Zemřel v tichosti ve středu dne 22. února 2023 ve věku 92 let.
Rozloučení se uskuteční v sobotu 4. března 2023 ve 13.00 hodin v děkanském chrámu Páně Nanebevzetí Panny Marie v Havlíčkově Brodě. Po církevním obřadu bude uložen do rodinného hrobu.
JOSEF PECEN
- Narozen 4. března 1931
- Nástup do salesiánského ústavu pro pozdní kněžská povolání srpen 1947
- Dokončení studia na havlíčkobrodském gymnáziu červen 1953
- Svatba s Františkou Královou 18. září 1965, děti Zdislava, František a Dominik
- Začátek tajného studia teologie počátek 70. let
- Svěcení na trvalého jáhna 21. března 1993
- Svěcení na kněze 15. srpna 2013
Životní volání. Novoknězem po osmdesátce
(rozhovor v IKD 10/2013)
Dům s pečovatelskou službou na sídlišti Výšina v Havlíčkově Brodě se vymyká představám o ponurém domě pro staré a umírající. Světlé chodby i pokoje, příjemný personál, už na první pohled je zřejmé, že je tu o klienty dobře postaráno. Na recepci na dotaz po pateru Pecnovi reagují s úsměvem prozrazujícím, že jde o „známou firmu“, nutno podotknout, že v tom dobrém slova smyslu.
Během několika minut si mě vyzvedává a po krátké dohodě, kde vlastně budeme natáčet, jdeme do jeho bytu. Když vcházíme, neopomene se pokřižovat a pokleknout před svatostánkem umístěným na jedné ze stěn. V tom okamžiku je vážný a je vidět, co pro něj přítomnost Krista v Eucharistii znamená. Vzápětí se ale ke mně již otočí se šibalstvím v očích, ohodnotí moji fotografi ckou výbavu a nerozhodí ho ani přítomnost diktafonu. Co ho přivedlo ke kněžství v takhle pozdním věku? Na začátku stojí neobvyklá příhoda z pouti na Svatou Horu. Na začátku stála pouť.
„Na konci školního roku pořádala brodská farnost s tehdejším děkanem Jelínkem poutní zájezd na Svatou Horu. Od rodičů jsem měl za vysvědčení slíbený dort, ale odmítl jsem ho, že bych raději jel na pouť. Už tenkrát jsem se motal trochu víc okolo kostela, i když to bylo těžký, protože v hospodářství bylo hodně práce. Maminka mě pustila. Pan farář mi svěřil korouhev a já se cítil strašně hrdě. To víte, doma je dřina, dřina, nic jiného jsem neznal a teď tohle. Z nádraží jsme šli procesím a na Svaté Hoře nás vítaly zástupy věřících. Druhý den jsme strávili na bohoslužbách a odpoledne se vraceli. Když jsem šel z Brodu od vlaku domů, najednou přišla silná bouřka, dost jsem se bál a celou cestu zpíval mariánské písničky. Druhý den jsem uslyšel hlas: „Pojď za mnou!“.
P. Pecen je příznivcem Rádia Proglas. Propaguje ho i na svém autě
"Nevěděl jsem co si s tím počít, tak jsem brečel, kudy jsem chodil, ale zároveň jsem cítil takovou vnitřní radost. Věděl jsem, že naši se mnou počítají jako s budoucím hospodářem, a tak jsem neměl odvahu jim říct, že chci jít do semináře, ale nakonec jsem to mamince prozradil. Ta však zprvu odmítla,“ popisuje pater Pecen těžko uvěřitelný zážitek.
To ještě netušil, jak pestrý život ho čeká a jedna z největších událostí se odehraje letos v létě. Dlouholetý trvalý jáhen se před časem přestěhoval společně s manželkou do Domova s pečovatelskou službou Reynkova. Paní však nakonec po těžké nemoci zemřela a biskup Jan Vokál mu nabídl možnost kněžského svěcení.
„To víte, že jsem se zalekl, protože jsem už nestíhal ani jáhenskou službu a teď by bylo ještě něco navíc. Náš páter Pavel Hroznata Adamec mě ale povzbudil, ať se nebojím, že budu mít na starosti pouze nemocné v našem domově, případně ojedinělé zástupy,“ vzpomíná otec Pecen.
Obyvatelům domova je k dispozici téměř neustále, ve čtvrtek mohou zajít na Mši svatou, kterou slouží v meditační místnosti. Horkou novinkou je Mše svatá v neděli.
„V domově má zájem o duchovní služby zhruba polovina ze 125 klientů, třeba teď ráno jsem byl zaopatřovat spolubydlícího, který nešťastně spadl, je dost potlučený, a vypadá to s ním špatně,“ popisuje svůj typický den. „Otci biskupovi jsem velmi vděčný za to, že mi dovolil mít na pokoji svatostánek s Eucharistií. Máme tu sice kapli, ale využívají ji i ostatní církve a především slouží jako společenská místnost, takže tam Eucharistie nemůže být. Pro mě přítomnost Krista už od dětství hodně znamená."
"Bylo mi jedenáct let, když mě naši dali do služby k jednomu rolníkovi. Všechno bylo dobrý, ale přišel čas ovorávání brambor, a protože zrovna na jeho poli kopali Němci naftové potrubí, byly na něm vybagrovaný hromady hlíny. Do pluhu jsem dostal mladého bejčka, po silnici jsem ho jakž takž udržel, ale jak jsem přišel do pole, bejček se hromad bál, a lítal po poli, za žádnou cenu jsem ho nemohl udržet v brázdě. Rolník se rozčílil, vzal bič a seřezal mě jak... no, víte co... Byl jsem z toho na větvi, tak jsem si pobrečel a v neděli se svěřil mamince. Jenže ta mi řekla, abych za ní s takovými řečmi nechodil, že to je výborný rolník a myslí to se mnou dobře. Tak jsem zjistil, že i když mě nikdo jiný neposlouchá, tak v kostele ve svatostánku je Někdo, komu se můžu vždycky se svou bolestí svěřit a tenhle hluboký vztah trvá pořád,“ vypráví.
Dětství neměl vůbec jednoduché. Narodil se v březnu 1931 ve Šmolovech nedaleko Havlíčkova Brodu jako nejstarší ze čtyř dětí menšího soukromého zemědělce. Podle jeho slov mělo jejich hospodářství asi 10 hektarů, což nebylo na chudou bramborářskou oblast nic moc, ale na práci to bohatě stačilo. Vychodil obecnou školu a měšťanku, ale do jednoletého učebního kurzu (JUK) místo zaváděné deváté třídy již nenastoupil. V hospodářství se hodila každá ruka. Stát však nelibě nesl obcházení svých nařízení a rodičům směřovala jedna upomínka za druhou. Když se zdálo, že vše dopadne dobře a rodina se vyhne soudnímu postihu za neposílání syna do výuky, přišla ona pouť a touha stát se knězem, což šlo pouze s ukončeným středoškolským vzděláním. Na brodském gymnáziu viděli situaci jasně, bez ukončeného „JUKu“ k nim nemůže nastoupit.
Studium jen pro někoho
„Zašel jsem tenkrát do školy, jestli bych si „JUK“ nemohl zopakovat. Můj třídní jen sprásknul ruce: „Člověče, když jste měl chodit, tak jste nechodil a teď najednou chcete? Víte, co jsme s váma měli za starosti? A proč vůbec chcete chodit?“ To jsem nechtěl prozradit, protože už po válce nebyla atmosféra vůči církvi příliš vstřícná. Nakonec mě nepřijali, ale poradili mi, abych zkusil nějakou venkovskou školu, kde budou mít nedostatek žáků. Povedlo se mi to v Lípě a prožil jsem tam krásný rok. Měli jsme výbornou třídní učitelku, některé předměty vyučoval pan profesora Penička z Brodu, učitel, který měl pro žáky plné pochopení a byl nadšený do svojí práce. Když jsem se rozmýšlel, na jakou půjdu střední školu, tak mi nový kaplan z Havlíčkova Brodu doktor František Hájek doporučil salesiánský ústav pro pozdní kněžská povolání v Mníšku pod Brdy,“ vypráví Josef Pecen.
Nastoupil v roce 1947 a tak krásné tři roky života prý nikde jinde neprožil. Všichni kněží a asistenti projevovali k žákům otcovský přístup. Když zmiňuje ředitele Vitáska nebo pátera Doubka, neubrání se dojetí. Protože škola neměla právo veřejnosti, museli skládat srovnávací zkoušky na státních gymnáziích, hodně využívali arcibiskupské gymnázium v Praze. Idyla skončila v noci ze 13. na 14. dubna 1950, kdy do vily Ave Marie, kde ústav sídlil, vtrhla StB a všechny vyučující zatkla. Čeho byl svědkem, se dozvěděl až později, ale událost ho natolik vystrašila, že se následující den ráno sbalil a odjel do Hradce Králové.
„V životě jsem tam nebyl a nikoho jsem tam neznal. Ráno jsem se dostal do katedrály a celý ztrápený jsem se tam modlil, když najednou vidím povědomou postavu pana doktora Hájka, který mě do Mníšku poslal. Zeptal se mě, kde se tam beru, tak jsem mu vylíčil, že jsem na útěku a nevím, co mám dělat. Řekl mi, že se nic neděje, že bude mít mši svatou, ať mu tedy ministruji a pak spolu dojdeme do semináře. Ze mě úplně spadla veškerá tíha. Nicméně jsme došli k bráně a tam se scéna opakovala, zase řetěz policajtů se samopaly... Doktor Hájek mi tedy koupil lístek domů, že se dál uvidí,“ vzpomíná na svoje zážitky s Akcí K otec Pecen.
Doma ho čekalo sedlačení, ale hlas „Pojď za mnou!“ ho neopouštěl. Přestoupil na gymnázium v Havlíčkově Brodě, kde i odmaturoval. Jak přiznává, výsledky neměl nijak úžasné, čemuž se však při jeho pracovním nasazení nedá divit. Vstával ve čtyři ráno, obstaral dobytek, umyl se, nasnídal a běžel do školy, po skončení vyučování se vracel rovnou na pole, kde byl až do večera, pak znovu nakrmit dobytek a k učení se nedostal dříve než v deset večer. Ráno samozřejmě nanovo, jedinými výjimkami byly neděle, kdy se na poli nepracovalo. Pokus podat přihlášku na vysokou školu byl předem odsouzen k nezdaru. Přesto to pan Pecen zkusil a dokonce by mu vyšel, kdyby přistoupil na vyděračské podmínky posudkové komise. Studium by mu totiž bylo umožněno, pokud by přemluvil svého otce ke vstupu do JZD.
„Neměli jsme sice tak velké hospodářství, ale pomáhali jsme s koňmi dalším pěti drobným zemědělcům, takže předpokládali, že když vstoupíme my, těch pět tam půjde automaticky,“ vzpomíná. Nastoupil jako dělník do pilníkárny, později když se z náporu práce fyzicky zhroutil, přešel jako pomocný dělník do škrobáren. Jak již zaznělo, směny měl dvě – jednu v továrně a druhou na poli.
Jáhenské svěcení před 20 lety. Světí biskup Josef Kajnek, přijel i opat Vít Tajovský.
Duchovním vůdcem a zpovědníkem se Josefu Pecnovi stal charismatický kněz u Matky Boží v Jihlavě P. Alois Kadlec a ten mu nakonec doporučil, ať se ožení, že tohle provizorium nemá cenu. Za manželku si vybral jednu zdravotní sestru, která měla podobně těžké dětství a dokonce uvažovala o vstupu do řádu. Dá se říci, že společný zájem o duchovní hodnoty je velmi sblížil, i když, jak mi pan Pecen prozradil, nebylo to jednoduché a napoprvé byl jako nápadník odmítnut. Ani jejich začátky se nenesly v duchu růžové knihovny. Oba dva celé roky živili rodiče, takže neměli žádné peníze do začátku, dokonce i na svatbu si museli vypůjčit.
Rodiče byli jako soukromí zemědělci šikanovaní nesmyslně vysokými dodávkami. Aby je splnili, tak musel nakupovat mléko, které přidával k vydojenému, a to zase odevzdávali do výkupu. „Dluhů jsem měl v životě dost a dost,“ uzavírá. Za celou dobu komunismu ještě několikrát vystřídal zaměstnavatele, setkal se zajímavými lidmi a hlavně se nepřestal zajímat o teologii.
Životní křižovatka
„S manželkou jsme byli blázni do motocyklů, dokonce jsme na nich jezdili na exercicie s P. Ladislavem Kubíčkem a přes něj jsme se dostali k dominikánským terciářům. Právě u nich jsem se dozvěděl o tajném studiu teologie díky mexickým fakultám (soubor dispensí, které může papež na přechodnou dobu udělit do rukou biskupů. Jedná se o situace, kdy církev v dané oblasti trpí pronásledováním a dodržování běžných postupů v ilegalitě by ohrožovalo životy a funkčnost církevních struktur – pozn. redakce). Mohli jsme tam studovat i jako ženatí. Vždycky mě jednou za měsíc někdo navštívil, prozkoušel a předal další materiály,“ přibližuje průběh svého celoživotního studia.
Po revoluci mu jeden tajný biskup doporučil dálkové studium na teologické fakultě a po jejím dokončení jáhenskou službu. Nicméně už dřív díky kontaktům s želivským opatem Vítem Tajovským a P. Antonínem Dudou, začal vykonávat službu akolyty. Na svátek Krista Krále 21. listopadu 1993 ho společně se spolužákem z Prahy Josefem Kyralem vysvětil biskup Josef Kajnek na trvalého jáhna. Věnoval se především nemocným a umírajícím, navštěvoval je v nemocnicích i domácnostech, utěšoval je a nosil jim Eucharistii. Mnohé z nich nakonec doprovodil na jejich poslední cestě, když vedl pohřební obřady.
„Čas, čas, čas... nedostává se mi ho. S vámi tady tak dlouho sedím, jen protože chci, aby si mladí uvědomili, jaký může být život,“ hodnotí svoji situaci. Je pravda, že vypráví květnatě, návštěva se protahuje a já už si v duchu celý text proškrtávám a počítám, o kolik zajímavých příhod Vás, čtenáře, z nedostatku místa ve výsledku ochudím. Nakonec mě ještě vyprovází k autu a přeje šťastnou cestu. Je snadné sklouznout k patosu, ale konstatování, že setkání s podobně zapáleným mužem pro Krista, dokáže povzbudit na duchovní cestě, snad nebude tak přehnané.