Postní zamyšlení na každý den doby postní.
Mt 18,21-35
Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale (třeba) sedmdesátsedmkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože (dlužník) neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: »Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím!« A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: »Zaplať, co jsi dlužen!« Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: »Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!« On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to pověděli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: »Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?« A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“
Dnešní úryvek evangelia mluví o odpuštění. Překvapivě snadno ho lze ovšem propojit s naším tématem modlitby. Obojí spolu totiž úzce souvisí. Každý z nás už asi zažil, jak obtížné je někdy odpouštět. Jsou dokonce situace, kdy cítíme, že je to v danou chvíli mimo naše možnosti. I kdybychom chtěli odpustit, nejsme toho schopni. Někdy druhému, někdy sobě a někdy možná viníme i Boha. V takové chvíli více než jindy potřebujeme mít prostor, kde si dokážeme sami před sebou přiznat pravdu a nezůstat s ní sami. Potřebujeme prostor modlitby, kde se můžeme odvážit být cele sami sebou a přiznat si i temné stránky sebe sama. Ne proto, aby nás zdrtily, aby nás připravily o naději, ale proto, abychom jim nezůstali vydáni napospas. Jedině v síle Boží milosti jsme totiž schopni si některé věci přiznat a uvědomit si, že cesta kupředu vede jen skrze přijetí určitých skutečností, které se v našem životě staly. Jedině posilováni Boží blízkostí můžeme získat zvláštní sílu k odpuštění, ať už druhému či sobě. Proto se právě modlitba pro nás stává cestou k odpuštění. Zvláště v těch případech, kdy sami nejsme ještě schopni odpustit, je důležité znovu a znovu v modlitbě o tuto sílu prosit. Nebo pro ty, kteří mají odvahu a stojí o praktické rady, je účinnou cestou modlit se za člověka, kterému ještě nedokáži odpustit. Svými slovy by to šlo nejspíše těžko, ale (staletími) osvědčené modlitby nám v tom mohou být velkým pomocníkem. Naše vlastní nitro bude dříve či později touto nezištnou modlitbou proměněno tak, že bude podobnější tomu Ježíšovu.
Odpouštění je totiž jednou z podstatných charakteristik Boží lásky. Kdo by se mu neučil, nutně by musel zůstat Bohu vzdálen, nemohl by s ním sdílet jeho život, Boží život, který je nám všem přislíben. Pro Boha neexistuje žádný limit odpuštění, pokud my sami usilujeme o to cestou odpuštění kráčet.
František Filip
×××
Prosíme tě, Bože, provázej nás svou milostí a pomáhej nám, abychom ti oddaně sloužili. Skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)