Zemřel kardinál Dominik Duka OP, 24. královéhradecký biskup

V úterý 4. listopadu byl ve tři hodiny ráno Pánem života povolán na věčnost ve věku 82 let kardinál Dominik Duka OP, emeritní pražský arcibiskup.  Kondolenční kniha bude k dispozici od úterý 4. listopadu 12.00 v recepci arcibiskupského paláce.

Život a služba kardinála Dominika Duky OP.

Dominik Jaroslav Duka se narodil 26. dubna 1943 v Hradci Králové v rodině vojáka z povolání, který se během druhé světové války zapojil do zahraničního odboje a bojoval v československé armádě ve Velké Británii. Po válce byl pro svou službu na západní frontě vězněn, což poznamenalo i životní dráhu jeho syna. 

Vyrůstal v Hradci Králové, kde v roce 1960 maturoval na gymnáziu J. K. Tyla. Kvůli kádrovým překážkám mu nebylo umožněno pokračovat ve studiu, a tak pracoval jako strojní zámečník v hradecké továrně ZVÚ. Po základní vojenské službě (1962–1964) byl v roce 1965 přijat ke studiu teologie na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích.

Dne 5. ledna 1968 tajně vstoupil do Řádu bratří kazatelů – dominikánů, tehdy v Československu zakázaného – a přijal řeholní jméno Dominik. Na kněze byl vysvěcen 22. června 1970 z rukou kardinála Štěpána Trochty. Působil v duchovní správě v pohraničí, v Chlumu svaté Maří, Jáchymově a Nových Mitrovicích.

V roce 1975 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovní služby a musel nastoupit do civilního zaměstnání ve Škodových závodech v Plzni. Tajně však pokračoval v pastoraci a formaci mladých dominikánů, organizoval skrytá teologická studia a udržoval spojení s dominikány v zahraničí.

Za tuto činnost byl v roce 1981 zatčen a odsouzen za „maření státního dozoru nad církvemi“. Patnáct měsíců strávil ve věznici Plzeň-Bory. Ve vězení se modlil se spoluvězni a povzbuzoval je ve víře.

Po propuštění se znovu zapojil do činnosti řádu a v roce 1986 byl jmenován provinciálem Československé dominikánské provincie, kterou vedl až do roku 1998. Po roce 1989 se zasloužil o obnovu dominikánského života v Československu a později i v České republice. Působil jako předseda Konference vyšších řeholních představených, viceprezident Unie evropských KVŘP a vyučoval biblistiku na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Byl rovněž členem Akreditační komise vlády ČR a aktivně se zapojoval do veřejné debaty o úloze křesťanství v moderní společnosti.

Episkopát a kardinálské jmenování

Dne 6. června 1998 jej papež Jan Pavel II. jmenoval biskupem královéhradeckým a 26. září téhož roku přijal biskupské svěcení v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové. Navázal na dílo svého předchůdce Karla Otčenáška, rozvíjel vzdělávání a pastoraci, založil Diecézní teologický institut, církevní gymnázium ve Skutči a obnovil biskupské knihovny. Inicioval také druhý Diecézní eucharistický kongres a podporoval novou pastorační strukturu diecéze.

Papež Benedikt XVI. ho 13. února 2010 jmenoval 36. arcibiskupem pražským. Úřadu se ujal 10. dubna 2010 a v roce 2012 jej papež povýšil do kardinálského sboru. Stal se kardinálem-prezbitérem titulárního kostela Santi Marcellino e Pietro v Římě.

Jako předseda České biskupské konference (2010–2020) sehrál klíčovou roli při církevních restitucích a ve veřejném dialogu o postavení církve ve společnosti. Patřil k osobnostem, které spojovaly pevnou víru s občanskou odvahou a otevřeností vůči kultuře i vědě.

Osobnost a odkaz

Kardinál Duka byl mužem hluboké víry, vzdělání a smyslu pro odpovědnost, spojoval pevnost zásad s lidskostí. Žil podlesvého  biskupského hesla In Spiritu Veritatis – V Duchu pravdy.

Byl oceněn řadou státních i církevních vyznamenání, mimo jiné Medailí za zásluhy o Českou republiku, Záslužným křížem ministra obrany a Velkým křížem Pro Piis Meritis Řádu maltézských rytířů. Je autorem a editorem mnoha publikací, včetně teologických studií, biblických úvodů a duchovních textů. Významný je i jeho dlouholetý podíl na překladu Jeruzalémské bible do češtiny.

Jeho životní příběh byl svědectvím víry, která se nebála nesvobody ani nepochopení. Byl pastýřem, učitelem a svědkem pravdy – člověkem, který dokázal spojit pevnou víru s láskou k vlasti a smyslem pro službu druhým. Církev vděčně vzpomíná na dlouholetou službu kardinála Dominika Duky, jeho věrnost, odvahu a nasazení pro dobro církve i celé společnosti. 

Se zesnulým se bude možno osobně rozloučit v kostele Všech svatých ve čtvrtek 13. a pátek 14. listopadu od 12.00 do 18.00. I při této příležitosti bude možno podepsat kondolenční knihu.

Zesnulý bude v očekávání Vzkříšení mrtvých uložen v hrobce arcibiskupů v kapli sv. Víta ve svatovítské katedrále. 

Připomeňme si osobnost 24. královéhradeckého biskupa i jeho vlastními slovy...

ZPOVĚĎ  KARDINÁLA  DOMINIKA  DUKY

Škodovák, vězeň, disident, kardinál. „Já ledačím jsem byl v tom Božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád,“ cituje v úvodu knihy, která vyšla na sklonku loňského roku, kardinál Dominik Duka básníka Jana Nerudu. Vzápětí dodává: „Popravdě řečeno, někdy méně, či více rád. Píši toto vyprávění po dosažení osmdesáti let. Věku, o kterém praví Písmo svaté: „co nad to jest, bude starost, nebo i strádání“. Díky Bohu se ale zdá, že po prvních měsících různých vzpour mého bratra osla nalézám rovnováhu, mohu se pohybovat a žít, i vyprávět jako svobodný či emeritní důchodce.“

Svůj životopis shrnul kardinál Duka do stěžejních etap svého života - od kolébky až po dnešek. S vděčností za rodinu, která mu byla oporou v těžkých dobách druhé světové války, stejně jako v čase poválečné perzekuce otce i celé rodiny. Ani totalitní komunistický systém ho však nemohl odradit od duchovního povolání, které si našlo v jeho srdci místo a vedlo ho přes překážky k jeho naplnění. Bývalý královéhradecký biskup popisuje radost na cestě, kterou mu Pán připravil a kterou našel v plné síle a ve spolupráci s těmi, kteří se dokázali postavit zlu. Těmi, kdo byli připraveni „až to praskne“ začít vytvářet demokratickou, svobodnou společnost. Kniha je poděkováním Dominika Duky za dar života a povolání, za všechny lidi, které cestou potkal a s nimiž spolupracoval na stavbě Božího království.

„Nenapsal jsem ji, ale diktoval a opravoval. Pak jsem zjistil, že jsem někde popletl jména, už to bylo v tisku, tak jsem se musel několika lidem omluvit, a možná najdete i další nedostatky“, řekl při uvedení knihy o své životní pouti v rodném Hradci Králové. Představil také jejího spoluautora. Jeho jméno je známé především starší generaci. Publicista a spisovatel literatury faktu Milan Syruček vystudoval po válce žurnalistiku na FF UK a stal se nejmladším redaktorem Mladé fronty při předsednictvu Mezinárodního svazu studentstva. Dostal se do Moskvy, seznámil se s rodinou Nikity Chruščova a také s kamarádem Zdeňka Mlynáře Michailem Sergejevičem Gorbačovem. Pak opakovaně navštívil  Vietnam, dokonce na žádost Henryho Kissingera zprostředkoval u Ho Či Mina  obnovení jednání USA s Vietnamem. Jako dopisovatel MF poté odešel do Paříže, kde se seznámil s rodinou Charlese de Gaulla. Pravý komunista Milan Syruček nebyl. Byl to vlivový novinář, důležitá je i jeho zpravodajská služba. Mimochodem, koncem ledna mu bylo 92 let.

Scházeli jsme se loni o prázdninách. To, co je životopis, to jsem nadiktoval. Pak jsou otázky, které mně položil a na které jsem odpověděl. A potom oslovil řadu lidí, které známe oba, aby se vyjádřili k některým částem té knihy v tom smyslu, aby to nebyl jenom subjektivní pohled na můj život. Byli to např. bývalí prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman, Cyril Svoboda, Kamila Bendová, ale také muž, který stál po mém boku dlouhé roky - vedoucí sekretariátu pražského arcibiskupa a arcibiskupský ceremonář Vojtěch Mátl,“ zalistoval stránkami knihy o své životní pouti Dominik Duka.

„Nás sblížil generál de Gaulle. V roce 1975 jsem o něm napsal knihu, ve které jsem, na rozdíl od jiných autorů v té době, zdůraznil jeho pevnou víru v Boha, jeho náboženské cítění, které se projevovalo nejen v tom, že i v Elysejském paláci chodil každou neděli na bohoslužby. Když už pak chodit nemohl, přijížděl za ním jeho přítel admirál s přenosným oltáříkem a u něj se modlili,“ vzpomínal Milan Syruček.

„S panem kardinálem jsme se podivuhodně sblížili. Navázali jsme nejen přátelství slovy, každý měsíc za ním jezdím na arcibiskupství a tam se nejméně hodinu vždy bavíme. Nesmlčím, že je při tom sklenička koňaku, a samozřejmě voda. Tento přátelský vztah udržujeme, protože alespoň tedy mne velice pomáhá i v běžném životě. Za svůj dlouhý život jsem zažil mnohé. Zažil jsem umírání v saharské poušti, když jsem se propadal do bezedného písku. Tehdy jsem se, musím přiznat, obracel k Bohu a možná, že právě to pomohlo, že jsem nakonec milimetr po milimetr vylezl, a jak vidíte, jsem tady živý a zdravý. Ve Vietnamu, v Kambodži, v Indočíně jsem se jako novinář zúčastnil čtyř válek, jel jsem na jednom z mnoha vietnamských tanků, co jely do Kambodže. Byl jsem na vietnamsko-čínské hranici, když v únoru 1979 Čína napadla Vietnam. Přes to všechno bylo vždy něco silnějšího, co mne vedlo, řídilo a proč jsem tady v podstatě zdravý a živý i v tomto věku. A to byla víra.“

Zpověď, strana 14 …

Vrátím-li se v těchto vzpomínkách k návratu otce z války, nedokáži rozlišit svoje vzpomínky od vzpomínek příbuzných v dramatickém líčení návratu otce, kterého jsem se prý bál. Ale po krátkém působení v zbrojních skladech nedaleko našeho bydliště na Slezském Předměstí měl otec kontrolní službu čtyř tzv. pracháren v okruhu Hradce Králové a tehdy jsem jej velmi rád doprovázel. A zase ty koně a kočár, v té době se ještě pro nedostatek paliva příliš nepoužívaly automobily.

Blížící se únor 1948 znamenal rodinné změny. Otec byl povýšen do hodnosti důstojníka, a proto jsme se přestěhovali do hlavní části Hradce Králové, Gočárova Salonu republiky na Čelakovského ulici, která spojuje dnešní Baťkovo náměstí s náměstím T. G. Masaryka, do bytu, který nám daroval strýc, pan Král. Byl to byt, který získal před druhou světovou válkou od rodiny Viktora Fischla, neboť tento známý spisovatel a diplomat následoval Jana Masaryka do londýnského exilu. Mohu spekulovat, že zde na mě působilo fluidum krásy jazyka, prózy i poezie, které by nebylo, kdyby nám svatí Cyril a Metoděj nepřinesli Písmo svaté. V tomto bytě se s Viktorem Fischlem setkávali básníci František Halas, Vladimír Holan a další. Je nádherné číst především hradecké povídky, kdy mé dětství a pohledy na rodné město jsou jistým způsobem identické s Avigdorem Daganem, což je hebrejský překlad jména Viktora Fischla, s kterým jsem si mohl vyměnit i několik dopisů. Ty jeho přicházely z Jeruzaléma. Osobně se mi nepodařilo s ním setkat, ale alespoň písemný a telefonický kontakt mi umožnili manželé Halasovi.

Z bytu Viktora Fischla se vrátíme do časů třetí republiky, k mému prvnímu setkání s prezidentem Edvardem Benešem a jeho chotí, paní Hanou. Čerstvě tříletý chlapeček na ramenou svého tatínka, který stál ve špalíru společně s ostatními důstojníky se zdviženými šavlemi, společně vítali – očima toho malého synka – bílého dědečka s paní, kteří vystoupili z kabrioletu, aby slavnostně otevřeli lékařskou fakultu, jež byla zřízena v prostoru velitelství armádního sboru v Hradci Králové.

Vedle vojenských přehlídek na Velkém náměstí a vojenské přísahy 28. října, či slavnosti Božího Těla, kterých se účastnila i armáda, vedou mé vzpomínky do Riegrových a Jiráskových sadů. V neděli odpoledne zde vyhrávaly vojenské orchestry, které se střídaly, neboť jich tehdy bylo v Hradci Králové rovných pět. Předtím dopoledne zaznívala na Velkém náměstí při promenádě spíše vážnější hudba. Tuto tradici jsem se snažil zachránit při zrušení posledního vojenského hudebního tělesa v době mého působení královéhradeckého biskupa. Podařilo se však jen získat odklad na dobu dvou let.

„Na tom měl velikou zásluhu zesnulý Václav Hájek,“ dodal Dominik Duka. Přišel s návrhem, byli jsme s tím až u prezidenta, aby se umožnilo vojákům vybírat poplatek na velkém parkovišti u Žižkových kasáren. Jenže to nešlo,        armáda takto vydělávat peníze, byť na dobrou věc, nesmí.“

Když už jsme u vojáků, k nimž chová kardinál Duka se vzpomínkou na otce, příslušníka vládního vojska, velkou úctu. Ještě jedna vzpomínka.

„21. srpen 1968. Na hradeckém letišti měla přistát polská letadla s generálem Wojciechem Jaruzelskim. Zástupcem velitele letiště byl plukovník Zbyněk Čeřovský, který nařídil rozorat přistávací plochy a Československému rozhlasu propůjčil vojenskou vysílačku Varšavské smlouvy. Byl z rodiny velkých prominentů, jeho maminka byla kamarádka Aloise Indry. Jako mladý důstojník na ministerstvu obrany řešil lety západních letadel nad naším územím, takže uměl dobře anglicky. V Hradci Králové byl na velitelství 10. armády letectva. V rámci normalizace ho v roce 1969 přeložili na letiště do Pardubic, samozřejmě už v nižší hodnosti. Konečné řešení bylo, že byl propuštěn z armády, nastoupil na ropovod, vstoupil do Charty 77, kam ho přijímal sám Václav Havel, který zrovna nebyl ve vězení. Zbyněk byl tak horlivý, že většina chartistů ho považovala za provokatéra a agenta. S námi se pak dostal do vězení a byl to, mimochodem, jediný vězeň, kterého jsem tam pokřtil. Za kmotry mu byli Josef Vlček, později olomoucký nakladatel Cyrilometodějské matice, a Václav Havel.“

Zpověď, strana 100…

Výkon trestu proběhl také v borské věznici. Zde jsem se na našem oddělení setkal s těmi, kteří po listopadu 1989 vytvářeli vedení svobodného demokratického státu. Jednalo se o výsostné představitele Charty 77. Ovšem ne všichni byli na našem oddělení, ale mohli jsme se setkávat při sobotních či nedělních vycházkách v areálu věznice, anebo také při nedělních dopoledních kulturních akcích, kde jsme z hlediska reprezentace tvořili ukázkové obecenstvo. Domnívám se, že kdyby nedošlo k tomuto setkání, asi by se nemusela objevit ani tato publikace. Jsou to Václav Havel, Jiří Dienstbier, Ing. Václav Valše, Albert Černý, Zbyněk Čeřovský, Petr Pospíchal. Měli jsme kontakt a věděli jsme o sobě i s dalšími, jako byl Josef Vlček, pozdější vedoucí šéf cyrilometodějského nakladatelství v Olomouci, a moji kněžští kolegové P. František Lízna a P. Radim Hložánka. Tento pobyt mohl kopírovat pobyt vězňů v padesátých letech, kdy se skupiny tvořené z kněží, politiků, náboženských i politických aktivistů nejenom vzájemně podporovaly, ale také si sdělovaly informace a pracovaly na svých vizích budoucnosti.

A zase tu přijde to kouzelné slůvko: „až to praskne“. Především v sobotu dopoledne, kdy dostávali službu méně uvědomělí dozorci, kteří s námi sympatizovali, probíhala naše „borská univerzita“. Každý podle svého oboru či zaměření seznamovali ostatní s principy, ale také i s podstatou svého duchovního, intelektuálního i politického zaměření. Byl to, dnes brigádní generál, Zbyněk Čeřovský, který prezentoval svou vizi, že po pádu komunistické diktatury, ke kterému musí dojít, neboť Reaganova politika uzbrojení Sovětského svazu je předpokladem k pádu sovětského impéria, bude třeba, aby i v naší zemi byli lidé, kteří musí převzít opratě věcí veřejných. Tak vznikl návrh na vládu. Upřímně řečeno, byla to vize jistého retra z roku 1968. Vycházeli jsme z předpokladu, že komunistická strana se promění podle jugoslávského stylu a generálním tajemníkem bude Alexander Dubček. Pak následovala další ministerstva – zahraničí Jiří Dienstbier, Ing. Valeš obchod. Okamžitě byl navržen ministr kultury Václav Havel, ale chyběl prezident. Zde se zcela neskromně odvážím zveřejnit, že jsem byl první, kdo navrhl Václava Havla na prezidenta s tím, že ministr kultury se najde později. Albertu Černému to připadalo pitoreskní a tuto ilegální činnost odmítal se slovy, že jej zavřeli v brněnském divadle za úmysl obnovit monarchii, byť to byl pouhý žert, za který draze zaplatil. Nechci, abyste se domnívali, že jsme každý den plánovali změny a funkce, byla to jen epizoda jednoho letního odpoledne, ale intenzivní a držela nás.

„Brigádní generál v.v. Zbyněk Čeřovský, rodák z Hořic, má 91 let,“ doplnil vzpomínku kardinál Duka. Jeho manželka a jeden syn zemřeli, druhý žije v USA. Když byli v rámci akce Asanace vypovězeni z Československa, odkoupil jsem jejich dům pro sestry dominikánky v Brně. Když se Zbyněk zabydlel v Německu, jeho manželka se stala redaktorkou Svobodné Evropy. Peníze, které jsem jako zprostředkovatel za prodej domu obdržel, jim dominikáni vyplatili v markách, takže tam měli z čeho žít. Chlapci ale v Německu nechtěli být a oba odešli do USA.

Ve své životní zpovědi několikrát opakuji titul knihy bývalého náčelníka generálního štábu Aleše Opaty. Skutečného vojáka a statečného muže, koneckonců byl to on, kdo velel nynějšímu panu prezidentovi v Bosně Hercegovině. Ta jeho kniha má název: Sám nejsi nic. Vzpomínám také na otce arcibiskupa Karla, na jeho spřátelování, všichni víme, že na tom měl postavený svůj život. Kolik lidí dokázal oslovit a s kolika lidmi dokázal naši diecézi proměnit. Dovolte, abych byl na posledních řádcích osobní.“

Zpověď, strana 146…

Na závěr jako rozloučení s královéhradeckou diecézí bych chtěl také poděkovat pracovníkům mého sekretariátu, P. Pavlu Boukalovi, kancléři a kanovníkovi, a asistentce S. M. MUDr. Dominice Janě Bohušové OP, která také jako členka etické komise fakultní nemocnice spolu s prelátem Josefem Sochou pečovali o zdraví celé řady kněží a pomáhali nemocným a jejich blízkým ve vzácné spolupráci s panem profesorem a přednostou chirurgické kliniky FN UHK MUDr. Zbyňkem Vobořilem, DrSc. Pozvali také řeholní sestry vincentky ze Slovenska, které začaly pracovat na jeho oddělení a za přičinění nemocničních kaplanů vytvořili jedinečný pracovní tým duchovní služby ve fakultní nemocnici. Sestře Dominice patří i poděkování za pomoc a podíl na zhotovení sochařských děl manželů Adamcových, sv. Vojtěcha a Radima na Libici, i sv. Jana Pavla II. na nádvoří Nového Adalbertina. Doslova s Boží pomocí na ně získala prostředky. Vzájemnou spoluprací se vytvářel okruh umělců i uměleckých řemeslníků, kteří navazovali na práci architekta Jiřího Krejčíka. Zakázky pro něj, jak stavební, tak architektonické, připravoval Ing. Jan Uhlíř, jehož pracovní výkon byl téměř nadlidský, díky také jeho rodině, především jeho manželce. Tisíce kilometrů najetých osobním vozem jsem absolvoval díky obětavé službě dnes již zesnulého řidiče Václava Hájka. Celý náš pracovní tým živily a staraly se o nás Schönstattské sestry Marta, Mlada, Anežka a Jaroslava. A zde začala role ceremoniáře Vojtěcha Mátla.

Hradeckou etapu mohu s vděčností shrnout do místního rčení, že hradečtí přijali hradeckého votroka za svého. Pán Bůh zaplať!

Eva Zálešáková