Jan 11,45- 56
Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo. Někteří z nich však odešli k farizeům a pověděli jim, co Ježíš vykonal. Velekněží a farizeové svolali proto veleradu a radili se: „Co máme dělat? Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! Necháme-li ho tak, všichni v něho uvěří, a pak přijdou Římané a vezmou nám (svaté) místo i národ.“ Jeden z nich, Kaifáš, který byl v tom roce veleknězem, jim řekl: „Vy vůbec nic nevíte ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ.“ To neřekl ze sebe, ale jako velekněz toho roku prorokoval, že Ježíš musí umřít za národ – a nejen za národ, ale i proto, aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno. Od toho dne se rozhodli, že ho zabijí. Proto Ježíš už mezi židy veřejně nevystupoval, ale odešel odtamtud do kraje blízko pouště, do města zvaného Efraim, a tam pobýval s učedníky. Byly blízko židovské velikonoce a mnozí z toho kraje putovali před svátky vzhůru 269 do Jeruzaléma, aby se posvětili. Hledali Ježíše, a jak stáli v chrámovém nádvoří, říkali si mezi sebou: „Co myslíte? Nepřijde na svátky?“ Velekněží a farizeové vydali nařízení, že kdo se doví, kde on je, má to oznámit, aby se ho mohli zmocnit.
Výjevu, který přibližuje dnešní perikopa, dominuje postava Kaifáše. Tento židovský velekněz svůj úřad zastával v letech 18 – 36 po Kr. (jeho předchůdcem byl tchán Annáš, velekněz v letech 6 – 15). Do úřadu ho jmenoval římský prokurátor Valerius Gratus, odvolán byl spolu s prokurátorem Pontiem Pilátem. Z toho je zřejmé, že byl na římské okupační moci přímo závislý. Současně se vnímal jako reprezentant a ochránce víry Izraele před Římany. Z obou těchto důvodů měl eminentní zájem na tom, aby nedošlo k nábožensky motivovaným nepokojům: ohrozilo by to jeho vlastní postavení i izraelský lid. Víru v Ježíše – a proto i Ježíše samého – vnímal jako potenciální riziko v obou těchto významech: z hlediska svého osobního postavení i z hlediska národní politiky. Přitakal tedy rozpravě, která zazněla ve veleradě, a ještě ji vyostřil. Ať už ale sledoval jakékoli cíle, výrok, který pronesl, je podle evangelisty inspirovaný: jde o „proroctví“. Kaifáš není prótagonistés (první postava) příběhu. Tím je Bůh. To on tu uskutečňuje svůj odvěký plán spásy: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen“ (Mk 8,31). A právě pro tento Boží záměr se tu Kaifáš vyslovil, třebaže on sám svými slovy mínil něco jiného. Jan tento posun vysvětluje: když označil Kaifáše za proroka, jako by tím vyjádřil tutéž myšlenku, kterou později vyřkl Ambrosiaster: „Vše pravdivé, ať už to vyřkl kdokoli, bylo vposled řečeno Duchem svatým.“ Odtud lze nyní vrhnout různé křesťanské pohledy na výchovné procesy. Ten nejzásadnější zní: Protagonistou výchovy je sám Bůh, který svým Duchem prostupuje naše jednání tak, že uskutečňuje svůj záměr spásy tak, že ani vychovatele ani vychovávané nedokáže nic odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši (Řím 8,39) a jejíž plnost mají jednoho dne spolu okoušet v nebeském Jeruzalémě. Jinak řečeno: Vychovatelem vychovatelů i vychovávaných je Trojjediný. Předáváním vědomostí, dovedností i mravních postojů s ním vychovatelé „prorocky“ spolupracují na díle, které zásadním způsobem ovlivňuje podobu pozemské pouti jednotlivců i tvářnost společnosti, a proto také rozhoduje o podobě života věčného. To může být pro vychovatele zdrojem vděčnosti za to, na jak velkém díle dostávají podíl, i vědomí zodpovědnosti, jež by bylo drtivé, pokud by nebylo spojeno s nadějí, že „Bůh píše rovně i na křivé řádky“(Paul Claudel).
Vojtěch Novotný
×××
Bože, ty se nikdy nepřestáváš starat o spásu všech lidí, v těchto dnech však hojněji svůj lid zahrnuješ milostí; pohleď na své vyvolené a svou láskou chraň a posiluj všechny, kdo se připravují na křest, i ty, které už jsi křtem přijal za vlastní. Prosíme o to skrze tvého Syna…
(Vstupní modlitba)