Jan 10,31- 42
Židé brali kameny, aby Ježíše kamenovali. Ježíš jim na to řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?“ Židé mu odpověděli: „Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání: ty jsi jen člověk, a děláš ze sebe Boha.“ Na to jim Ježíš řekl: „Ve vašem Zákoně je přece psáno: »Já jsem řekl: Jste bohové.« Jestliže nazval bohy ty, kterým se dostalo Božího slova – a Písmo nemůže být zrušeno – můžete vy říkat o tom, kterého Otec posvětil a poslal na svět, že se rouhá, protože jsem řekl: »Jsem Syn Boží«? Nekonám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Jestliže však je konám a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a (konečně) pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ Znovu by se ho byli rádi zmocnili, ale on jim unikl. Zase odešel za Jordán na to místo, kde dříve křtíval Jan, a tam zůstal. Přišlo k němu mnoho lidí. Říkali: „Jan sice neudělal žádné znamení, ale všechno, co Jan řekl o něm, bylo pravda.“ Amnoho jich tam v něho uvěřilo.
Představuji si situaci plnou napětí a pocitu neschopnosti prosadit svoji vůli. Vždyť přece mám pravdu, jeho chování překračuje všechny hranice, trest je na místě, z mého pohledu je to na- prosto jasné. A on se brání, uniká, používá tu svoji nesnesitelnou logiku, kterou nechci slyšet. Chci, aby poslechl, teď hned, aby uznal moji… Co vlastně? Co ze mě jako vychovatele dělá majitele pravdy?
Tuto otázku jsem musela řešit často zvláště při výchově dospívajících dětí. V nalezení odpovědi a zároveň vnitřního klidu umožňujícího vést dialog mi pomáhalo uvědomění si vlastních pocitů a myšlenkových pochodů z okamžiků, kdy jsem byla sama jako dítě, dospívající i jako dospělá vystavena stejné situaci vůči z mého pohledu příliš sebejistému vychovateli. Mohla jsem se opřít o velkou vnitřní sílu, kterou mi dávala zkušenost, jak se na mě dívá a jak se mnou jedná Bůh. Měla jsem velké štěstí na podporovatele mé víry, zvláště na našeho kněze a moji kmotru, kteří mi zprostředkovali toto poznání. Dodnes jsem vděčná za tento dar. Vědomí spojení s Bohem a prožívání jeho přítomnosti a lásky v každém okamžiku mého života, zvláště v těch vypjatých, je nedocenitelné. A když si jako vychovatelka uvědomím, že Bůh působí i v tom nejmenším dítěti a každém člověku, je tu náhle klíč, který mi otevírá cestu k vzájemnému setkání v úplně jiné kvalitě. Někdy je to možné hned, jindy později, v příhodnou chvíli. Ježíšovo pouto s Otcem je nepředstavitelně silné a projevuje se v jeho skutcích. Ježíš na ně poukazuje, ale byli židé, kteří ho chtěli kamenovat, schopni je vidět? V jakém světle nebo dokonce temnotě na ně nahlíželi? Co jim bránilo se k Ježíši přiblížit tak, aby poznali a pochopili, z čeho jeho jednání a slova pramení? Možná nedostatek vlastní zkušenosti s působením Božím v srdci člověka? Možná hradby, které si vytvořili ze svých pravidel a interpretací? Možná nepozvedli svůj zrak k nebeskému Otci? A možná se jim v těch našich bezradných chvílích v něčem podobáme. Bůh je velkorysý, stále nám ukazuje cestu a dává šanci pochopit a přijmout nové po- znání. Kéž se mu dokážeme otevřít.
Marie Zimmermannová
×××
Bože, ty znáš naši křehkost a víš, jak jsme se dostali do područí hříchů; smiluj se nad námi a odpusť nám naše provinění, abychom byli zbaveni pout, která nás tíží. Prosíme o to skrze tvého Syna…
(Vstupní modlitba)