Velikonoční vigilie

Úryvek z Bible

(Lk 24,1-12)

Prvního dne v týdnu časně ráno přišly (ženy) ke hrobu a nesly vonné oleje, které si připravily. Nalezly kámen od hrobu odvalený, a když vešly, tělo Pána Ježíše nenašly. A jak nad tím byly v rozpacích, najednou u nich stáli dva muži v oslnivě bílém rouchu. Zmocnila se jich bázeň a sklopily oči k zemi. Muži jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám říkal, když byl ještě v Galileji: Syn člověka musí být vydán do rukou hříšným lidem, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Vzpomněly si na ta jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily to všechno jedenácti (učedníkům) a všem ostatním. Byly to Marie Magdalská, Jana a Marie, (matka) Jakubova; a ještě některé jiné, které byly s nimi, to všechno pověděly apoštolům. Těm ta slova připadala jako plané řeči a nevěřili jim. Petr se však zvedl a běžel k hrobu. Naklonil se dovnitř a viděl jen pruhy plátna. Vrátil se celý udiven nad tím, co se stalo.

Zamyšlení

Trpělivost a naděje

Každá věta pašijí směřuje k okamžiku, kdy Ježíš zvolá „Dokonáno!“, a tím končí naděje těch, kteří byli kolem a doufali, že se to nestane. My už víme, že Ježíš prošel skrze kříž ke Zmrtvýchvstání, že jednou provždy zvítězil nad smrtí a nám tak otevřel cestu k věčnému životu. Víme to a věříme v tuto naději, ale na cestě životem přicházejí osobní „velké pátky“. Těžkosti a utrpení mohou zatřást naší vírou, ochromit lásku a oslabit naději. Může přijít zklamání, strach, opuštěnost. Nevzdávejme se! Pojďme dál! Krok za krokem, vytrvale a s trpělivostí. Snažme se prožít každý přítomný okamžik naplno – v poctivém plnění našich povinností, v lásce k druhým, ve službě. Tak můžeme i v té konkrétní věci dojít ke „vzkříšení“.

Ve službě na poutním místě se setkávám s lidmi, kteří si s sebou přinášejí nejrůznější těžkosti a bolesti. Přicházejí „s nadějí pro naději“. Ze svědectví vím, že mnozí prožijí dotek Boží milosti a blízkosti. Odcházejí s povzbuzením a obnovenou nadějí. Ale potom běží čas a jakoby se nic nedělo. K naplnění a uskutečnění oné naděje vede někdy dlouhá cesta, na níž potřebujeme mnoho trpělivosti. Ta nám často chybí nebo ji rychle ztrácíme. Ale můžeme se jí učit od Boha, jehož trpělivost s námi je nezměrná, a od Panny Marie, která z lásky trpělivě přijímala i to, čemu nerozuměla.

Nedávno jsem dostala otázku, jak můžu mít tolik naděje. Byla to v tu chvíli spíš řečnická otázka či údiv, ale zazněla mi znovu při sledování večerních zpráv. Válka, terorismus, stávky, rozdělení… To je spíš důvod k obavám a strachu. Ale vzpomněla jsem si na myšlenku, kterou občas slýchám. Ježíš prý neříkal, že to bude jednoduché nebo že nepřijde něco těžkého, bolestného. Ale slíbil, že bude s námi, ve všem, co přijde. A právě tento Ježíšův příslib (Mt 28, 20) je pro mě osobně velikou nadějí. Na vlastní kůži, jsem zažila, že platí. V těžkostech, na které jsem lidsky vůbec neměla. A nejen že „byl se mnou“, ale „šel přede mnou a prošlapával cestu.“ Jen jsem to byla schopná vidět až později, při pohledu zpátky.

(Autor zamyšlení: Lída Horáčková)

Závěrečná modlitba

Děkujeme ti, Bože, že nám dáváš účast na slávě této veliké noci vzkříšení svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a prosíme tě, vyslyš modlitby těch, které jsi přijal za své syny: oživ v církvi svého ducha a obnov nás, abychom ti sloužili v duchu a v pravdě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.