Biskup Jan Vokál navštívil v minulých dnech v rámci projektu Adopce na dálku, spolu s představiteli Diecézní charity, dvě indické diecéze.
Vzděláním děti vytáhneme nejenom z bídy. Dáme jim klíč k zodpovědnému životu.
Biskup Jan Vokál strávil v diecézích Bangalore a Belgaum několik adventních dní. Opětoval tím červnovou návštěvu zdejších biskupů v Hradci Králové. „Indie je země radostných a vděčných lidí. Pomoc, kterou dětem dáváme, je naprosto hmatatelná,“ říká.
Obě indické diecéze jste navštívil již krátce po nástupu do úřadu před jedenácti lety, nyní jste se tam vrátil. Co se změnilo?
Města se trochu modernizovala, ale logicky se to moc nedotklo běžných lidí, kteří žijí v chýších, slumech či na venkově. Jejich život je pořád podobný jako před sto lety. Jediným „výtahem“ z bídy – nejenom materiální, ale i morální, protože lidé v ní nemohou rozvíjet své dary – tam zůstává škola. Proto jsem rád, že právě na ni dává naše charita důraz. Pokud bychom se soustředili jen na materiální pomoc, nemělo by to efekt.
Proč je podle vás škola důležitější?
Každá věc se spotřebuje, ale vzdělání vede ke schopnosti řádně naložit se svým životem. Jídlo se sní, šaty obnosí, střecha, kterou se nikdo nenaučí opravit, za deset let popraská. Se vzděláním dáte dítěti klíč k zodpovědnému životu. Ale především – všichni dostáváme povolání od Boha, abychom dar svého života rozvíjeli. Pán nás nepovolává k tomu, abychom se dobře najedli a nic nám nechybělo, ale abychom k životu přistupovali jako k úkolu. Proto je vzdělání prvním krokem. Bez něho toho budeme vědět málo o světě, ale i o sobě a o Bohu. Obtížně bychom rozvíjeli i své svědomí, odpovědnost za druhé.
Viděl jste v Indii konkrétní dopady hradecké pomoci?
Příkladů jsou tisíce. Mezi dříve podporovanými dětmi jsou lékaři, technici, úředníci. Ale i u těch nejmenších dětí je už vidět pokrok. Když jsme navštívili rodinu, které dárci kromě školy pro děti pomohli i k důstojnému domku, bylo vidět, že je to celkově proměnilo. V místnosti měli malý oltářík, kde se pravidelně modlí, celý jejich život dostal nový řád.
Má projekt adopcí přínos i pro hradeckou diecézi?
Nepochybně. Za ty roky jsme s oběma diecézemi navázali velice intenzivní vztahy. Uvědomil jsem si to, když jsem měl tu čest sloužit Mši svatou o svátku patrona bangalorské katedrály svatého Františka Xaverského po boku tamního arcibiskupa Petera Machada a emeritního arcibiskupa Bernarda Morase. Oba je, stejně jako biskupa Dereka Fernandese z Belgaumu, už považuji za své blízké přátele. Je velmi inspirující zažívat univerzalitu Církve v tak daleké části světa. Při všech těch setkáních cítíte, že jste pořád doma. Ani tisíce kilometrů nám nebrání spolupracovat. To je rozhodně obohacení pro obě strany. Ani individuální podpora indického dítěte českým dárcem však není jednosměrná. Z dítěte se díky ní stane vzdělanější, zralý člověk, který může překročit stín rodiny, do které se narodil. Podílet se na tom a sledovat tento vývoj, to je samo o sobě obdarováním i pro dárce.
