Narození Páně v ikonografii

Svatý Maxim vyznavač píše, že vtělený Kristus je ohniskem, ve kterém se sbíhají všechny linie vesmíru. Z tohoto důvodu nejstarší obrazy Narození Páně kladly Ježíšovu kolébku uprostřed obrazu, ale již od 6.  století postupně docházelo ke změně kompozice. Ikona se postupně stává ikonou Mariánskou. I když hlavní místo zaujímá Matka Boží, teologický obsah obrazu se postupně rozšiřuje až ke stručnému shrnutí historie spásy člověka. Ikona Andreje Rubleva Narození Páně soustřeďuje několik scén, které se pokusíme vysvětlit.

Mudrci

Mudrci, putujíce z Východu vzhůru směrem za hvězdou, jsou obrazem lidstva při hledání ztraceného ráje a lidského úsilí, které se snaží proniknout do Božího tajemství. Anděl je svědkem Boží přítomnosti. Dva andělé vzhlížejí vzhůru k Bohu, ale je tu i další, který má svůj pohled obrácený k pastýřům a říká jim, že je zbytečné stoupat nahoru, neboť přišla hodina, kdy sám Bůh sestoupí shora. Člověk musí mít prostě čisté srdce, aby jej viděl (Mt 5, 8).

Pastýři

Na pravé straně ikony vidíme pastýře, který naslouchá zprávě anděla. Pastýř je zástupcem vyvoleného lidu, hledaným samotným Bohem, který nyní sestupuje jako Dobrý pastýř, aby shromáždil své stádo, ke kterému po staletí mluvil v čase a různými způsoby (Žid 1, 1). Uprostřed je betlémská jeskyně, ve které se v plnosti času objevila Spasitelova milost (Tit 2, 11), aby smířila každého, vzdáleného i blízkého (Ef 2, 17).

Maria

Kondak byzantské liturgie v předvečer Narození Páně, nepochybně sloužil jako inspirace pro vytvoření ikony: „Co ti nabídneme, ó Kriste, aby ses pro nás narodil na zemi jako člověk? Každý z tvorů, kteří jsou tvým dílem svědčí o vděčnosti tobě a nabízejí ti: andělé svoji píseň, nebesa hvězdu, mudrci své dary, pastýři svůj obdiv, země jeskyni, poušť jesle; my lidé ti nabízíme Panenskou Matku“.

Marii, která se nabídla Bohu v díle Vtělení, aby mohl Kristus sestoupit, předznamenal Jákobův žebřík (Gen 28), který je protikladem Babylónské věže (Gen 11): tragické lidské snahy dobýt nebe vlastními silami. V ráji, had nabídl Evě falešnou možnost stát se Bohem (Gn 3, 5); nová Eva (Maria) se nabídla, aby se Bůh mohl stát člověkem.

Svatý Josef

Pochybnosti svatého Josefa, pokoušeného ďáblem přestrojeného za pastýře, jsou zobrazeny v levém dolním rohu scény a představují věčná váhání nás všech. Nejsme schopni pochopit moc Boží, ani velikost člověka. Pravdu o Ježíši Kristu, že je pravý Bůh z pravého Boha, měl odhalit Josefovi anděl.

Ženy

Naopak, dvě moudré ženy, které v pravé dolní části umývají novorozence, jsou podle apokryfních příběhů připraveny vydat svědectví o tom, že Kristus se narodil z Panny a přišel na svět jako člověk.

Hvězda

Pokud je pro Řeky Spasitel - život vesmíru, pro Židy je vyvrcholením jejich historie. Kořen Jesseho symbolizuje splnění slibů, které dal Bůh Abrahámovi a jeho potomkům. Nad jeskyní září hvězda, která přišla do Betléma. Církevní otcové ve starověku museli reagovat na mnoho deterministických přesvědčení o předurčení člověka. Pokud se člověk narodil pod hvězdou, jednou z mnoha, která vytváří nehybné souhvězdí, jsou to tedy dějiny a život člověka, který se měl odvíjet pod vlivem souhvězdí. Když se však narodil Kristus, byla to hvězda, která se přemístila, protože to byl On, kdo určil její směr. Podle svatého Ignáce z Antiochie, narozením Krista, pro nás křesťany přestala platit astrologie; neboť neúprosná vláda osudu, tak uznala v Boho-člověku pána kosmických sil.

Jeskyně

Radostnou atmosféru ikony však narušují smutné pocity, neboť v narození Krista je zároveň přítomná předpověď smrti – Jeskyně, která je ve středu ikony, má podobu hrobu. Kolébka, do které je položen, je hrobem a plenkami dítěte jsou pruhy plátna, do kterého bývá zavinut mrtvý. Ježíš se rodí, aby zemřel. Tvář matky, Té požehnané mezi ženami, je plná zármutku. Jako všechny matky, také Maria rodí syna, který jednou zemře. Tentokrát však proto, aby svým vzkříšením dal život všem Eviným synům.

Když ikonografové malují vzkříšení, zobrazují obvazy někdy stejným způsobem, ale bez těla Kristova. V tom tkví nadčasovost ikony: narození je již spolu přítomné se smrtí. Adam a Kristus jsou ve skutečnosti současníci, nikoli v historickém smyslu, ale ve smyslu dvou souvislých realit lidstva: hříchu a vykoupení. Jeskyně narození je temné místo. Světlo, které přichází do temné jeskyně světa jí prostupuje, ale vlastní ho nepřijali ( Jn 1,5). Na druhou stranu v ikonách nesmí nikdy zvítězit smutek. Pokud existuje bolest, je třeba vidět její účel a cíl: celá kompozice naznačuje obnovený nebeský mír, který je cílem vtělení.

Jesle

Sarkofág, do kterého je uloženo dítě, je současně jeslemi, žlabem, kde zvířata nacházejí potravu, a proto také u nich stojí vůl a osel. Symbol jeslí je krásný obraz, ke kterému se Lukáš ve svém evangeliu několikrát vrací (Lk 2, 7. 12. 16). Jaký je jeho význam? Když byl člověk vyhnán z rajského Edenu, byl oblečen do zvířecí kůže. Někteří otcové vysvětlují, že od té chvíle člověk vnímá svou tělesnost zvířecím způsobem – neustále bojuje o přežití a má strach ze smrti. Vrací se ke svému žlabu – tedy hříchu – aby uspokojil tento instinkt. Každý z nás má hřích, ke kterému se stále vrací, protože od něho očekává malé uspokojení a sebe-uskutečnění. Člověk hřeší, protože více věří hadovi pokušiteli a doufá, že bude jako Bůh. Podobně jako by se Eva neustále snažila brát plody ze zahrady Edenu a doufala, že dříve nebo později najde ten pravý. Pokud se Bůh chtěl znovu setkat s člověkem, musel přijít tam, kde člověk hřeší, kde je jeho modla, na kterou upřel svůj pohled. Skutečnost, že je Kristus položen do jeslí, tak nabývá velkého významu. Kristus se snižuje na úroveň člověka. Zříká se bytí Bohem slávy (Fil 2, 5) a přichází do jeslí, do místa, kde je člověk, který se vždy vrací ke svému hříchu. Bůh sestupuje tam, kde jej člověk bude moci najít.

Příslib eucharistie

Tato ikona je také příslibem eucharistie, to je smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Tak, jako je chléb zničen, tím, že ho jíme, abychom přežili, tak se Kristus nechá zničit, abychom my žili a pochopili, jak dobrý je Bůh. A kdo zakusí, že Bůh je dobrý, vrací se k němu a žije, protože on je Život. Umírající Ježíš se stává chlebem života. Blažený, kdo jí z tohoto chleba, neboť bude žít navěky. (Jan 6, 51).

P. Jaromír Zádrapa, Vatikán