Biskup Jan: Svatá země pohladila po duši

Byl to právě královéhradecký biskup Jan Vokál, kdo navrhl uspořádat Národní pouť do Izraele. Jak je s ní spokojen? O své dojmy se podělil ještě na letišti v Tel Avivu.

Jaká jste měl od pouti očekávání? Naplnila se?

Jistě. Pozoruji obrodu poutí jako takových. Považuji je za jeden z významných prostředků, jak se chovat podle vzoru Ježíše Krista, který se vždy po pracovním dni odebíral do samoty, aby zůstal v modlitbě ponořený do Otce. Podobně se i poutník potřebuje v dnešním uspěchaném světě občas usebrat a vzdálit od věcí, které ho odvádějí od Boha. K tomu jsou pouti jako stvořené. Jsem proto velmi rád, že se s námi vydalo do Svaté země přes tisíc poutníků. Při závěrečné mši v kostele sv. Anny zaznělo, že tato iniciativa biskupy sjednotila. Podle velkého potlesku, který nebral konce, bylo vidět, že lidé byli opravdu osloveni, že se tato pouť hluboce dotkla jejich srdcí.

Měl jste už možnost s nimi mluvit a slyšet jejich zážitky?

Pozdravil jsem skupinu Hlinečáků – to je moje rodné město – a měl jsem velkou radost, že se na tuto pouť přihlásilo i mnoho kněží. Prožil jsem ale především velmi mile a hluboce společenství mezi bratry biskupy. Bylo pro mne radostí a ctí, že s nimi mohu v klidu prožít všechny ty společné chvíle a navštívit svatá místa.

Biskupem nejste dlouho. Prožil jste už za tu dobu s ostatními biskupy takto intenzivní cestu?

Ne, nikdy předtím. Týden v roce jsme společně na exerciciích, ale dodržujeme tam silencium, takže se společenství nemůže tolik rozvinout. Vidíme se i na plenárních zasedáních, ale ta jsou tak pracovně vypjatá, že na popovídání si je vždy jen velmi málo času. Pro mě to byla novinka a mohl jsem bratry biskupy poznat lépe. Je to vynikající parta. Pouť nám určitě pomohla prohloubit společenství v episkopátu, toho si velice vážím.

V Izraeli jste byl už mnohokrát, a chvílemi jste dokonce zastoupil průvodce a řadu věcí nám vysvětloval. Nebyla to pro vás tím pádem jen rutina?

To v žádném případě. Když jsem byl v Izraeli poprvé v osmdesátých letech, nejvíc mi vadilo, že jsem si to prostředí představoval svaté, tiché a usebrané. Když jsem pak na křížové cestě viděl ty spousty stánků a místních lidí, kteří jen prodávají suvenýry, velmi mě to rušilo. Teprve při druhé návštěvě se mi podařilo si všechno hlouběji prožít. Hned jak jsme tentokrát dosedli na letiště, sluníčko a krajina Svaté země mě hned pohladily po duši a srdci. Od té chvíle jsem se velmi snadno nořil do atmosféry svatých míst. Spojuji si je stále více také s mariánskou úctou. Na Kalvárii, v Jeruzalémě nebo u Božího hrobu jsme zvyklí hovořit o Kristu, což je správné a dobré, ale já zde stále více nacházím i mariánskou dimenzi, která je mně osobně velmi blízká.

Autor: Tomáš Kutil, Katolický týdeník

www.katyd.cz