Biskup Jan vedl mši svatou v kostele Panny Marie na Velkém náměstí v Hradci Králové, v den státního smutku.
Homilii pronesl P. Tomáš Petráček.
Promluva na bohoslužbě za oběti násilí na Filosofické fakultě Karlově univerzity v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové
Slova. Zdálo by se, že tváří v tvář šklebu smrti a zmaru nezbývá nic než mlčení.
Ale jsme lidé. Musíme mluvit, abychom nějak uchopili a zvládli to, co se stalo. Musíme mluvit už proto, abychom zlu a zmaru nenechali poslední slovo.
Shromáždili jsme se zde v tomto chrámu, abychom vyznali naši víru, že jsme všichni součástí jedné lidské rodiny. Jako křesťané věříme, že jsme součástí Kristova mystického těla. A toto tělo dostalo hlubokou ránu. Neptej se komu zvoní hrana, tobě zvoní, nám zvoní. Víme to, proto jsme tady.
Nevíme, zda všechny oběti měly křesťanskou nebo jinou náboženskou víru. Jsem přesvědčen, že víru rozhodně měli, všichni. Každý z nich byl jiný, originální, ale sdíleli víru ve smysluplnost lidského života, ve smysluplnost lidského počínání a tvorby, sdíleli víru, že má cenu se o něco snažit, vzdělávat se či vzdělávat druhé. Sdíleli hlubokou touhu po životě, poznání a pravdě.
Říkali životu ano, znali radost ze života a poznávání. Zemřeli proto, že jejich vrah toto neuměl a nedokázal. Za jejich víru a lásku k životu je trestal svým hněvem a násilím. Mohli bychom si říci, že to bylo vyhřeznutí čirého zla, absurdita, tragická náhoda. Ale asi všichni tušíme, že bychom se klamali, lhali bychom sami sobě a pravdy by v nás nebylo.
Podobné skutky odráží hlubší tektonické proudy ve společnosti, zrcadlí pohyby, které nevidíme nebo nechceme vidět. Až příliš jsme si zvykli za posledních deset let na rozdělování, nenávist a lež jako nástroj politického boje. Až příliš snadno jsme akceptovali zhrubnutí veřejného prostoru, militantní a dehumanizující jazyk kulturních válek.
Po mém soudu není náhoda, že se ten hrůzný výlev zla stal na Filosofické fakultě Karlovy univerzity. Jako její hrdý absolvent znám její slabiny, jako člen její vědecké rady jsem přesně o týden dříve byl na stejných chodbách. Přes všechny její problémy je to historicky jedno z nejsvobodnějších a nejvíce tvůrčích prostředí v naší zemi, místo, kde se kriticky zkoumá minulost a přítomnost, kde se odvážně promýšlí a tvoří budoucnost. Pestrost a dynamiku jejího života ještě lépe vyjadřoval její středověký název: fakulta artistická.
Právě proto byla a je fakulta, její akademici a studenti už celé roky terčem nenávistného výsměšného mluvení o vítačích, neomarxistech, klimafanaticích a tak dále a tak podobně. Nyní se tento pilíř svobodné, otevřené a inkluzivní společnosti stal terčem přímého útoku, brachiálního násilí, které jakoby zhmotnilo všechnu tu verbální nenávist propagandistů a ideologů na jejich platformách a sociálních sítích.
Ve vodě našich životů se ocitla krev. Prolitá krev, která láká žraloky a jiné predátory. A do tohoto chrámu jsme přišli, abychom jako mnoho dalších nabídli alespoň vodu našich slz. Slz lítosti a blízkosti s rodinami obětí a s jejich přáteli. Nemůžeme zvrátit, se stalo, víc v tuto chvíli není v našich silách než soustrast a soucítění.
Ale také, abychom nabídli v druhém sledu vodu ještě v jiné podobě. Abychom nabídli hektolitry potu jako důsledek naší práce a obětavosti při utváření budoucnosti, ve které k podobným věcem nebude docházet. Ve které budeme vnímaví a pozorní k druhým, kde respekt a úcta budou samozřejmou normou. Kde budeme brát vážně a skutečně žít, že jsme součástí jedné lidské rodiny, jediného těla. Protože Bůh nemá žádné nepřátelé, Bůh má jenom děti.
Tím nejlépe uctíme památku těch, které dnes svěřujeme Božímu milosrdenství a Boží náruči.
Rána zůstává a zůstane. Česká společnost už nebude stejná.
Prosme Pána života, abychom se všichni dali do služeb lásky a naděje, aby se nic takového už nikdy neopakovalo.
