Jan 8,31- 42
Ježíš řekl židům, kteří v něho uvěřili: „Když vytrváte v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“ Namítli mu: „Jsme potomci Abrahámovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak ty můžeš říci: »Stanete se svobodnými«?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy, syn zůstává navždy. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní. Vím, že jste potomci Abrahámovi, ale ukládáte mi o život, protože mé slovo se u vás neuchytí. Já mluvím, co jsem viděl u svého Otce, a vy děláte, co jste slyšeli od vašeho otce.“ Řekli mu na to: „Náš otec je Abrahám.“ Ježíš jim řekl: „Kdybyste byli děti Abrahámovy, konali byste skutky jako Abrahám. Nyní však mě chcete zabít – toho, kdo vám mluvil pravdu, kterou slyšel od Boha. Tak Abrahám nejednal. Vy konáte skutky vašeho otce.“ Odpověděli mu: „My jsme se nenarodili ze smilstva, máme jednoho Otce, Boha.“ Ježíš jim řekl: „Kdyby byl vaším otcem Bůh, milovali byste mě, vždyť já jsem vyšel od Boha a od něho přicházím. Nepřišel jsem totiž sám od sebe, ale on mě poslal.“
Dětské oči jsou jako zrcadla skutečnosti, kterou dítě právě prožívá. Často jsem viděla děti, které se projevovaly jako agresivní a nezkrotné bytosti. Avšak při pohledu do jejich očí bylo možné zahlédnout volání o pomoc. Oči měly veliké obavami: „ Haló, kde jste kdo? Co mám dělat? Nerozumím, co po mně všichni chtějí! Nechápu, proč se určité věci dějí.“ S takovými dětmi přicházejí zpravidla i zoufalí rodiče, jež se netají tím, že se upínají k poslední naději. „Nikde nás nechtějí!“ říkají.
A tak otvíráme dveře školy i svých srdcí… Zahlédli jsme přece ty dětské oči s jasnou zprávou pro nás. Je třeba neprodleně podat ruku, přijmout bez výhrad, pozorně naslouchat, sklonit se a dobře se dívat. Vydat se na společnou cestu za pravdou. Pravdu člověk hledá, protože to, co vidíme na povrchu, ještě zdaleka nemusí být pravdou. S tím se u našich žáků často setkáváme. V dnešním evangeliu Pán Ježíš říká Židům, pokud zůstanou v Jeho slově, poznají pravdu a ta je osvobodí. Ano, to je správný směr cesty, na kterou se učitel vydává spolu se svým žákem. Učitel se stává průvodcem. Je tím, kdo je nablízku, kdo se pozorně dívá do jeho očí, kdo se sklání a ošetřuje rány, kdo nedbá jen na to, co je zjevné, ale dívá se do hloubek i dálek. Sám se musí, do jisté míry a na určitý čas, povznést nad svůj osobní život… Potřebuje promýšlet strategii cesty. A to ho zpravidla zcela pohltí. Moc dobře ví, že cesta nebude lehká. Chvíli kráčí jen vedle sebe. To však netrvá dlouho, neboť všechny nástrahy na cestě je k sobě přibližují, až nakonec kráčí ruku v ruce a jeden druhému je oporou.
A tak se stane, že z žáka, který byl agresivní a nesnášenlivý, je dobrý kamarád. Z žáka, který byl ustrašený a neprůbojný, je mluvčí třídy. Žák, jenž nepoznal radost ze školní práce, se stává samostatnou a odpovědnou osobností. Zní to jako pohádka? Ne, ne, je to čistá esence zkušenosti z učitelské praxe. Ano, pravda osvobozuje a hřích zotročuje, jak čteme v evangeliu. Slovo Boží je ukazatel, azimut pro naši cestu. Duch svatý nám dá na cestu sílu, dětské oči napoví kudy, lidská srdce se najdou a kráčí stejným směrem. Mohou nás na cestě potkat i různé potíže, ale touha jít vstříc poznání je v člověku od pradávna zakořeněná, generacemi prověřená. A tak se jde dál. Lze mluvit o velké výhře, když se najde dobrý průvodce, který ví, že víra v Boží slovo osvobozuje…
Kéž se pedagog vždy s odvahou a odhodláním dívá do očí svých žáků, aby snáze objevil „pravdu“, jenž je tím nejlepším, co si může sbalit do tlumoku na společnou cestu. Je to veliký úkol do postního času, naslouchat pozorně Božímu slovu a vnímat souřadnice pro naši cestu se všemi žáky.
Irena Dyntarová
×××
Milosrdný Bože, osvěť naše srdce očištěné pokáním a dej nám dar pravé zbožnosti, abychom dosáhli vyslyšení svých proseb. Skrze tvého Syna…
(Vstupní modlitba)