Velkou slavností svěcení zakončí svoji tříletou formaci 16.10. dvanáct ženatých mužů.
Podle vyprávění Skutků apoštolských prožívala církev na svém počátku řadu krizí. Jedna z nich souvisela se starostí o vdovy. Starali se o ně přímo apoštolové, a nestíhali. Navíc to bylo vnímáno jako nadržování židokřesťanům. Zanedbávání povinností, stranictví, apoštolové navíc neměli čas na to, co bylo jejich hlavním úkolem: hlásat evangelium. Mezitím počet křesťanů stále rostl. A tak se apoštolové radili, jak postupovat dál a rozhodli: „vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou“ (Sk 6,3). Nechme stranou, jestli jde o volbu sedmi jáhnů či starších církevních obcí. Ustanovení další služby v církvi bylo odpovědí na krizi a přinesla v důsledku skutečný rozvoj církve: „Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl“ (Sk 6,7).
Život církve v místních farních společenstvích je založený na dobré komunikaci, která nespočívá jen ve spořádaném dojednání všech náležitostí farního života. Vyžaduje vnímavost na události, kterými věřící ve farnosti žijí, a citlivost pro to, co se v obci, ve městě nebo na vesnici děje. Mít blízko „ke stolu“ těch, kdo jsou potřební, není vždy v silách kněze a faráře. I když má srdce na dlani, nekostelní lidé ho považuji ze těžko dosažitelného, stydí se ho oslovit. Jáhen, který je nejbližší spolupracovník kněze, zná místní poměry, často zná několik generací lidí proto, že tam trvale žije.
Zájem o to, vstoupit na cestu kněžské služby, stále klesá. Kněžských povolání je opravdu poskrovnu. Naopak se objevil velký zájem sloužit ve farnosti formou trvalého jáhenství. Před třemi lety se podařilo shromáždit skupinu zájemců, z nichž nyní bude dvanáct vysvěceno ke službě v církvi formou trvalého jáhenství. Co je čeká? Budou vysvěceni ke službě v církvi coby spolupracovníci biskupa, který je pošle, aby se podíleli na chodu konkrétního farního společenství, popřípadě se ujali konkrétní služby např. v charitě, nemocnici nebo ve škole. A proto je možné chápat trvalého jáhna jako muže dobré spolupráce. Umí naslouchat lidem, v modlitbě si udržuje bdělé srdce, je blízko knězi, dlouhodobě rozvíjí schopnost s radostným srdcem spolupracovat s lidmi ve farnosti i mimo ni.
Během tříletého formačního kursu jsme postupně rozvíjeli čtverou základní pozornost trvalého jáhna. Nejprve jsme se učili vnímat „co je potřeba“, nežít zakleti ve svých zavilých představách, ale otevírat se tomu, co lidé potřebují. Následně jsme směřovali svou pozornost k tomu, „jak rozumět svému povolání: zvěstovat – učit – svědčit“. Jde o specifickou formou jáhenské služby tak, jak se v současném životě církve pojímá a rozvíjí. Velmi důležitým rysem trvalého jáhenství je, že je spojený s životem vlastní rodiny. Proto jsem byl rád, že manželky kandidátů trvalého jáhenství přijaly pozvání se formace též účastnit. Poslední rys jáhenské služby je třeba sledovat poctivě a dlouhodobě. Je to služba uprostřed světa, který je dnes silně institucionalizován a má tendenci sebezáchovy. A i když i církev má svou institucionální strukturu, má ji využívat nikoliv pro sebe samu, ale pro „růst Božího království na zemi“. Trvalý jáhen proto je nadšen Božím královstvím, sílu pro svou službu čerpá v modlitbě a víra ho vede k tomu, aby z jeho konání probleskovala láska ke Kristu a zájem o zcela reálný život lidí.
A tak se v modlitbě učím snít o naší místní církvi, která bude mít k dispozici muže oddané službě pro Boží království, spojené ve sboru jáhnů a plně nasazené ke službě lidem.
P. Prokop Brož
