3. neděle adventní

Úryvek z Bible

(Lk 3,10-18)

Lidé se ptali Jana (Křtitele): „Co máme dělat?“ Odpovídal jim: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně.“ Přišli také celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se ho: „Mistře, co máme dělat?“ On jim odpověděl: „Nevybírejte víc, než je stanoveno.“ I vojáci se ho ptali: „A co máme dělat my?“ Odpověděl jim: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem.“ Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm. V ruce má lopatu, aby pročistil (obilí) na svém mlatě a pšenici uložil na sýpce; plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“ Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst.

Zamyšlení

Myšlenka, o kterou se s vámi chci podělit, pochází z období, kdy jsem jako čerstvá absolventka medicíny začala pracovat na dětském oddělení. Myslím, že člověk může zažít podobné situace kdekoliv, kde přijde do kontaktu s lidmi. Setkáváte se opakovaně s některými lidmi, kteří vám nesednou. V případě mého oddělení jsou to například rodiče, kteří opakovaně vodí své děti do nemocnice kvůli jednomu píchnutí v bříšku, špatně se o děti doma starají, jsou protivní na personál, všichni je znají a jen se ocitnou ve dveřích, všichni jen protočí oči a pak nasadí profesionální výraz… Ráda bych řekla, že to samozřejmě není případ celého personálu ani většiny rodin, které na oddělení potkáváme, a že personál je opravdu skvělý. Myslím, že každý z nás se tomu zkrátka někdy neubrání – postěžování si druhým, odsuzování druhých, šeptání si za zády…

V tom vnímám svou výhodu jako čerstvé a neotrávené doktorky. Pacienty a jejich rodiče tam vidím poprvé a nic o nich nevím, neznám jejich příběhy, jaké mají rodiny. Ke každému tedy mohu přistupovat stejně, snažím se je respektovat, chovat se k dětem i rodičům s úctou a vlídností. Samozřejmě se tomu ale nevyhnu ve svém okolí. Posuzování, jestli jsem lepší, jestli bych to udělala líp a tak dál.

Kéž bych se vždy dokázala koukat na druhé s láskou a úctou, i když už budu znát jejich situace, jejich chování apod. Kéž bychom to dokázali všichni ve svých vztazích v rodině, v práci, mezi přáteli – přijmout jeden druhého jací jsme, nehledě na jeho „anamnézu“, mít se v úctě a když už mi opravdu něco vadí, probrat si to v sobě a s Bohem – a ne s druhými, hledat cestu k druhým – a ne to, čím se lišíme, nehledat cizí chyby, ale spíš to, na čem já můžu ještě sama pracovat.

Na závěr bych se s vámi ráda podělila o modlitbu, která pochází z deníčku sv. Faustyny (s drobnými úpravami). Objevila jsem ji před časem a snažím se jí pomodlit každý den, než vyrazím do nemocnice, protože si myslím, že v sobě vlastně tak trochu shrnuje to, co jsem psala výše a o co se chci (nejen mezi pacienty) snažit.

„Pomáhej mi, Pane, abych měla milosrdný pohled a nikdy v sobě neživila podezření a posuzování na základě vnějšího zdání, ale abych dokázala rozpoznat v duši svého bližního to krásné a abych mu byla ku pomoci.

Aby můj sluch byl milosrdný, abych se sklonila k potřebám svého bližního a moje uši aby nebyly lhostejné k bolestem a vzdechům mého bližního.

Aby můj jazyk byl milosrdný a nehovořil nikdy o bližním špatně, ale abych pro každého měla slova útěchy a odpuštění.

Aby moje ruce byly milosrdné a plné dobrých skutků.

Aby moje nohy byly milosrdné a vždy běžely na pomoc bližnímu a já abych překonávala svou netečnost a únavu.

Aby moje srdce bylo milosrdné a mělo účast na všech utrpeních bližního.“

(Autor zamyšlení: Terezie Zdislava Kreisingerová )

Vstupní modlitba

Všemohoucí Bože, očekáváme s vírou slavnost narození tvého Syna a prosíme tě: dej nám svou milost, abychom se mohli radovat z naší spásy a vděčně tě chválit. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.