Sobota po 2. neděli postní

Lk 15,1-3.11-32

K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z  nich řekl otci: »Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.« On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a  tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl: »Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!« Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: »Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.« Ale otec nařídil služebníkům: »Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!« A  začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a  tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: »Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.« Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: »Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!« Otec mu odpověděl: »Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.«“

Postní doba, čas, který nám dovolí zastavit se, zamyslet se nad sebou a nad životem. Trochu hlouběji, než kdy jindy. Hledáme inspiraci a moudrost života.  Podobenství jsou nadčasové lekce do dnešních dnů a  do našich životů. Podporují hluboký vztah s  Bohem. Vnímavost srdcem pomáhá lidem pochopit a zapamatovat si důležité pravdy. Nejkrásnější a nejznámější podobenství O marnotratném synovi, odhaluje tajemství Božího milosrdenství. Toho, že bychom se s láskou měli sklonit ke každému hříšníku, ke svým marnotratným dětem tak, aby se necítili ponížení, ale znovu nalezeni a oceněni. Syny mám dva a jsou jak „vystřiženi“ z podobenství. Zažila jsem s nimi hořkou zkušenost tohoto příběhu. A pak jednoho dne jsem s radostí běžela obejmout syna při jeho návratu domů.

Můj marnotratník!

Důvodem návratu nebyla hmotná nouze, ale ztráta jeho zdraví. Oslepl v  důsledku silné cukrovky. Operace byla riskantní s  nejasným výsledkem. Dostal tvrdou lekci. Bůh mu otevřel oči tak, aby se mohl podívat do svého nitra, ale v naprosté tmě. Učil se používat ostatní smysly, aby život se stal „normální“ i přes slepotu. Při dlouhých procházkách, kdy jsem se musela naučit předvídat každý krok, hlásit každou nerovnost, jsme debatovali o víře, pokoře a pokání. Po půlroce přišel čas operace. Byla úspěšná a syn opět začal vidět. Bůh nás bezpodmínečně miluje, i když sejdeme z cesty. Proto je nutné umět odpouštět. Staršímu synovi to trvalo déle. Vždy dělal to, co měl a  spravedlnost si povýšil nad milosrdenství a lásku. Nechápal odpuštění. Po dlouhé době se bratři – mí synové – sešli při společné práci. Paradoxně v kostele, který mi pomáhali uklidit po výmalbě. Kde selhávají naše síly, nese nás On silou své milosti a lásky. Znovu a znovu nám nabízí odpuštění – druhou šanci. A oni ji dostali. Bez ohledu na to, jak daleko se od Boha vzdálíme, On je připraven nás obejmout, když činíme pokání na cestě domů. A já nepřestávám děkovat!

Marcela Klemová

×××

Svou milostí, Bože, léčíš naše slabosti a dáváš nám už nyní účast na životě, který nás čeká v  nebi; veď nás, dokud žijeme zde na zemi, a doveď nás do světla, ve kterém ty sám přebýváš. Prosíme o to skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)