Relikviář bude uložen na Diecézním centru života mládeže Vesmír.
ŽIVOTOPIS
Blahoslavený Carlo Acutis se narodil 3. května 1991. Od útlého věku projevoval velké nadání pro práci s počítačem, které využíval ve své službě druhým a při šíření křesťanského vzdělávacího obsahu, například výstavy o eucharistických zázracích. V září 2006 se objevily první příznaky nemoci a po stanovení diagnózy fulminantní leukémie. S naprostou důvěrou pak svěřil Bohu i ten krátký čas, který mu zbýval do konce života. Zemřel 12. října 2006 a blahořečen byl 10. října 2020. Jeho liturgický svátek se slaví 12. října.
Carlo Acutis: Být vždy spojen s Ježíšem, to je můj životní program.
NAROZENÍ A DĚTSTVÍ
Carlo Acutis se narodil v Londýně otci Andreo Acutisovi a matce Antonii Salzano dne 3. května 1991. Jeho rodiče tehdy v Londýně pracovali. Byl pokřtěn 18. května a 8. září se jeho rodina přestěhovala do Milána.
Rodina nebyla praktikujícími katolíky, ale Carlo od malička projevoval zájem o Boží věci, což způsobilo, že se jeho rodiče postupně vrátili k víře.
Jako dítě také rád pouštěl draky a hrál si v přírodě, oblíbil si zvířata. Hrával s přáteli fotbal a na playstationu.
Školní léta Carlo prožil v Miláně na pod vedením jezuitů v lyceu Lva XIII. Za své vzory si vybral sv. Františka z Assisi, sv. Františka a Hyacintu (fatimské děti), sv. Dominika Savio, sv. Aloise Gonzagu a sv. Bernadetu Soubirousovou.
LÁSKA K JEŽÍŠI V EUCHARISTII
Od raného věku Carlo projevoval velkou vnímavost k „posvátnu“. První svaté přijímání přijal vzhledem ke své neobvyklé zralosti ve věcech víry a díky své mimořádné lásce k Ježíši ve svátosti Eucharistie už ve věku sedmi let. Od té doby nikdy nevynechal každodenní schůzku s Ježíšem při mši svaté a eucharistické adorace.
Carlo si poznamenal, že „když se vystavíte slunci, opálíte se. Když ale stojíte před eucharistickým Ježíšem, stanete se svatými“.
Dokázal dokonale spojit moderní život naší současnosti a hluboký eucharistický život. Carlo se snažil vždy alespoň chvilku adorovat Ježíše v Eucharistii, protože byl přesvědčen, že trávit čas s Ježíšem v Eucharistii vede ke svatosti.
Pro Carla byla Eucharistie - jak sám řekl „dálnicí do nebe“ - a také nejmocnějším způsobem, jak se rychle stát svatým.
Říkával, že v Nejsvětější Svátosti je Ježíš přítomen úplně stejně, jako tomu bylo před 2000 lety za dob apoštolů. Tehdy lidé za Ježíšem museli utíkat, dnes však na nás Ježíš čeká v jakémkoliv blízkém kostele: „Máme větší štěstí než apoštolové, kteří žili s Ježíšem před 2000 lety. Abychom se s ním setkali, stačí, když vejdeme do kostela.“ A také: „Jeruzalém je vedle našich domovů.“
Často se zpovídal a ujišťoval: „Stejně jako pro let balonem je třeba odejmout závaží, také duše k tomu, aby se mohla pozvednout k nebi, potřebuje odstranit ze sebe ta malá závaží, lehké hříchy.“
Díky Eucharistii Carlo hrdinsky posiloval ctnost odvahy, která mu dodávala sílu jít proti proudu a postavit se falešným modlám, které nám svět neustále nabízí. Ve škole Carlo nikdy svou víru neskrýval a zval své kamarády, aby šli společně na mši a vrátili se k Bohu.
Eucharistie v něm také živila velmi silnou touhu být neustále v souladu s Pánovým hlasem a žít v jeho stálé přítomnosti. Takto Carlo dokázal přenést životní styl, který se naučil ve škole Eucharistie: být žitým evangeliem mezi školními lavicemi, ve městě, v pizzerii s přáteli či na fotbalovém zápase nebo u pc.
Carlo dokázal mimořádným způsobem - zatímco žil obyčejný život jako mnozí - zasvětit každý jeho okamžik nejvyššímu cíli, ke kterému jsou všichni lidé voláni: věčné blaženosti s Bohem.
Carlo, „milovník Boha“, prožil ve svém pozemském životě tuto silnou přítomnost božství a všemožně se snažil ji velkoryse předávat ostatním a stále se přimlouvá, aby každý mohl postavit Boha na první místo ve svém vlastním životě a řekl jako on: „Ne já, ale Bůh“, „Ne sebeláska, ale Boží sláva“.
Carlo si často kladl otázku, čím to, že jsou takové fronty na rockové koncerty a do kin, ale žádné fronty na Ježíše v Eucharistii? Kdyby lidé věděli, o co přichází, byly by kostely přeplněné k prasknutí!
Byl také hluboce oddán Panně Marii, kterou považoval za svou důvěrnici a každý den se modlil Růženec - říkal: „Maria je jedinou ženou mého života.“
SKROMNOST, EVANGELIZACE A ZÁJEM O INFORMATIKU
Přestože byl z dobře situované rodiny, žil velmi skromně. Staral o ty, kteří zůstali bez střechy nad hlavou a o chudé - např. za své úspory koupil spací pytel žebrákovi, kterého vždycky potkával cestou na mši. Večer nosíval jídlo těm, kdo žili na ulici, někdy část své vlastní večeře.
Na první místo vždy dával Boha a věděl, že se Bůh nachází především v potřebných, opuštěných, chudých.
Protestoval, když mu maminka chtěla koupit dvoje boty - přece mu stačí jedny! Jindy se mu nelíbilo, že si chce maminka koupit krém za 50 Euro, když existují lidé, co umírají hlady.
Když Carlo studoval na jezuitském lyceu, zajímal se o programování a stříhal videa. Byl velmi zapálený do informatiky, jeho přátelé a někteří informatici z oboru ho považovali za génia. V úžasu a nechápavě pozorovali, že rozumí tajemstvím, která znali jen ti, kdo studovali informatiku.
Svou lásku k počítačové vědě naplno spojil se svou evangelizační horlivostí. Vytvořil virtuální expozice o otázkách víry. Jedna z nejvýraznějších byla o eucharistických zázracích na celém světě - trvalo mu to tři roky, hodně cestoval, aby na nashromáždil informace.
A své znalosti informatiky si nenechal pro sebe, ale dělil se o ně s kamarády. I toto je láska – jeho schopnosti měly být především „pro nebe“.
O tom svědčí i webové stránky Miracolieucaristici.org které založil.
NEMOC A SMRT V MLADÉM VĚKU
V říjnu 2006 mu byla diagnostikována akutní leukemie typu M3.
Před smrtí obětoval své utrpení za papeže a celou církev: „Nabízím Pánu utrpení, které budu muset snášet, za papeže a za církev a abych nemusel být v očistci, ale mohl jít přímo do nebe,“ řekl svým rodičům. Zemřel jen několik dnů poté, co mu byla stanovena diagnóza, 12. října 2006 v nemocnici San Gerardo v Monze.
Bylo mu pouhých 15 let. Dva dny před tím požádal o přijetí pomazání nemocných a Eucharistii.
V den pohřbu byl kostel i hřbitov plný lidí. Mnozí z těch, kdo přišli, byli bezdomovci, kterým Carlo pomohl, aniž by o tom věděla jeho rodina. Jeho nejoblíbenějším místem na světě bylo Assisi a dal najevo, že tam by si přál být pohřbený, a rodina s jeho přáním souhlasila.
PROCES BLAHOŘEČENÍ
V Carlově životě se naplno projevila Boží milost. Pověst o jeho svatosti se rychle šířila po celém světě.
Už 12. října 2012 byl otevřen proces blahořečení a kanonizace.
Pro svůj mladý věk spojený s moudrostí, získanou v perspektivě odchodu na věčnost, se záhy stal jedním z patronů italské mládeže.
Diecézní fáze blahořečení započala 15. února 2013 a byla ukončena 24. listopadu 2016.
14. listopadu 2019 se uskutečnily lékařské konzultace Kongregace pro svatořečení, kdy lékařští odborníci vyjádřili kladné stanovisko týkající se zázraku, který se připisuje přímluvě ctihodného Carla Acutise.
Papež František Carla 5. července 2018 prohlásil za Ctihodného Božího služebníka a zmínil jej jako příklad pro mladé - model svatosti v digitálním věku - v apoštolské exhortaci Christus Vivit, (104-106) a dne 22. února 2020 uznal zázrak připisovaný Carlově přímluvě. Jedná se o zázračné uzdravení dítěte v Brazílii, které trpělo vážnými problémy trávícího traktu způsobenými vzácnou anatomickou anomálií slinivky.
Mons. Ennio Apeciti, zodpovědný za proces svatořečení milánské arcidiecézi řekl: „V jeho životě se událo něco velkého, před čím se sám skláním."
NEPORUŠENÉ TĚLO
Carlovo tělo bylo exhumováno 23. ledna 2019 a nalezeno „v normálním stavu kadaverní transformace. Vzhledem k tomu, že od pohřbu neuplynulo mnoho let, byly části těla ještě anatomicky spojené. Tělo bylo ošetřeno za užití konzervačních a integračních technik uplatňovaných obvykle před důstojným vystavením těl blahořečených a světců k úctě věřících.”
Celistvé tělo ve všech jeho částech překvapilo jak lékaře, tak jeho matku Antonii Salzano. Tělo Carla Acutise bylo nalezeno „celistvé“, ne zcela nepoškozené. Tvář a ruce, kde byly nejvíce patrné stopy rozkladu, podstoupily citlivou rekonstrukci - Carlovu tvář pokrývá silikonová maska. Arcibiskup Sorrentino poznamenal, že konzervační zásah byl proveden s umem a láskou.
P. Carlos Acácio Gonçalves Ferreira, rektor Sálu zřeknutí v rozhovoru pro EWTN řekl: „Bylo zjištěno, že jeho tělo je celistvé a integrální se všemi svými orgány, ale bylo již mírně porušené, proto bylo nutné provést rekonstrukční práce zejména obličeje.“
Dále dodal: „Poprvé v historii uvidíme světce oblečeného v džínách, teniskách a svetru. Je to pro nás skvělá zpráva, protože můžeme svatost pociťovat nikoli jako vzdálenou věc, ale jako něco, co má každý na dosah, protože Pán je Pánem všech.“
Carlova matka, Antonia Salzano, byla při otevření hrobky svého syna k veřejné úctě velmi dojatá: „Jsme nadšeni, že Carlova hrobka byla konečně otevřena. Věříme, že prostřednictvím Carlova těla věřící pocítí, že je Bůh zve k ještě vroucnější modlitbě. Zve nás k tomu, abychom měli více víry, naděje a lásky k Němu a k našim bratrům, stejně jako to dělal Carlo během svého celého pozemského života. Modlíme se, aby se Carlo za nás přimlouval u Boha a získal pro nás mnoho milostí.“
6. dubna 2019 byly Carlovy ostatky převezeny do Sálu Zřeknutí v Assisi (Santuario della Spogliazione), místa, kde svatý František zanechal všechno, aby následoval Pána.