Přidejte se svými modlitbami ke Světovému apoštolátu modliteb.
Úmysl papeže
Za docenění role ženy
Modleme se, aby ženám v každé kultuře byla přiznána jejich důstojnost a bohatství a aby ustala diskriminace, které v různých částech světa čelí.
Ženy se někdy vytrácely ze života církve, z jejích služeb a úřadů. Musíme říci bohužel. Avšak svatost žen byla vždy uznávána bez jakýchkoli známek diskriminace. Proč je tak důležité ustanovit služby, které budou svěřeny ženám? Není to proto, že by služby a úřady snad posilovaly důstojnost muže nebo ženy. Úřad nemůže dát důstojnost ženě! Stejně tak nedává důstojnost muži. Ale tyto úřady a služby ženám jsou důležité pro pravou a neztenčenou identitu církve samotné. Je to církev, která povolává ke službě, úkolu i úřadu. Na základě tohoto povolání církve, na něž mohou ženy kladně odpovědět, mohou přinášet plody, které jsou určeny pro všechny. Pokud se služba nevnímá jako povolání, potom se degraduje na právo, nárok. Sloužit a zastávat úřad však není právo, ale svěřená povinnost – povinnost sloužit tak, jak sloužil Ježíš. Církev se stále musí ptát, jak lépe sloužit lidstvu, světu více lidskému tím, že přijímá božské na způsob Ježíše Krista. Stále se musí ptát. To je kontext, v němž má církev uvažovat o úkolech, službách a úřadech pro ženy: dobro Božího lidu, a to v tak odlišných podmínkách sociálních, kulturních a geografických.
Národní úmysl
Za nově pokřtěné
Modleme se za ty, kdo byli o Velikonocích pokřtěni, aby vytrvali v následování Krista.
„Vzpomenete si na datum svého křtu?“ překvapil nedávno papež František své posluchače. „Pokud si ho nepamatujete, až se vrátíte domů, zeptejte se na něj, abyste ho už nikdy nezapomněli, protože je to nový den narození – svým křtem jste se totiž narodili pro život v milosti. Děkujme Hospodinu za křest; děkujme mu také za rodiče, kteří nás přivedli ke křtitelnici, za ty, kdo svátost udělovali, za kmotra, za kmotru, za společenství, ve kterém jsme ho přijali. Křest je třeba slavit. Jsou to nové narozeniny.“
Naléhavý úmysl na měsíc duben
Modleme se, aby se všechny národy postavily na stranu míru
„Jenom tehdy se rodí naděje, pokud umíme uznat právo každého národa na existenci a právo každého národa mít svůj stát.“ Další výzva k umlčení zbraní, další bolestná prosba k odmítnutí války, neustále s pohledem upřeným na oběti na celém Blízkém východě, od Izraele po Gazu, od Sýrie po Libanon, a také s pohledem na sužovanou Ukrajinu: papež František vyzývá k míru. „Trápí mě konflikt v Palestině a Izraeli: kéž se okamžitě zastaví palba v pásmu Gazy, kde dochází k humanitární katastrofě; kéž dorazí pomoc pro palestinské obyvatelstvo, které tolik trpí; kéž jsou propuštěni rukojmí unesení v říjnu! A myslím na sužovanou Sýrii, Libanon, celý Blízký východ: nedovolme, aby se rozhořely plameny zášti, podněcované smrtonosným větrem závodů ve zbrojení! Nedovolme, aby se válka rozšířila! Zastavme setrvačnost zla! Válka je cestou bez cíle.“ Papež František žádá, aby se noc nenávisti překonala tím, že se člověk dá obejmout shůry, světlem života. „Bůh je pokoj a přeje si pokoj. Kdo v něj věří, nemůže jinak než zavrhnout válku, která konflikty neřeší, ale prohlubuje. Válka, jak mě nikdy neunaví opakovat, je vždy a pouze porážkou: je to bezcílná cesta; neotevírá perspektivy, ale zhasíná naději.“ Děti potřebují domovy, nikoli hroby. Papež se stává mluvčím touhy po míru ze strany rodin, mladých lidí, pracujících, starých lidí, dětí, přičemž myslí na jejich slzy, které říkají dost válce. „Dost! – I já opakuji – těm, kteří mají závažnou odpovědnost za řízení národů: dost, dost! Prosím, zastavte zvuk zbraní a myslete na děti, na všechny děti, jako na své vlastní děti. Dívejme se všichni na budoucnost očima dětí. Ony se neptají, kdo je nepřítel, kterého je třeba zničit, ale kdo jsou kamarádi, se kterými si mohou hrát; potřebují domy, parky a školy, ne hrobky a hrobové jámy! Stejně jako mohou v přírodě vzkvétat pouště, může se tak dít i v srdcích a životech lidí a národů, ale jen za určitých podmínek. Z pouští nenávisti vyraší výhonky naděje pouze tehdy, pokud dokážeme růst společně, bok po boku; pokud dokážeme respektovat víru druhých; pokud dokážeme uznat právo každého národa na existenci a právo každého národa mít svůj stát; pokud dokážeme žít v míru, aniž bychom kohokoli démonizovali.“
Pavel Ambros SJ, národní ředitel Celosvětové sítě modlitby s papežem