1. neděle adventní

Úryvek z Bible

Mt 24,37-44
Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v  době Noemově: Jako totiž v době před potopou (lidé) jedli  a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe  vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, až přijde Syn člověka. Tehdy budou dva na poli:  jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude  vzata, druhá ponechána. Bděte tedy, protože  nevíte, který den váš Pán přijde. Uvažte tohle:  Kdyby hospodář věděl, v  kterou noční dobu  přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a  nedovolil  by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte  připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu,  kdy se nenadějete.“

Zamyšlení    

V  lateránské bazilice mám rád nenápadnou  fresku, která zachycuje Bonifáce VIII., jak vyhlašuje v roce 1300 první jubilejní rok. V bazilice svatého Petra se zase s potěšením dívám  na porfyrové klíče, které zdobí podlahu jejích  bran. Fascinuje mě, že nohy poutníků vyšlapaly mramor, ale klíče, vytesané do mnohem tvrdšího porfyru, si zachovaly své obrysy.  Zmíněná freska odkazuje ke konkrétní události lidských dějin, k  času, který neustále  plyne. Vyšlapaná podlaha je zase prostorem,  který sdílíme s  ostatními. A  jubilejní rok se  nějak dotýká obojího, jak času, tak prostoru.  Určitou dobu trvá a  na konkrétní místa nás  zve. Zároveň nás učí, že obojí  – jak prostor, 
tak čas – je možné s druhými sdílet. Je možné  putovat ve stejný čas a na totéž místo. A pak  se ten ubíhající čas, stejně jako prostor mohou stát něčím zcela novým, totiž „setkáním“. Čas  od času si vzpomenu na slova Tomáše Špidlíka: „Život není čas, ale setkání.“ Pokud jsem si mohl v  jubilejním roce něco  více uvědomit, je to právě „časovost“ naší lidské existence. Žijeme v čase. Po čtyřech letech  studia v Římě nastal „čas“ se vrátit domů. Jedna kapitola života byla uzavřena… Nevím, ale možná to budete mít podobně jako já, že vám  občas některý z  těch všednodenních konců  připomene předzvěst jiného konce, smrti. Takže, počítáme -li doopravdy se smrtí, neměli  bychom potom čas našeho života střežit jako  oko v hlavě? Neměli bychom ho před druhými  chránit jako tu nejcennější komoditu našeho bytí? Ale nezůstal by potom takový čas pouze „časem“? Nebyl nám čas a dny uplynulého  jubilejního roku darovány právě proto, aby se  staly něčím zcela jiným, totiž „setkáním“? Blaze tomu, kdo jej dokázal takto využít. Blaze tomu, kdo se stal poutníkem, který ví, že jej na  konci nečeká ani „konec“, ani jiný „čas“, nýbrž  „setkání“.

Petr Soukal

×××

Všemohoucí Bože, očekáváme příchod našeho Pána Ježíše Krista a prosíme tě: posiluj naši vůli,  ať konáme spravedlivé skutky a připravujeme  se na setkání s ním, abychom v den soudu stáli  po jeho pravici a vešli do nebeského království.  Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije  a kraluje po všechny věky věků.
(Vstupní modlitba)