Mons Karel Vrána - 100 let od jeho narození

Mons. Karel Vrána se narodil 24. 8. 1925 v Zahrádce u Ledče nad Sázavou. Svátost kněžství přijal 23. 12. 1950 v Římě. Kněžsky působil v jižním Tyrolsku a jako profesor filosofie na papežském institutu v Beneventě a na Lateránské universitě v Římě. Rektorem české papežské koleje Nepomucenum v Římě byl jmenován v roce 1978. Po návratu do vlasti roku 1991 přednášel na Katolické teologické fakultě UK v Praze a pokračoval v činnosti jako předseda české římské Křesťanské akademie, u jejíhož zrodu stál již roku 1951. Papež Jan Pavel II. ho roku 1980 jmenoval prelátem a roku 2003 apoštolským protonotářem. Roku 2001 byl prezidentem České republiky vyznamenán Řádem T. G. M.

Po celý kněžský život vnímal svůj niterný vztah ke královéhradecké diecézi, z níž pocházel a k jejímuž presbyteriu patřil. V roce 1992 byl jmenován sídelním kanovníkem Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové a roku 1999 ředitelem nově koncipovaného Diecézního teologického institutu při Biskupství královéhradeckém. Kristovu evangeliu sloužil i formou tiskového apoštolátu a nezištnou pomocí mnoha potřebným. Své rozsáhlé vědomosti prostoupené láskou k Bohu, Církvi a Božímu lidu předával vděčným posluchačům na různých místech doma i v zahraničí. Lásku k filosofii si uchoval do posledních hodin života. Ještě v předvečer smrti o ní přednášel říčanským farníkům, mezi nimiž 12 let žil a požehnaně působil. Zemřel 11.12. 2004.

Mši svatou, jako poděkování za život Mons. Karla Vrány,  bude celebrovat královéhradecký biskup Jan Vokál v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti ve čtvrtek 11. prosince 2025 v 11 hod.

A jak na Mons Karla Vránu vzpomínají nebo vzpomínali jiné osobnosti?

Měl jsem velké štěstí.

Byly prázdniny a zrovna se na jeden den vrátil z dovolené Mons. Karel Vrána, významný člověk, rektor Nepomucena, papežský prelát, kterého mimochodem ke kněžství přivedl komunisty umučený páter Josef Toufar. A já tam zrovna náhodou ten večer přijel taxíkem z nádraží. Taxikář mě přitom obral o všechny zbylé marky, takže jsem byl na nule. Hned ve dveřích jsem na pana doktora Vránu vychrlil, že jsem dnes emigroval z Československa, abych se tady stal knězem. ´Olalá, pomalu, pomalu´, řekl nejprve. Ale postaral se o mě. Jakožto italský občan se za mě před úřady zaručil a poskytl mi zázemí. Musel jsem se registrovat v táboře pro uprchlíky, požádat o politický azyl z náboženských důvodů. Takhle jsem započal svoji cestu ke kněžství.

Mons. Jan Vokál, biskup královéhradecký

Manažer dobroty nebeské

Už při prvním setkání mi otec Vrána málem vyrazil dech svou dobrotou. Svět je už takový, že se hned ptá: Jak k tomu přijdu? Jenže dobrota neodměňuje zásluhy, rozdává svobodně. A tak brzy poznávám, kolik se nás octlo v síti, kterou Don Carlo neustával spřádat z dobrých skutků, přátelství a vždy pohotové pomoci. Leckomu vrtá hlavou: Je tohle vůbec možné!? Ale on dál svůj taktní lidský zájem i svou štědrost jen rozmnožuje, ne-li násobí. Jako by byl zrcadlem (v tom pavlovském smyslu) nebo spíš manažerem dobroty nebeské. Ne jánošíkovské, co bohatým bere a chudým dává: umožňoval majetnějším zakoušet radost, že konají něco dobrého. Dobrodincem byl svou povahou, ale nadáním, schopnostmi a profesí byl kněz Karel Vrána filozofem a teologem. Velmi laicky si troufám tušit, že i v tom poslání ho charakterizuje dialogická vstřícnost, odvaha chápat největší dějinné události - křesťanství, Evropu - jako pokus, tedy dílo otevřené, putující ke smyslu, svěřené součinné odpovědnosti člověka neseného nadějí.

Nasvědčuje tomu i jeho nebývalá oddanost poezii a láska k ní. Ničím nepřipomínala postoj estetizujícího snílka. Podobala se vyznání moudrého člověka, který v tajemných střetech básnických metafor i drásavých předtuch zahlédá řád vyšší logiky, spravedlnosti, a především lásky. Řád víře a také lásce přístupnější než ten, který umí vydefinovat filozofie příliš spolehnutá na autokratický rozum.

Připadá mi, že s každým dnem, který nás vzdaluje od jeho odchodu, je naše bolest sice méně palčivá, ale kupodivu se prohlubuje.

Karel Kraus, dramaturg a překladatel

Nebudoval si pozici ani slávu

O Karlu Vránovi jsem se dověděl v době Pražského jara, že je významnou osobností českého exilu v Itálii. Po farářování na severu Itálie a po působení jako profesor filozofie na jejím jihu se v Římě úspěšně pokusil zachránit kolej Nepomucenum pro české posluchače. Stál v pozadí rozvoje českých katolických periodik a knižní edice pro exil. Část římských tisků se různými cestami dostávala i k nám domů. Tento doktor filozofie a teologie psal a publikoval i odborné statě, ale předním zájmem mu byla pomoc církvi v komunistické vlasti.

Všechny jeho aktivity ovšem vyžadovaly dostatečný přísun peněz - říkával, že potřebují „kyslík“. Mohl jsem zblízka pozorovat, jak si jej opatřoval. Ještě v devadesátých letech po návratu do vlasti pokračoval zde v aktivitách s pomocí zahraničních přátel. Jednou mě v Belgii vzal s sebou na návštěvu k lidem, kteří ho podporovali v roztáčení pohybu po desetiletích zmrazeného náboženského života u nás. Kouzlo, jež mu otevíralo pokladny, byl on sám, jeho jemný úsměv a nehlučná vděčnost.

Kolik milionů proteklo jeho rukama na množství míst jako záchrana či pomoc a povzbuzení, to věděl jen on sám. Přitom rozdával jakoby kradmo, ani zdání, že by si tím budoval nějakou pozici či slávu. Pro celkovou charakteristiku této nenápadné, ale před Bohem velké osobnosti se mi opakovaně nabízí svatý Pavel, když píše o těch, kteří nic nemají a mnohé obohacují (2Kor 6,10).

Oto Mádr, teolog a šéfredaktor Teologických textů

Bude nám chybět tvůj úsměv...

Kdykoli jsem šel po chodbách teologické fakulty a v dálce jsem viděl postavu přítele profesora Karla Vrány, vždy volal už zdaleka své tak typické „Čau, carissime!“ a vždy to bylo setkání s laskavě usměvavým člověkem, který rozdával na potkání jen radost a pohodu. Zdroje té radosti jako by byly nevyčerpatelné: předával ji nejen studentům, kteří obdivovali jeho světem křtěnou erudovanost, ale i nám ostatním, kteří jsme s ním sdíleli vše dobré i méně dobré, čím fakulta procházela. Celým svým habitem moudrého filozofa vrchovatě naplňoval známý chestertonovský paradox o nemožnosti být smutným křesťanem.

Carissime, jako filozof už teď víš vše o podstatném, ale nám, kteří stále putujeme, bude moc a moc chybět tvůj úsměv, který nám šel vždy naproti...

Jaroslav Med, literární historik a vysokoškolský pedagog

Úryvky z delší vzpomínkové črty

Píše se září 1945. Zahrádecký farář Josef Toufar a jeho farník, dvacetiletý mladík Karel Vrána, který se v té době už připravuje na studium teologie v Římě, jedou na kolech do nedalekého poutního místa Želiv, aby tam studentovu cestu svěřili pod ochranu Matky Boží, ochránkyně všech poutníků a jejich návratů. Tehdy se v Želivě setkávají i s Vítem Tajovským. S nadějnými vyhlídkami ti tři „vysočiňáci“ hovoří o budoucnosti. Nikdo z této trojice nemohl tušit, jakými soutěskami a strmými cestami budou procházet. A jako kdyby od toho dne byly jejich životy svázány tajemnými pouty. Toufar se stal číhošťským mučedníkem. Tajovský želivským opatem a muklem komunistických věznic. A Vrána se po roce 1948 už do vlasti nesmí vrátit a stane se z něj jedna z nejdůležitějších postav našeho exilu a české církve. Za svůj spisovatelský pseudonym si pak zvolí jméno Pavel Želivan. Jako echo rodných končin a vzpomínku na tuto pouť.  

(...)

Tolik pater v něm bylo uloženo, a přitom byl celým, celistvým člověkem, z jednoho kusu. Sedlák, vzdělanec, kněz, dobroděj, učitel, básnivý esejista, Vysočiňák, Tyrolák, Říman, inspirátor, iniciátor, křtitel, organizátor, mecenáš... Nikdy jste neměli dojem, že k vám na návštěvu přijel suchopárný profesor či odměřený církevní hodnostář, ale opravdový mužný otec. Chtěl bych dosvědčit, že v jeho blízkosti roztávaly vnitřní závěje a smutky. Vždy jsem po setkání s ním odcházel zahřátý, potěšený a jakoby zasažený. To člověk může zažívat snad jen v blízkosti lidí svatých. Přitom svatostí nemyslím absolutní lidskou dokonalost, ale naplněnost a šíření Boží dobroty, vřelosti, soucitu a jiskřícího, osvobozujícího humoru. 

(...)

Vránova otcovská štědrost nespočívala pouze ve slovech, povzbuzování, moudré radě, darované knížce, pravidelném dopisu. Nezapomínal ani na pomoc materiální. Podpořil vydání mých knížek, našim dětem, tomu „domus ecclesiae“, jak vždy říkal, nikdy nezapomněl poslat dobroty. Naprosto skrytě podporoval chudé. Velkoryse pomáhal i při cestách do jeho milované Itálie. Nebyl jsem sám - otec Karel radil a pomáhal desítkám, ne-li stovkám dalších. Jednou mi řekl: „V logice Kristova království platí metamatematický zákon: dělení je násobení. Proto se dělím s tebou o své málo a o tvé budoucí dílo.“

(...)

Píše se 11. prosinec 2004. Dopoledne. V želivském klášterním chrámu se koná vzpomínková slavnost na pana opata Víta Tajovského. Ten den si připomínáme nejen pět let od opatova úmrtí, ale také pětapadesáté výročí „číhošťského zázraku“, a tudíž i Josefa Toufara. Stojíme pak s kamarády na želivském klášterním nádvoří pod věžemi mariánské svatyně. A najednou mi volá přítel a oznamuje, že ráno nečekaně otec Karel zemřel.   

Podivuhodné cesty těch tří svatých mužů z Vysočiny jsou v Bohu definitivně svázané. 

Miloš Doležal, básník a rozhlasový redaktor

Poděkování Karlu Vránovi

Poprvé zasáhl Karel Vrána do mého života v době, kdy jsem jako zvídavý, sotva šestnáctiletý mladík mořil jednoho kněze nesčetnými otázkami. Aby mi pomohl a zajistil si trochu klidu, vtiskl mi tenkrát dotyčný duchovní správce do rukou dvě útlé příručky, jejichž autorem byl jistý Pavel Želivan. Později jsem se dostal k další římské publikaci zmíněného Želivana, díky níž jsem se dověděl řadu věcí o díle P. Teilharda de Chardin.

Po pádu rudé totality se otevřela možnost studovat v zahraničí, a tak jsem se v polovině roku 1990 ocitl v Římě, přesněji řečeno na papežské univerzitě Antonianum, kde jsem také bydlel. Jednoho dne zazvonil telefon. Volal mi Karel Vrána, který mne zval na setkání do Nepomucena. Jak se dozvěděl, že jsem v Antonianu, to dodnes nevím. Jindy se ozval, aby mne varoval před určitými lidmi. Takhle rozhodně nebděl jen nade mnou.

Od počátku roku 1996 jsem se s Karlem začal setkávat v naší vlasti. Pomáhal mnoha kolegům a kolegyním radou, a především obstaráváním financí. Spočítat projekty, které by se v minulých letech bez Karlovy pomoci nemohly uskutečnit, je velmi obtížné také proto, že on to všechno dělal bez halasu, taktně a nenápadně. Karel Vrána zcela zapomínal na sebe, rozhodně mu nešlo o osobní prestiž. Jeho srdce bilo až do poslední chvíle pro českou vědu, tedy především pro českou křesťanskou filozofii a teologii.

Drahý Karle, chtěl bych ti za všechno to dobro, které jsi způsobil, moc a moc poděkovat. Nejenom mně tu bude chybět tvá myšlenková hravost, tvoje štědrost a nezměrná dobrotivost. Jedno ale vím docela jistě, ty nemůžeš být nikde jinde než u svého milovaného Pána, a proto netruchlím. Vím také, že budeš dál pokračovat ve svém sponzorském působení, od nynějška ale prostřednictvím nebeské měny, jíž je milost a osvícení.

Ctirad V. Pospíšil OFM, teolog a vysokoškolský pedagog

A pár slov Mons. Karla Vrány

„Vírou přistupuje křesťanský člověk ke Kristu a před Krista. Jí se otvírá jeho slovu a činu. V ní je Kristem oslovován, proměňován, obnovován a v ní se duchovně rodí v nového a jiného člověka. Vírou křesťan zakotvuje své bytí, myšlení, své srdce i svou tvořivost, své ruce i svůj svět v Kristu. Obléká se v Krista a účastní se všeho, co Kristus je, čím žije a co uskutečňuje; účastní se jeho slova, jeho dějin, jeho života, utrpení, kříže, smrti a zmrtvýchvstání.“

(Křesťanství a kultura, 2004)