Připravte se na Vánoce také pomocí tradiční brožury s texty na každý den Adventu.
Lk 5,17-26
Když jednoho dne Ježíš učil, seděli kolem farizeové a učitelé Zákona, kteří přišli ze všech možných míst v Galileji i v Judsku a z Jeruzaléma. Moc Páně v něm působila, aby uzdravoval. Tu přinášeli muži na lehátku člověka, který byl ochrnutý, a pokoušeli se ho vnést dovnitř a položit před něj. Když ho pro zástup lidí neměli kudy pronést, vystoupili na střechu, a otvorem ve stropě ho i s lehátkem spustili doprostřed před samého Ježíše. Když viděl jejich víru, řekl: „Člověče, odpouštějí se ti hříchy!“ Učitelé Zákona a farizeové začali uvažovat: „Co je to za člověka? Dopouští se rouhání! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh.“ Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl jim: „O čem to v srdci uvažujete? Co je snadnější – říci: »Odpouštějí se ti hříchy«, nebo říci: »Vstaň a choď«? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy“ – řekl ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ A on před nimi hned vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a velebil Boha. Všechny pojal úžas a velebili Boha. Byli plní bázně a říkali: „Dnes jsme viděli něco podivuhodného!“
V evangeliu mě zaujala jedna myšlenka. Muži vynaloží velkou námahu, aby přinesli před Ježíše ochrnulého, a zřejmě očekávají, že bude uzdravený ze svého ochrnutí. Ježíš ale reaguje docela překvapivě a místo fyzického uzdravení mu nejdřív odpustí hříchy. Vzpomněla jsem si při tom na jednu kamarádku. Neměla jednoduchý život, vyrostla v dětském domově, v mládí se nechala pokřtít, ale její život byl někdy dost divoký. Občas se za mnou stavovala, o víře jsme spolu ale nemluvily. Pak mi jednou zavolala, že jí zjistili rakovinu plic. V nemocnici se objevily komplikace, které znemožnily další léčbu. Zeptala jsem se jí, jestli nechce zavolat kněze a přijmout svátost pomazání nemocných. Souhlasila a byla za to vděčná. Chodila jsem ji pak navštěvovat na plicní a ona chtěla, abych jí pomohla víc poznat víru a naučila ji modlit se. Nosila jsem jí občas svaté přijímání, četly jsme si spolu z Písma, půjčila jsem jí Bibli a nějaké další knížky. Plánovala, že spolu občas někam půjdeme. Krátce pobyla doma, pak už to nebylo možné. V nemocnici se její stav rychle zhoršoval a už se nedalo dělat nic jiného než tišit bolesti. Modlila jsem se s ní, nosili jsme jí spolu s jáhnem svaté přijímání a vnímala jsem, že je to pro ni velká pomoc a posila. Také jáhen mi pak řekl, že u ní obdivoval její pokoru a odevzdanost. Po krátké době zemřela. Těch pár týdnů, kdy jsme se tak často stýkaly a modlily se, jsem jen žasla, jak ji Bůh k sobě přitahoval. I když jsme se za ni modlili, nedošlo k jejímu fyzickému uzdravení, ale pro mě byl mnohem větší zázrak to, jak během tak krátké doby vyrostla ve víře, a byla jsem vděčná Bohu, že jsem u toho mohla být. Bůh někdy naše prosby vyslyší úplně jinak, než čekáme, ale věřím, že je to vždy k dobru toho, za koho se modlíme, a že každá naše takto vynaložená námaha má smysl.
Jana Stará
×××
Vyslyš, Bože, naše pokorné modlitby a naše úsilí o vnitřní opravdovost a čistotu provázej svým požehnáním, abychom se dobře připravili na slavnost narození tvého Syna. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého… (Vstupní modlitba)
Další zprávy
