Čtvrtek po 5. neděli postní

Audioverze

Jan 8,51–59

Ježíš řekl židům: „Amen, amen, pravím vám: Kdo zachovává mé slovo, neuvidí smrt navěky!“

Židé mu řekli: „Teď už jsme si jisti, že jsi posedlý zlým duchem. Umřel Abrahám, stejně i proroci – a ty tvrdíš: ‚Kdo zachovává mé slovo, nezakusí smrt navěky!‘ Jsi ty snad větší než náš otec Abrahám? On umřel, stejně i proroci umřeli. Co ze sebe děláš?“

Ježíš odpověděl: „Kdybych oslavoval sám sebe, moje slova by nic neznamenala. Je to můj Otec, který mě oslavuje, o kterém vy říkáte: ‚Je to náš Bůh!‘ Vy jste ho nepoznali, já však ho znám; a kdybych řekl, že ho neznám, byl bych lhář stejně jako vy. Ale znám ho a zachovávám jeho slovo.

Váš otec Abrahám zajásal, že uvidí můj den. Uviděl ho a zaradoval se.“

Židé mu namítli: „Není ti ještě ani padesát let – a viděl jsi Abraháma!“

Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem.“

Tu popadli kameny, aby po něm hodili. Ježíš se však skryl a vyšel z chrámu.

Zamyšlení
Na konci naší cesty se setkáme tváří v tvář s nekonečnou krásou Boha a s radostným úžasem pochopíme tajemství celého stvoření. Všechno bude proměněno a naplněno.

Směřujeme k „věčné sobotě“, k novému Jeruzalému – k domovu, kde bude vše nové. Ježíš říká: „Hle, všechno tvořím nové.“ To je naděje, která dává smysl našemu putování.

Život věčný není jen něco vzdáleného – je to příslib plnosti, ke které směřuje celý náš život. Proto má smysl pečovat o svět, o vztahy i o dobro kolem nás. Nic z toho se neztratí, ale bude jednou oslaveno.

A tak jdeme dál – i uprostřed zápasů a starostí – s radostí naděje. Protože náš cíl není prázdnota, ale plnost života v Bohu.

(Laudato si’, 243)

Závěrečná modlitba
Milosrdný Bože, v tebe skládáme všechnu svou naději, vyslyš naše prosby a chraň nás, odpusť nám všechny hříchy, pomáhej nám, abychom žili v tvé milosti, a dej nám dosáhnout zaslíbeného dědictví.

Prosíme o to skrze tvého Syna…

(Vstupní modlitba)