Stálá výstavní expozice o P. Antonínu Buchtelovi

Zámek v Letohradě bude mít po více než 20 letech plnohodnotný prohlídkový okruh a bude otevřený celoročně. Na zámku se v současnosti připravuje nová expozice a rozšíření výstavních prostor. "Nová expozice zmapuje historii raně barokního zámku a zajímavé osobnosti spojené s městem. Bude mít podobu klasické interiérové expozice. Jedna místnost se bude věnovat malíři Alfonsi Muchovi, který do města jezdil. Ve staré expozici měli jeho skici a menší obrazy. Pro novou expozici máme unikátní skicu, kterou maloval pro Nymburk, má přes šest metrů. Je tady pro ni místo. Druhý prostor připomene Antonína Buchtela, který v Letohradu působil jako kněz od roku 1845. Jeho hlavním zájmem byly hudební nástroje, hudebniny a knihy. Systematicky budoval rozsáhlou sbírku lidových nástrojů i práce slavných evropských nástrojařů a dobových novinek. Jeho kolekce obsahovala především smyčcové a drnkací nástroje," sdělila ředitelka Kulturního centra v Letohradě Dagmar Bednářová.

Antonín Buchtel - kněz, městský zastupitel, hudební skladatel, hudebník a sběratel starých hudebních nástrojů

Podle některých pramenů se narodil v obci Klášterec nad Orlicí. Po absolvování gymnázia v Moravské Třebové vystudoval filosofii na Karlově univerzitě a bohosloví v Hradci Králové. Ještě během studia (1826) byl vysvěcen na kněze. Působil jako duchovní v Klášterci nad Orlicí (1827), po 11 letech přeložen do Pěčína u Rokytnice, a od roku 1845 působil v Letohradu (Kyšperku). Zde dosáhl titulu vikáře, konzistorního rady, arcikněze a stal se školním inspektorem na německých školách. Psal chrámové skladby, komorní i taneční hudbu. Zajímavá písňová tvorba na texty revoltujících básníků českých (Jablonský) i německých (Uffo Horn). Jeho skladby byly vydávány v Praze i Vídni, klavírní školy zůstaly v rukopise. Buchtelova sbírka hudebních nástrojů vznikala postupně v rozmezí let 1830–1882. Sbírka obsahovala mistrovské kusy (theorba Martina Brunera, mistrovská viola d'amore houslaře Jana Oldřicha Eberle, či viola Nicolase Leidolffa z Vídně z roku 1700), ale i nástroje lidové (niněru, miniaturní housle užívané tanečními mistry – pošetky, trumšajt a hřebíkové housle). Jeden z nástrojů, celodřevěný xylofon, dokonce sám vyrobil. Sbírku odkázal Národnímu muzeu, kde vytvořila základ sbírky hudebních nástrojů, dokonce nejprve jako samostatné oddělení zvané Buchtelium. Dnes je součástí sbírek Českého muzea hudby. Kromě četných chrámových skladeb komponoval zejména skladby pro klavír, tance a písně. Psal hudbu nejen na německé texty (např. sbírka písní: Lieder eines Blinden), ale i na texty české (Poselství, Hraběnce na památku). O jeho úctě k české hudbě svědčí i vlastní klavírní transkripce skladby Jana Václava Hugo Voříška Lístek do památníku. Byl i znamenitým hudebním pedagogem. Pouze v rukopisu však zůstaly jeho školy hry na klavír. P.

Antonín Buchtel byl  všestranně činný s hlubokým sociálním cítěním. Zakoupil zrušenou továrnu na sirky (mimochodem byla to První privilegovaná továrna na sirky v království českém a vyráběly se tam sirky dříve než v Sušici), přestavěl ji na chudobinec- Dům chudých č.p.212 a daroval městu. Jeho záslužná činnost byla oceněna řadou vyznamenání. Zemřel 1. března 1882 a je pohřben na hřbitově v Letohradě.

A co říká o letohradské osobnosti Národní muzem?

Antonín Buchtel, sběratel s laskavou duší

Mezi dárce cenných předmětů, díky nimž se v 19. století rozšiřovaly fondy Národního muzea, patřil také římskokatolický kněz Antonín Buchtel (4. 5. 1804 – 1. 3. 1882). Ke sto čtyřicátému výročí jeho úmrtí vydalo České muzeum hudby monografii, která se věnuje především Buchtelově sbírce hudebních nástrojů, ale také jeho knihovně, hudebnímu archivu a životním peripetiím.

Už v době studií ale komponoval a zajímal se o hudbu. Do roku 1845, kdy byl přeložen do Kyšperku (Letohradu), napsal několik desítek kratších klavírních skladeb, především variací, galopád, valčíků a polek, něco málo písní a výjimečně skladby pro větší obsazení. Z různých dedikací je patrné, že se mimo jiné pohyboval v prostředí místní šlechty, vzdělanců a vyšších úředníků. Jako farář a děkan v Kyšperku už neměl na komponování tolik času, ale neúnavně rozšiřoval svou sbírku hudebních nástrojů a knihovnu. Jen pro představu: do Národního muzea se dostalo přes čtyři sta knih a hudebnin, které Buchtel původně vlastnil; ve velké míře se jedná o staré tisky, vzácná první vydání, a dokonce i světové unikáty. Velmi zajímavý je např. spis De praestantia musicae veteris od Johannese Baptisty Doniho (Florencie, 1647), který podle exlibris kdysi patřil jezuitovi Casparu Schoppovi – nepřehlédnutelné postavě rudolfínské Prahy a později italských protireformačních kruhů.

Stejně pozoruhodné jsou i Buchtelovy hudební nástroje. Vystavoval je na 7. průmyslové výstavě v Praze (1872) a na světové výstavě ve Vídni (1873), v dopisech o nich mluvil jako o „milovaných dítkách“, vypravených na cesty. V roce 1874 získalo muzeum od Buchtela čtyřicet devět nástrojů. „Některého mazlíčka si arciť doma pro vyražení ještě podržím, však o to se postarám, aby i on, ač později, ke svým starým známým přiklusati musel,“ psal v únoru 1874 Františku Ladislavu Riegrovi, předsedovi tzv. Hudebního sboru při Museu Království českého. Další nástroje věnoval muzeu ještě před svou smrtí roku 1882. V současné době je jako fond „Buchtelinum“ identifikováno padesát dva hudebních nástrojů, několik nejistých a čtyři ztracené, původní Buchtelova sbírka však byla početnější a zahrnovala např. violu Giovanni Paolo Maggini, Eberleho violy d’amour nebo soubor niněr. Převažují smyčcové a drnkací nástroje, jeho pozornosti neunikly rarity a dobové novinky, jako byly např. filomela, housle z nautila, smyčcová citera, dvojitá kytara, citera v holi, orfika nebo skleněná harmonika. Sbíral nástroje lidové i špičkové výrobky slavných nástrojařů. Dřevěný xylofon (inv. č. NM-ČMH E 455) sám vyrobil.

Tím vším ale Buchtelův zájem o kulturu nekončil: např. v Kyšperku oživil tradici rorátů, v Kyšperku a Žamberku založil mozartovskou nadaci, která každoročně prováděla Mozartovo Requiem, byl členem Jednoty cyrilské atd. atd. Velmi se angažoval v sociálních otázkách a se svými farníky sdílel těžkosti každodenního života: zapojil se do zřizování přádelních škol, organizoval benefiční akademie na podporu charitativních projektů, byl školním inspektorem. V roce 1869 odkoupil kyšperskou zrušenou továrnu na sirky a nechal ji na vlastní náklady přebudovat na městský „dům chudých“. Jak napsal dobový tisk: „… odevzdal dům ten městu, řka: Až podnes patřil dům tento mně, nyní jsem jej dostavěl a posvětil, a odevzdávám milému městu; od této chvíle není můj, a přeji si, aby tento dům chudých sloužil městu poněkud k okrase, představenstvu k ulehčení při obstarávání chudých, chudým k radosti a mně aby dal všemohoucí Pán sladkost slov sv. Jana Zlatoúst[ého] pochopiti: Co chudým na světě dáš, to po smrti míti budeš…“

Antonín Buchtel patřil ke generaci kněží, kteří vyrostli v česko-německém prostředí a díky svým aktivitám spoluvytvářeli kulturní a společenský život 19. století, v tomto případě ve východočeském regionu. V mnohem širších souvislostech a podrobně se o něm můžete dočíst v publikaci Antonín Buchtel, sběratel s laskavou duší, a jeho kolekce hudebních nástrojů, zmíněné v úvodu.

PhDr. Dagmar Štefancová