2. neděle adventní

Úryvek z Bible

(Lk 3,1-6)

V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův. Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řečí proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“

Zamyšlení

Měl-li bych najít nějaké styčné body mezi svojí, již téměř čtyřicetiletou praxí lékaře před důchodem, a textem dnešního nedělního evangelia (ale i textem na zítřek přesunuté Slavnosti Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu), pak je to právě ono nahoru a dolů, neustálé vyrovnávání pokřiveností a hrbolatostí v našem životě, až nakonec přijetím Mariina „ať se mi stane podle Tvého slova“. Na rozdíl od naší nebeské mamky si každý celý život neseme stigma dědičného hříchu a proto, abychom stáli „nohama na zemi“ a nebyli nesnesitelní, potřebujeme všichni, někdo více, někdo méně, dostávat od života upozornění o naší nedokonalosti, neschopnosti, konečnosti…

A nejinak tomu bylo, je a nejspíše bude i u mě. Pokřtěn jsem byl krátce po narození, ale tím můj kontakt s církví a vírou skončil, později jsem prožil bujará léta na gymnáziu a až při studiu medicíny, kdy jsem se častěji potkával s lidským utrpením a smrtí, jsem začal přemýšlet o přesahu našeho pozemského života do věčnosti a našel jsem, mimo jiné i díky mnoha dobrým lidem, cestu k víře a církvi.

Téměř denně se setkávám s lidským trápením, někdy s beznadějí, pocity marnosti, nedaří se lidem pomoci, všichni máme své limity… a člověk by měl sklony tomu podléhat. Jindy jde vše „jako po másle“, a tak sami sebe snadno přesvědčíme, jak jsme dobří, téměř dokonalí. A opět, po vystoupání na horu přijde pád dolů do údolí, jak nám to v dnešním evangeliu připomíná a cituje z Izaiáše Jan Křtitel. Jak příznačné.

Vlastně se historie a osudy nás lidí od nepaměti stále opakují. A asi ani v budoucnosti nemůžeme očekávat nic jiného, jen je potřeba být stále v kontaktu (nebo se k němu alespoň opakovaně vracet) se zdrojem naší naděje, s nekonečnou Láskou, s Otcem, který pro nás má připravenou věčnost, jíž si vůbec nedokážeme představit. My máme zde na zemi jen splnit svůj úkol a je celkem jedno, v jakém je to povolání či poslání.

Vždy jsem se snažil, aby moje práce byla především službou potřebným, pochopitelně ne vždy úspěšně. Ale i lékaři jsou jenom lidé se svými omezenými schopnostmi a možnostmi, tak i prosím o shovívavost a pochopení ze strany pacientů. A také slovy papeže Františka „modlete se za nás“, za naši službu vám, aby byla vždy co nejlepší, ale také s vědomím naší nedokonalosti (křivolakosti a hrbolatosti, Iz 40,3-5). A nerezignujme, ale prosme také naši nebeskou mamku o její přímluvu, abychom nakonec dokázali říci aktivně ono fiat!

Přeji vám všem i sobě požehnaný Advent, Vánoce a celý Milostivý rok 2025.

(Autor zamyšlení: Petr Gorun)

Vstupní modlitba

Všemohoucí a milosrdný Bože, spěcháme vstříc tvému Synu a prosíme tě: nedopusť, aby nám stály v cestě pozemské zájmy, ale ať nebeská moudrost zúrodní naše nitro, abychom došli k věčnému životu s Kristem. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.