Středa po 2. neděli postní

Mt 20,17-28

Když se Ježíš vydal na cestu do Jeruzaléma, vzal si stranou dvanáct učedníků a na cestě jim řekl: „Teď jdeme do Jeruzaléma. Tam Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali a ukřižovali ho, ale třetího dne bude vzkříšen.“ Tu k němu přistoupila matka Zebedeových synů se svými syny a padla mu k nohám, aby ho o něco požádala. Zeptal se jí: „Co si přeješ?“ Odpověděla mu: „Poruč, aby tito dva moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici v tvém království.“ Ježíš na to řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já budu pít?“ Odpověděli: „Můžeme.“ Řekl jim: „Můj kalich sice pít budete, ale udělovat místa po mé pravici a levici není má věc, ta místa patří těm, kterým jsou připravena od mého Otce.“ Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na ty dva bratry. Ježíš si je však zavolal a řekl: „Víte, že panovníci tvrdě vládnou  nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“

Milí bratři a sestry,

Ježíš nás dnes opět překvapuje, když říká, že přední místa u Boha jsou pro ty, kdo nejvíce slouží. V evangeliích poznáváme Ježíše, který plní potřeby mnoha lidí. Je služebníkem všech. To je láska, Boží láska. Jakub a Jan dovolili své matce, aby hovořila za ně, aby přednesla svou mateřskou prosbu. Poté se Ježíš zeptal učedníků: „Můžete pít kalich, který já budu pít?“ Pán věděl, že jej napodobí v  jeho utrpení. On se jich však přesto ptá. Ví totiž, že život křesťana není možný bez umrtvování, odříkání a  pokání. K  tomu nás volá i  postní doba. Naše dobrovolné pokání má dopad na celou církev a  celý svět. Ježíš učinil z utrpení prostředek k vykoupení. Duch odříkání a pokání se projevuje v našem běžném životě, v  každodenních činnostech, a  nečeká na mimořádné příležitosti. Pokání může znamenat přesné plnění časového harmonogramu práce, který jsem si stanovil, i  když se tělo brání nebo myšlenky se snaží uniknout někam jinam. Pokání znamená vstávat včas a  také nenechávat bez vážného důvodu na později to, co je pro tebe obtížnější nebo co tě stojí více námahy.

Pokání spočívá v tom, že dokážeš sladit své povinnosti vůči Bohu i vůči sobě, že budeš sám k sobě náročný, abys našel čas, který každá věc vyžaduje. Pokání konáš, když se s láskou modlíš své modlitby, přestože jsi unavený, otrávený nebo lhostejný. Pokání znamená jednat vždy maximálně laskavě s  druhými lidmi, hlavně s  našimi nejbližšími. Znamená také věnovat se s  nejvyšším taktem trpícím, nemocným a strádajícím. Znamená trpělivě hovořit s  lidmi otravnými a  nudnými. Znamená přerušit nebo změnit svůj program, když to vyžadují okolnosti, zvláště dobré a spravedlivé zájmy druhých. Pokání spočívá i v tom, že budeš v dobré náladě snášet spoustu drobných nepříjemností pracovního dne. V tom, že nezanecháš práce, i když tě opustilo počáteční nadšení. V tom, že budeš jíst všechno, co se ti předloží, a nebudeš si rozmarně vybírat. Duch pokání nás vede k tomu, že nám nedělá potíže sloužit a hojně pomáhat lidem kolem sebe, i když za to nedostáváme žádnou odplatu či odměnu. Sloužit s Kristem a pro Krista znamená kralovat spolu s ním.

Vladimír Dvořák

×××

Bože, uchovej své církvi horlivost v  konání dobra, pomáhej jí ve věcech časných a dej, ať v tom vidí záruku, že ji dovedeš k hodnotám věčným. Prosíme o to skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)