Doba adventní je obdobím oddaného a radostného očekávání.
Adventní doba má dvojí povahu: je to doba přípravy na oslavu Narození Páně, kdy oslavujeme první příchod Syna Božího k lidem. A zároveň je to doba, v níž vedeni touto vzpomínkou směřujeme v myšlenkách k očekávání druhého Kristova příchodu na konci věků. Doba adventní začíná 1. nešporami neděle, která připadne na 30. listopad anebo na den tomuto nejbližší, a končí před 1. nešporami Narození Páně. Neděle této doby se nazývají: 1., 2., 3., 4. neděle adventní. Dny v předvánočním týdnu od 17. do 24. prosince jsou velmi výrazným způsobem zaměřeny k přípravě na oslavu Narození Páně. (Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, č. 39-40)
Z historie
Adventní doba má svůj počátek v 4. - 6. století, nejprve jako třítýdenní příprava na slavnost Zvěstování Páně. Později byla rozšířena na šest týdnů, a pak zkrácena na čtyři týdny. Navzdory skutečnosti, že v Římě měl advent povahu čistě liturgické přípravy na Vánoce, díky zaalpskému vlivu získal výrazně kající podobu.
V antickém světě se slovo "adventus" používalo pro slavnostní návštěvu císaře v podřízeném městě. Tato návštěva bývala připomínána na pamětních mincích jako "adventus augusti". Jiné použití označovalo výroční příchod božstva do svého chrámu. V Novém zákoně je slovo "adventus Domini" překladem řeckého "parousia tou kyriou", které většinou označuje Kristův příchod ve slávě na konci věků. Církevní otcové až do 4. století používají adventus/parousia výhradně v tomto významu, teprve mnich Kassián v 5. století jej poprvé použil pro označení Kristova příchodu v těle, tedy Narození Páně.
Nejstarší západní prameny, pocházející z Galie a Hispanie. Ukazují, že před slavností Zjevení Páně (epifanie) existovalo období tří týdnů přípravy. Toto období bylo pravděpodobně vázáno na skutečnost, že o Epifanii, připomínající původně pouze Křest Páně, zde byl udělován křest (to bylo z Říma, kde se křtilo jen o Velikonocích, později zakázáno). Když význam Vánoc přesáhl význam Epifanie, období přípravy začalo být směřováno na Vánoce. Podobně jako postní doba byl advent prodloužen ze tří týdnů na šest a jeho kající charakter byl dán postní praxí. V Římě byl však v této době advent neznámý, první zmínky o Římské praxi pocházejí až ze 6. století.
Adventní věnec aneb na počátku bylo kolo...
Zvyk používání adventního věnce je starý přibližně 150 let. První adventní věnec měl podobu dřevěného kola od vozu. Jeho dějiny nás vedou do nejnižších sociálních vrstev obyvatel Hamburku minulého století, přesněji do - Záchranného ústavu pro opuštěné děti. Byla to slámou pokrytá ratejna, chatrč na zapadlém okraji města. Zde pracoval tehdy Johann Hinrich Wichern, mladý pedagog a později zakladatel "Vnitřní misie", který v Göttingenu a v Berlíně studoval teologii.
V roce 1839 poprvé pověsil tento kněz před Vánocemi od stropu dřevěný kruh se svícemi. Celkem po obvodu kruhu bylo 23 svící, 4 velké - bílé a 19 malých - červených, na každý den do Štědrého dne. Denně během krátké pobožnosti, nejprve v polední přestávce a později za svítání, byla zapálena jedna svíce. V roce 1851 byla poprvé vyzdobena celá jídelna tohoto útulku jedlovými větvičkami, stejně tak byl zdoben i věnec. Tento předvánoční zvyk se šířil velmi rychle. Poprvé měli adventní věnec v kostele v Cáchách, měl však pouze čtyři svíce.
Později se adventní věnec objevil v protestantském prostředí na severu země, potom v sousedních zemích. V našem století se objevuje tento zvyk v jižní - katolické části Německa. Pomocí emigrantů se dostal adventní věnec až do Severní a Jižní Ameriky.
Kruhová podoba věnce symbolizuje ustavičnou cestu slunce a zároveň i věčnost. Krátké dny v prosinci před "drsnými" nocemi jsou nejtmavějšími v roce. Kdysi lidé věřili, že je to čas bludiček, skřítků a bílých paní, jejichž návštěva, jak se věřilo, zaručila velkou úrodu pro příští rok. Věnce, které byly v oknech obydlí a dvorců, měli ukázat na cestu těmto bytostem. A od těchto světel až k adventnímu věnci, který ohlašuje blízké narození Krista, je už jen krátká cesta. Adventní věnec, jak se domníváme, je nejspíš opakování jednoho starého zimního zvyku. Tento zvyk se vrací tak, jako mnoho jiných, zpět ke kouzlu kruhu a stojí jako symbol pro přírodní sílu. Zelené větve byly v předkřesťanské době přinášeny do domů a chatrčí. Vonící větve jedlí, jak se věřilo, sloužili přátelským lesním duchům jako útočiště a věnce ze slámy měly přinášet požehnání, odrážet zlé duchy. Proto se také obvazovaly zlatými stuhami, znamení slunce.
Tradiční barva adventního věnce je však červená a zelená. Červená upomíná na krev Kristovu prolitou za spásu světa, obě barvy pak symbolizují život. Jako ozdoba se používají také jablíčka, od času ráje jsou plody života - kulaté jako věnec sám a dobré jako Boží přízeň. /Přejato a upraveno podle "Kirchen Zeitung" Eichstätt 1992 /