti. Jako kanovník působil v Hradci významný kreslíř – vedutista Johann Venuto. K nelibosti místních provedl biskup razantní úpravu interiéru katedrály sv. Ducha, kdy nahradil původní barokní výzdobu novou, ale kvalitní, ve stylu klasicismu. Ani tento inventář se však do současnosti nedochoval. K představitelům osvícenství, i když méně radikálním než předchozí, patřil také 15. biskup Maria Tadeáš hrabě Trauttmansdorff (1795 – 1811). Jeho episkopát se kryl s dobou napoleonských válek, tudíž musel čelit především jejich následkům, hospodářské krizi a státnímu bankrotu v roce 1811. Ve své působnosti na hradeckém stolci se zaměřoval především na reformou církevního školství, podporu vzdělávání kléru a povznesení hospodářské úrovně biskupského panství. Původní kněžský dům v Hradci byl roku 1802 transformován na řádný tříletý bohoslovecký seminář, který fungoval zpočátku jako součást pražského a později se osamostatnil a jeho budova byla výrazně rozšířena. Do studijního programu zařadil výuku českého jazyka, kterou vykonávali v Hradci významní obrozenci (J. M. Rautenkranz, J. L. Ziegler). Byl to první nově koncipovaný kněžský institut v rakouských zemích. Kromě toho obnovil gymnázium v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, podporoval filozofický institut v Litomyšli. Biskup zanechal významnou knihovnu, která je chloubou královéhradeckého biskupství dodnes. M. T. Trauttmansdorff se roku 1811 stal moravským metropolitou a svoji životní dráhu zakončil jako kardinál (1816). Na jeho místo do Hradce přišel olomoucký světící biskup Alois Josef hrabě Kolovrat-Krakovský (1812 – 1831). Byl to poslední příslušník historické rodové šlechty, který stanul v čele hradecké diecéze. Centrem pozornosti zůstával i nadále seminář, studium bylo prodlouženo na čtyři roky, vyučovalo se také zemědělským naukám, ekonomii a pedagogice. Po devatenácti letech působení v Hradci byl roku 1831 jmenován arcibiskupem pražským.

Biskupství za vlády císaře Františka Josefa I.

Toto období představuje především episkopát 17. biskupa Karla Boromejského Hanla (1831 – 1874) , který patřil k nejdelším v dějinách hradeckého biskupství, trval plných 42 let. Hanl byl vzorným správcem diecéze, velmi pilně plnil povinnosti jak pastorační, tak hospodářské. Až do roku 1848 vykonával tak jako jeho předchůdci vrchnostenská práva, která byla zároveň s poddanstvím a robotou zrušena, z panství se stal velkostatek, politická a soudní správa přešla z vrchnosti na zemské úřady. Biskup Hanl značně pozvedl náboženský život, zavedl nové rozdělení vikariátů (1842), jichž měla diecéze nadále 31, roku 1849 zavedl misie lidové i kněžské, zřídil pro tento účel misijní ústav, uspořádal první diecézní synodu pro klérus (1863). Královéhradecká diecéze byla tehdy nejlidnatější v Čechách, k roku 1846 měla 1 261 465 duší. Roku 1860 zřídil chlapecký výchovně vzdělávací internát – konvikt pro studenty z diecéze, nazvaný Borromaeum a postavil pro něj novou budovu, kterou z velké části sám financoval. Hanlovou zálibou byla historie, sepsal monumentální dílo, třídílnou rukopisnou Pamětní knihu biskupství královéhradeckého. Opravil všechny budovy biskupství včetně hospodářských dvorů, svoji činnost završil regotizací katedrály sv. Ducha v letech 1864 – 1876 (k 200. výročí založení biskupství), kterou prováděl stavitel František Schmoranz. Při ní byly odstraněny všechny negotické prvky v interiéru a tím zanikla i předchozí Hayova klasicistní úprava. Až do svých 85 let neúnavně konal vizitace, takže se mu podařilo za svůj dlouhý episkopát vizitovat diecézi celkem třiktát. Vizitace bývaly spojovány s biřmováním a nezřídka se stávalo, že při nich biřmoval najednou i více než 20 000 osob. Po smrti Karla Hanla byl jmenován do Hradce Josef Jan Ev. Hais (1875 – 1892), který navázal na odkaz svého předchůdce. Věnoval zvýšenou pozornost otázkám národnostním a jazykovým, zavedl úřadování na konzistoři v jazyce, v kterém se na úřad žadatel obrátil. Prosazoval myšlenku českého katolického vlastenectví. Roku  1881 založil ústav pro výchovu hluchoněmých Rudolfinum, na který přispěl částkou 100 000 zlatých. Zasloužil se o obnovu vyhořelého klášterního areálu Hory Matky Boží v Králíkách, kam uvedl řád redemptoristů. Ze svých prostředků zakoupil pro české seminaristy v Římě letní sídlo v Trevi (Umbrie). Haisovy zásluhy o církev ocenil při návštěvě Hradce jak císař František Josef I., tak i korunní princ  Rudolf.

Josefa Haise vystřídal roku 1893 Eduard Jan Nep. Brynych, který byl známý především jako katolický spisovatel a organizátor církevního spolkového života. Jeho devízou bylo: „ Proti slovu máme slovo, proti knize nebo listu musíme dáti knihu nebo list, proti spolku musíme postaviti spolek, proti činnosti činnost, proti penězům peníze, proti záští a fanatismu musíme dáti lásku a klidnou odhodlanost.“ Za jeho episkopátu se v plné míře projevily národnostní problémy v diecézi, musel čelit velkým tlakům i obžalobě ze strany německých nacionalistů kvůli zavádění českých bohoslužeb na Trutnovsku a v pohraničí. Svá stanoviska úspěšně obhájil i u papeže Lva XIII. Aktivně vstupoval do politického života, podílel se na zakládání katolických spolků, jejichž posláním bylo oživení náboženského života, šíření osvěty, vzdělání, sociální i ekonomické povznesení úrovně obyvatelstva. K tomu přispívalo i založení tiskárny s nakladatelstvím a jako spisovatel podporoval vydávání diecézních časopisů a dalších publikací (časopis Obnova, Časové úvahy, týdeník Štít). Do výuky v semináři zařadil křesťanskou sociologii. Brynych byl zároveň posledním z velkých fundátorů a stavebníků v biskupském křesle. Během deseti let, kdy stál v čele diecéze, zrealizoval tři velké církevní stavby v Hradci Králové, a to spolkový dům Adalbertinum (1897), Nové Borromaeum a Nové Rudolfinum (obojí 1901 – 1902), protože staré již nepostačovaly. Novinkou byly katolické diecézní sjezdy, které uspořádal v roce 1897 a 1902. Zemřel roku 1902 v Chrasti, kde je též pohřben.

Biskupství v době I. světové války a I. republiky

Episkopát jeho nástupce 19. biskupa Josefa Doubravy (1903 - 1921) spadal do bouřlivého období I. světové války, rozpadu monarchie a vzniku samostatného československého státu, ale i rozkolu uvnitř katolické církve a založení Církve Československé. Díky svým schopnostem a diplomatickému jednání ochránil diecézi před chaosem a nebezpečími konce války a prvních poválečných let. Doubrava podporoval vznik Československa, byl jedním ze zakládajících členů Jednoty katolického duchovenstva, organizace sdružující prorepublikově smýšlející kněžstvo, ale zároveň si až do pádu monarchie zachoval kladný vztah k panovníkovi. I z toho důvodu  vykonával po odchodu pražského arcibiskupa Pavla Huyna administrátora pražské arcidiecéze. Podílel se též na navázání oficiálních styků ČSR se Svatým stolcem. Jeho zálibou bylo výtvarné umění. Vytvořil hodnotnou sbírku českého malířství 19. a 20. století, kterou odkázal městu jako základ budoucí galerie. Výuku dějin umění začlenil do osnov bohosloveckého semináře. Angažoval se i na poli památkové péče, zachránil starobylé zvony z katedrály sv. Ducha před rekvírováním za I. světové války, byl státním konzervátorem. Jeho hlavním architektem a poradcem ve věcech umění byl Josef Fanta, který projektoval pro Doubravu k rekreačním účelům lesovnu ve Vortové (1906) a podílel se také na úpravách hradecké rezidence. Významnou úpravou za Doubravy prošel také park u zámku v Chrasti, kterou prováděl slavný zahradní architekt František Thomayer, bratr slavného lékaře Josefa Thomayera. V roce 1906 zakoupila biskupská konzistoř blok domů U zlatého beránka a Na Kropáčce a dala je upravit pro účely jezuitské rezidence, neboť řád byl opět uveden do města. Většina Doubravových pastoračních aktivit spadala ovšem do doby před I. světovou válkou, nejmohutnější akcí byl V. všeobecný sjezd katolíků pořádaný v Hradci 1909, kterého se účastnilo na 30 000 katolíků. Jeho hlavní myšlenkou bylo „náboženství jest věcí veřejnou“. Od roku 1920 působil v diecézi jako světící biskup Karel Kašpar, který se roku 1921 po Doubravově smrti stal 21. královéhradeckým biskupem.


Kašparův episkopát probíhal v konzervativnějším, ale energičtějším duchu. Zasazoval se především o jednotu uvnitř římskokatolické církve a zrušení Jednoty katolického duchovenstva, která přispívala k rozkolu v církvi. Úspěšně vedl diecézi i hospodářsky, zejména při řešení I. pozemkové reformy. Systematicky podporoval upevnění katolické výchovy v rodinách, založil nepolitické hnutí Katolická akce, které bylo za dob totality zneužito k perzekuci církve. Kromě královéhradeckého semináře mu byla svěřena péče i o seminář římský, zejména stavbu nové české koleje Nepomucena, na níž přispěl velkou částkou papež Pius XI. a která byla vysvěcena roku 1929. Velkým dílem Karla Kašpara pro Hradec bylo vybudování kostela Božského Srdce Páně na Pražském Předměstí (architekt Bohumil Sláma) na paměť obětí I. světové války z hradecké diecéze. Vysvěcen byl až za Mořice Píchy v roce 1932. Dalším důležitým tématem jeho episkopátu byly katolické sjezdy. Uspořádal dva: v roce 1923 III. sjezd katolíků královéhradecké diecéze s mottem „křesťanstvím k lidskosti“ a v roce 1929 eucharistický sjezd při svatováclavských jubilejních oslavách.  Roce 1930 byla při hradecké kapitule zřízena proboštská dignita, prvním proboštem se stal dr. František Reyl, významná osobnost hradeckého církevního života. Biskup Kašpar byl také velkým cestovatelem, kromě řady evropských států navštívil USA, účastnil se světového eucharistického kongresu v Chicagu v roce 1926, Egypt a Svatou zemi. V roce 1931 došlo k požáru biskupské rezidence, při němž shořela střecha a bylo poškozeno 2. patro. Oprava, která začala prakticky ihned, byla dokončena za jeho nástupce, protože ještě téhož roku byl Karel Kašpar jmenován arcibiskupem pražským a 1935 kardinálem. V Hradci ho vystřídal kanovník Metropolitní kapituly u sv. Víta a generální vikář Pražské arcidiecéze Mořic Pícha.

V době 2. světové války

Episkopát Mořice Píchy probíhal za extrémně obtížných podmínek: sklonek I. republiky, okupace, II. světová válka, krátké období částečného uvolnění a obnovy, doba represí a totality. Lze ho označit za nejtragičtější v dějinách královéhradeckého biskupství 20. století. I přes omezenou možnost činnosti se zhostil svého úkolu vždy se ctí a pevným charakterem. Navázal na své předchůdce a pokračoval v konání katolických sjezdů, v roce 1937 uspořádal diecézní eucharistický sjezd, jehož se účastnilo na 50 000 lidí. Byla to na půlstoletí poslední svobodná církevní akce v diecézi. Pícha byl velký podporovatel misijního díla, předsedal Národní radě „Díla šíření víry“ a za činnost v této oblasti mu byl roku 1940 udělen velkokříž Řádu sv. Lazara Jeruzalémského, stal se prelátem tohoto řádu. V letech okupace prováděl rozsáhlou sanaci a rekonstrukci interiéru katedrály sv. Ducha, při níž byly provedeny na klenbě erby královéhradeckých biskupů a zároveň byl pořízen v hořické kamenické škole nový hlavní oltář v novogotickém stylu.

Po odtržení Sudet za okupace se ocitlo 114 farností královéhradecké diecéze z celkového počtu 470 za hranicemi Protektorátu Čechy a Morava. Z nich byl vytvořen tzv. biskupský generální vikariát v Sudetech se sídlem v Trutnově a tento stav trval do roku 1945. Za války 7 kněží z diecéze zahynulo,  více než dvě desítky jich bylo vězněno, 102 v důsledku tzv. Benešových dekretů odsunuto. Biskup Pícha statečně čelil germanizaci. Po válce byl jedním z kandidátů na pražský arcibiskupský stolec po Karlu Kašparovi. Bylo to výslovným přáním papeže Pia XII. jmenovat jej českým primasem. Patrně na zásah československé vlády k tomu nedošlo a roku 1946 byl jedním se spolusvětitelů arcibiskupa Josefa Berana. Ihned po válce usiloval o povýšení  hradeckého teologického institutu na vysokoškolskou fakultu, neboť se uvažovalo o zřízení Východočeské univerzity v Hradci Králové. Za částečnou poválečnou obrodu církevního života lze považovat eucharistický sjezd v roce 1947 v Chrasti a pak zejména oslavy 950. výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha, kdy byla do Hradce přivezena lebka světce.

Období komunismu

Roku 1948 došlo k zabrání a vyvlastnění nemovitostí tvořících biskupský velkostatek Chrast se zámkem a kapitulní velkostatek Skály. V roce 1949 začaly nejtěžší represe, byl ustanoven dozor nad církvemi, který prováděli církevní tajemníci a zmocněnci, kteří obsadili rezidenci a biskup Pícha se ocitl v internaci pod trvalým dozorem StB. Politickopropagandistická kampaň „Katolická akce“ měla za následek hromadné zatýkání kněží, o rok později následovala „Akce K“ – přepadení klášterů, násilné ukončení jejich činnosti, odvlečení řeholníků do vězení, pracovních táborů a internace. Zároveň byl zrušen i královéhradecký bohoslovecký seminář. V roce 1950 umírá na následky mučení kněz královéhradecké diecéze čihošťský farář p. Josef Toufar. Za této situace dochází 30. 4. 1950 v kapli hradecké rezidence k tajnému vysvěcení Karla Otčenáška na pomocného biskupa, v následujícím roce je Otčenášek zatčen a odsouzen k 13 letům vězení. Po velkých útrapách dne 12. 11. 1956 umírá na rakovinu v hradecké nemocnici biskup Mořic Pícha.

Úmrtím biskupa Píchy nastalo 34 let trvající období sedisvakance, kdy diecézi spravovala Katedrální kapitula v čele s kapitulním vikářem a kapitulní konzistoří, nad níž měli dohled pověření úředníci Státní bezpečnosti. Kapitulním vikářem byl zvolen Václav Javůrek (1956 – 1968) a po něm Karel Jonáš (1969 – 1989). Budova rezidence byla předána roku 1962 nově zřízené Krajské galerii a o rok později byla v části budovy otevřena galerijní expozice, která v těchto prostorách provozovala výstavy až do roku 1989/90.  

Obnova po pádu totality a znovuvybudování diecézních struktur

Dne 21. prosince 1989 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován Karel Otčenášek 23. sídelním biskupem a 27. ledna roku 1990 se konala slavnostní intronizace za účasti prezidenta Václava Havla a nových polistopadových státních činitelů, představitelů veřejného života a zástupců Vatikánu. Biskup Otčenášek ihned přistoupil k řadě významných rozhodnutí a události pokračovaly v rychlém sledu. Týkaly se celkové obnovy církevního života, konzistoře a kapituly, změn v duchovní správě, dále oblasti církevního školství (zejména otevření Biskupského gymnázia Bohuslava Balbína, 1992), diecézní charity a pastorační činnosti. Roku 1992 byl ustanoven pomocný biskup Josef Kajnek. O rok později došlo v důsledku založení dalších dvou biskupství – plzeňského a ostravko-opavského k úpravě hranic diecéze, kdy farnost sadská byla opět přičleněna k arcidiecézi pražské. V roce 1994 k 650. výročí vzniku někdejšího biskupství v Litomyšli, byla obnovena litomyšlská kapitula.

Další důležitou kapitolou Otčenáškova episkopátu byly opravy církevních budov, a to zejména biskupské rezidence, která proběhla s výrazným přispěním spřátelené diecéze v rakouském St. Pölten. Budova byla po celkové rekonstrukci slavnostně otevřena roku 1994 v době oslav 330. výročí založení biskupství. V roce 1993 získalo biskupství za symbolickou 1 korunu areál bývalé jezuitské koleje, která byla ve velmi zanedbaném stavu. Otčenáškova vize byla vytvořit multifunkční prostor s pastoračním a evangelizačním střediskem diecéze s přednáškovými sály, kaplí, ubytovací kapacitou, domov zde našly učebny hudební fakulty Východočeské univerzity, hradecké vysílání rádia Proglas, Katolický teologický institut a časem i Biskupská knihovna. S velkým úsilím se náročný plán podařilo realizovat, revitalizace se uskutečnila s finanční podporou partnerské diecéze Solothurn ze Švýcarska a dokončena byla za biskupa Dominika Duky.

Duchovní program a zároveň i odkaz osmiletého Otčenáškova episkopátu představovala myšlenka „svatodušního spřátelování všech lidí dobré vůle“, představa širokého otevření církve společnosti, která nacházela výraz např. v oblíbených adventních setkáních představitelů nejrůznějších profesních i sociálních složek obyvatel z území diecéze v budově rezidence, v nichž se pokračuje doposud. Biskup považoval též za velmi důležité navazování mezinárodní spolupráce s diecézemi v Polsku, Rakousku, Německu i Švýcarsku.

Vyvrcholením Otčenáškova působení byla návštěva papeže Jana Pavla II. v Hradci Králové, která se uskutečnila 26. dubna 1997 v rámci třetí pastorační cesty svatého Otce do naší republiky při příležitosti oslav svatovojtěšského milénia. Jan Pavel II. poznal biskupa Otčenáška již v době totality, velmi si vážil jeho statečnosti, svými názory i programem si byli blízcí. Proto si papež výslovně přál navštívit rodiště sv. Vojtěchta, místo jeho působení a Hradec Králové, kde sloužil na Velkém náměstí mši svatou. Rok po těchto událostech ukončil Karel Otčenášek aktivní činnost diecézního biskupa, byl jmenován osobním arcibiskupem a na jeho místo byl 6. června 1998 jmenován Dominik Duka, OP a 26. září se uskutečnilo předání úřadu.

 

 


Královéhradecké biskupství v 21. století

Do 21. století vstupovala diecéze s novým ordinářem. Poprvé v jejích dějinách to byl člen dominikánského řádu a hradecký rodák. Dominik Duka zaujal po pádu totality jednu z nejvýznamnějších pozic v národní církvi. Dojednával tehdy obnovu řádu na Předsednictvu vlády, podílel se i na obnovování teologické fakulty, na přípravě zákona o hospodářském zabezpečení církví. Pro Dukův episkopát byla charakteristická intenzívní a dobrá spolupráce s městem a státní správou. Byl formován dominikánskou spiritualitou, a to se odrazilo i v jeho programu na biskupském stolci. Kladl velký důraz na podporu vědy a vzdělávání, intelektuální formaci, umění – kulturní mecenášství. V mnohém navazoval na linii svého předchůdce Karla Otčenáška a dokončoval jím započaté projekty. Určité změny provedl ve vedení diecéze, nově nastavil chod ordinariátu a konzistoře, posílil úlohu vikářů, intenzivněji spolupracoval s farnostmi. Stanovil sedmiletý pastorační plán, kdy na každý rok byl určen jeden hlavní patron, který byl po celý rok připomínán. Navazoval užší spolupráci s kněžími a bohoslovci, podporoval kněžská a řeholní povolání.

V roce 1999 v rámci příprav na Jubilejní rok 2000 byl založen Diecézní teologický institut jako reakce na potřebu hlubšího a trvalého vzdělávání v teologii pro kněze i laiky. Do určité míry se tím zaplnila mezera po zrušení hradeckého teologického učiliště. V roce 2000 došlo též k dokončení velkorysých oprav Nového Adalbertina a biskupství se vzdalo ve prospěch města jižních teras pod tímto areálem. O dva roky později byla v Novém Adalbertinu v objektu barokní sala terreny otevřena pro veřejnost Biskupská knihovna, shraňující teologickou a filozofickou literaturu. Nejvýznamnější událostí v oblasti pastorace bylo uspořádání eucharistického kongresu dne 1. 6. 2002 s mottem „Eucharistie – srdce církve“, jehož cílem bylo prohloubení úcty k Nejsvětější svátosti. V témže roce vykonal biskup Duka  oficiální cestu do USA, kde navštívil krajany ve státu Texas a navázal tím na pastorační liniii kardinála Kašpara i Berana. K 340. výročí založení biskupství byla v roce 2004 vypracována nová statuta Katedrální kapituly při chrámu sv. Ducha, počet sídelních kanovníků byl stanoven na sedm a byl vydán jednotný kancionál pro diecézi. V důsledku demografických změn došlo po roce 2004 ke slučování farností, čímž poklesl jejich počet z někdejších 447 na 256. Díky podpoře biskupa Dominika Duky získala hradecká diecéze řadu významných uměleckých děl, např. sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici (Vojtěch a Marie Adamcovi, 2000), socha Jana Pavla II. na nádvoří Nového Adalbertina (Vojtěch Adamec, 2003), busta patrona diecéze sv. Klimenta v katedrále sv.Ducha (Vladimír Preclík, 2006), busty královny Elišky Rejčky a Alžběty Pomořanské v katedrále sv. Ducha (Vojtěch Adamec, 2007). Dne 13. února 2010 byl Dominik Duka jmenován papežem Benediktem XVI. v pořadí 36. arcibiskupem pražským.

Po více než roční sedisvakanci, kdy spravoval diecézi Mons. Josef Kajnek jako administrátor, byl k 3. březnu 2011 jmenován 25. sídelním královéhradeckým biskupem Jan Vokál, který v té době působil ve Státním sekretariátu ve Vatikánu. Mons. Vokál žil od roku 1983 v emigraci, teologické vzdělání získal na Lateránské univerzitě v Římě (po předchozím dokončení studia kybernetiky na ČVUT v Praze) a po vysvěcení Janem Pavlem II. v roce 1989 působil v USA a ve Vatikánu. V Římě pak ještě pokračoval ve studiu církevního a občanského práva. Do Čech se vrátil s bohatými zahraničními zkušenostmi a dobrým jazykovým vybavením, které při své činnosti intenzivně využívá. Jako dosud jediný z hradeckých ordinářů přijal biskupské svěcení ve Vatikánu z rukou státního sekretáře Tarcisia Bertoneho přímo u oltáře Katedry ve svatopetrské bazilice. Krátce po uvedení biskupa Vokála do úřadu dne 23. května 2011 ve věku 91 let zemřel arcibiskup Karel Otčenášek a po roce odhalil Mons. Vokál v presbytáři katedrály jeho pamětní desku.

Ve svém programu odpovídá Mons. Vokál na naléhavé potřeby současnosti: klade důraz na pastoraci, péči o rodinu v celé její šíři od dětí po seniory, výchovu mládeže k zodpovědnosti a volbě povolání, charitní projekty, přibyla desítka nových duchovních center. Byla otevřena nová církevní mateřská škola v Kutné Hoře, první církevní muzeum v diecézi v Polné, dokončena obnova hlavního poutního místa v Neratově. V roce 2013 byla zahájena beatifikace P. Josefa Toufara, jehož ostatky byly o 2 roky později vyzdviženy z hromadného hrobu v Praze – Ďáblicích a slavnostně uloženy v místě jeho posledního působiště v Čihošti v královéhradecké diecézi.

Biskup Vokál věnuje velkou pozornost mezinárodní spolupráci, intenzivně se rozvíjí např. partnerství a adopce na dálku s indickou diecézí Bangalore a se spřátelenými diecézemi v Thurgau, St. Pölten a v Augsburgu. V únoru 2012 sloužil v kryptě baziliky Neposkvrněného početí P. Marie ve Washingtonu rekviem za Václava Havla. V následujícím roce rozhodl o změně znaku biskupství: ke znamení Ducha Svatého – holubici – přibyl mariánský monogram jako symbol P. Marie, do jejíž ochrany biskup svěřuje celou diecézi. Reprezentuje naši církev v zahraničí, zúčastnil se mezinárodních eucharistických kongresů v roce 2012 v Dublinu a 2016 – sto let po svém předchůdci Karlu Kašparovi – na Filipínách. Je místopředsedou COMECE (Komise biskupských konferencí členských států EU) v Bruselu. V roce 2019 měl na starosti oslavy 30. výročí svatořečení Anežky České, které vyvrcholily národní poutí do Říma. Při této příležitosti byl předán papeži Františkovi dar – bronzová socha „Koruna sv. Anežky České“, dílo sochaře Daniela Trubače. Ta byla z rozhodnutí sv. Otce umístěna v kapli evropských patronů v bazilice sv. Petra ve Vatikánu a přiřadila se tak k předchozímu daru papeži Františkovi, kamenné soše sv. Anežky vytvořené žáky kamenické školy v Hořicích. Díla vyjadřují vděčnost našich věřících za znovunabytou svobodu, která je připisována přímluvě této světice a na jejich realizaci má hlavní podíl právě královéhradecká diecéze.

Jana Croy