Vánoce

Doba Vánoc je čas, který nás spojuje. Všechny se všemi, a nejen symbolicky. Pohanské a křesťanské zvyky a tradice, i přes svébytnost zemí a jejich historický vývoj, přežily i snahy vymazat křesťanskou představu Vánoc z myslí lidí vůbec. Navzdory tomu Vánoce žijí vesele dál k radosti všech lidí dobré vůle bez ohledu na jejich národnost a náboženství.

Anglie se líbá pod jmelím …

Christmas se ve středověku slavily nejen v kostelích, ale také velkým hodováním, veselicemi, tancem a pitím. Oslavy trvaly od 25. prosince do 6. ledna. Patřilo k nim vánoční poleno, původně opravdu kus dřeva v ohništi. Poprvé ho zmiňuje už v 6. století ve spise De correctione rusticorum Martin z Dumia, biskup z Bragy. Píše, že lidé v jeho diecézi polévají hořící špalek vínem a pokládají ovocem. Ve Francii se ve 20. století poleno transformovalo ve vánoční moučník bûche de Noël.

Předchůdcem od Vánoc neodmyslitelného pudinku byla v Anglii hustá polévka s kousky skopového masa, ovocem a sušenými švestkami. Svůj dnešní tvar získal vánoční pudink v 18. století, zatímco opravdové poleno nahradil o sto let později vánoční stromeček. Někdejší název plumpudink (švestkový pudink) dnes užívají už jen ve Skotsku.

Koníčkem je pro Angličany posílání vánočních pohlednic. První na světě byla odeslána z Londýna v roce 1843. Nejmilejšími vánočními symboly jsou jmelí a větvičky cesmíny s červenými bobulemi. Z Anglie přišel také zvyk líbat se pod jmelím. Křesťanská symbolika viděla ve jmelí „svaté dřevo kříže“ a Kristovu oběť pro lidstvo.

Pro většinu Britů jsou Vánoce nejdůležitějšími svátky roku, každý se chce dostat domů už v jejich předvečer 24. prosince, nazývaného v anglicky hovořících zemích Christmas Eve. Děti zavěšují dlouhé punčochy ke krbu, dospělí balí dárky a ukládají je pod stromeček. Ten poprvé obdivovali na panovnickém dvoře v roce 1840, kdy ho nechal přivézt a ozdobit manžel královny Viktorie německý princ Albert. K atmosféře anglických svátků patří i koledy a vánoční písně, mezi nimiž nesmí chybět ta o dobrém českém králi Václavovi „Good King Venceslaus“, známá a zpívaná od poloviny 19. století. Vznikla na podkladě staré legendy o sv. Václavovi, kterou s sebou do Anglie přivezla princezna Anna Lucemburská, dcera českého krále římského císaře Karla IV., provdaná za anglického krále Richarda II.

Mnozí si možná v té souvislosti vybaví film z roku 2003 „ Láska nebeská“, který se stal vánoční klasikou. Právě v ní koledu před domem své vyvolené zpívá Hugh Grant v roli britského premiéra.

Krásná a starobylá tradice se dodržuje v Irsku, kde za okna stavějí zapálené svíčky jako pozvání pro ty, kdo se stejně jako kdysi Panna Marie a sv. Josef marně snažili najít místo k přenocování.

Ve Francii zpívají koledu „Noël nouvelet“ …

Výraz je odvozen od latinského slova natalis (svátek narození), tedy od hlavního dne Vánoc. Dárky přinášel původně 6. prosince Saint Nicolas (sv. Mikuláš), v doprovodu čertovského, metlou švihajícího Père Fouettarda (doslovný překlad je otec šlehač). V minulosti nadělovali i sv. Martin a sv. Kateřina. Père Noël přichází nadělovat v noci z 24. na 25. prosince do bot postavených ke krbu nebo pod stromeček. Vánočním symbolem bylo po staletí (stejně jako v Anglii, francouzské části Švýcarska a na Balkáně) bûche de Noël, požehnané poleno tak mohutné, aby v krbu vydrželo hořet co nejdéle.

Mnoho Francouzů staví betlém. Velmi ceněné figurky pocházejí z Provence. Jesličky se staví už několik dnů před svátky: Svatá rodině v chlévě, poblíž pastýři, muzikanti a řemeslníci z hrnčířské hlíny. Jezulátko se do jesliček vkládá až na Štědrý večer a Tři králové, původně umístění stranou, se až do 6. ledna každý den posunují o kousek blíž k Ježíškovi.

V Holandsku je nejmilejším světcem Sinterklaas …

V předvečer největšího vánočního svátku, kterým je pro Holanďany 6. prosinec, se prý Sinterklaas (Mikuláš) na svém koni prohání nad střechami a komínem naslouchá, zda jsou děti hodné. Pokud ano, tam jim Zwarten Pith (Černý Petříček) položí sladkosti a dárky do bot u krbu. Za to si odnáší pro Sinterklaasova koně nádobu s vodou, seno a mrkev. Mikuláš potom až do Vánoc postupně navštěvuje rodiny, školy, úřady či nemocnice a s koši plnými dárků se účastní průvodu městem. Už ve 12. a 13. století byla v Holandsku postavena více než dvacítka kostelů sv. Mikuláše, Amsterodam ho přijal ze svého patrona. Mikulášský kult převzala církev římsko i řeckokatolická, všechny národy Evropy a později i dalších světadílů. Oslavy jeho svátku si v pozměněné podobě přivezli s sebou Holanďané, kteří se v 17. století stěhovali do Nového Světa. V Americe se sv. Mikuláš časem proměnil v Santa Clause.

Vlastní svátky jsou klidné, protože hlavní dárky byly rozdány 6. prosince. A tak je práce především s přípravou jídla. Dříve se podával pečený zajíc, husa a zvěřina, dnes je to převážně krocan s nejrůznějšími nádivkami. Tradičním pečivem jsou sušenky speculaas, výrazně kořeněné chuti, které se ale většinou nepečou doma. Z vrchní strany mají reliéfní obrázek a ze spodní jsou plné mandlových plátků. 24. prosinec je, jak sami Holanďané říkají, docela obyčejný den. Obchody jsou otevřené, chodí se do práce, jen děti mají v prosinci dva až tři týdny volna. Krásnou tradici mají ve městě Gouda, kde se vyrábějí nejen známé sýry, ale také svíčky. Jeden večer před Vánocemi celé město zhasne a všude svítí jenom svíčky.

V Itálii nadělují Babbo Natale a čarodějnice Befana …

Když si Italové přejí Buon Natale (Veselé Vánoce), myslí tím nejen 25. prosince, ale celý vánoční čas, který začíná osm dní před ním a končí 6. ledna. Babbo Natale doslova znamená „Táta Vánoce“. Stejně jako v jiných zemích má červenou tuniku a bílé vousy. Befana je hodná, ale škaredá čarodějnice, která v Itálii rozdává dětem dárky v noci z 5. na 6. ledna.  Létá na koštěti, do domu vstupuje komínem. Hodným dětem dává do punčoch sladkosti a ovoce, zlobivým dětem uhlí. Nejznámější podoba Befany je stařenka s dlouhým nosem a špičatou bradou. Pověst říká, že Befana při narození Ježíše hledala Betlém, ale nenašla ho, a tak ho prý možná hledá dodnes. Do Betléma ji přitom pozvali sami Tři králové. Na cestu se vydala s pytlem sladkostí pro Ježíška. Když ho nenašla, začala klepat na dveře a dětem sladkosti rozdávala v naději, že tak jednou najde i Ježíška.

Se zvykem stavět o Vánocích jesličky je neodmyslitelně spojen sv. František z  Assisi. Pro vznik tradice měla význam událost, která se stala v roce 1223. Tehdy pozval italský šlechtic Giovanni di Velita Františka, aby strávil Vánoce na jeho panství. Budoucí světec si prý přál vidět, jak právě narozený Ježíšek leží v nuzném chlévě na seně v jesličkách, a rozhodl se, že tento výjev zobrazí. Vybral si pro ni jeskyni na vrcholu skalnatého kopce u vesničky Greccio ve střední Itálii, kterou upravil jako kapli a uspořádal v ní výjev narození Páně. V noci 24. prosince tam sezval vesničany z širého okolí. Když nastala půlnoc, rozezněly se zvony a kopec se míhal světly, jak si příchozí svítili na cestu pochodněmi. Když vystoupali k jeskyni, uviděli jesličky, oslíka a telátko. Při nich sloužil kněz mši a František četl úryvky z Lukášova evangelia, které jediné vypráví podrobněji o Kristově narození. Podle tradice to byl nejen první živý betlém, ale v jeskyni u vesničky Greccio byla prý poprvé sloužena i půlnoční mše.

Vánoční svátky v Římě zahajuje dělový výstřel  z Andělského hradu. Papež slouží půlnoční mši ve svatopetrské bazilice, slavnostní mše se koná i v bazilice Santa Maria Maggiore a dalších kostelích. Poté se lidé scházejí v rodinném kruhu podle nepsaného zákona „Natale con i tuoi e Pasqua con chi vuoi“, což ve volném překladu znamená Vánoce vždy se svými, Velikonoce, s kým se ti zlíbí.

Na Štědrý večer se podávají hlavně ryby a dary moře, sladkosti, ovoce, ořechy a víno. Nad vším ale vítězí panettone, sladký chléb ve tvaru kopule s kandovaným ovocem a rozinkami. Od 25. prosince už přicházejí na stůl jídla s masem. Ve sváteční odpoledne chodívají Římané na procházku na Piazza di Spagna s ikonickými Španělskými schody. Své jméno ale náměstí získalo podle španělského vyslanectví u Svatého stolce, které tam sídlilo.

Německo dalo světu vánoční stromeček …

Křesťanský stromeček s původní pohanskou zelení přímo nesouvisí. Na druhou stranu víme, že stromy se zeleným jehličím nebo neopadavými listy byly jako věčně zelené odedávna symbolem naděje přetrvávajícího života a plodnosti. Zápisy o jehličnanech, které sloužily v kostelích a klášterech jako vánoční svícny k oltáři, jsou doloženy už od 14. století. Jsou i doklady o tom, že v Alsasku se vánoční jedle porážely roku 1521. Nejstarší zmínka o ozdobeném vánočním stromku je z roku 1570 z Německa. Pozdější je zmínka Johanna Wolfganga Goetheho z roku 1765 o vánočním stromku v domě jeho strýce.

První svíčky, které svítily na stromcích ve šlechtických rodinách v Heidelbergu a Hannoveru, byly voskové a velmi drahé. Teprve když se v roce 1818 začaly vyrábět stearinové a roku 1830 parafinové, mohly si svíčky jako symbol Vánoc dovolit širší vrstvy obyvatel.

Původním německém zvykem jsou také adventní kalendáře s obrázky a sladkostmi za zavřenými dvířky jednotlivých dnů, které měly dětem zpříjemnit čekání na Štědrý večer. První tištěný kalendář se v literatuře uvádí roku 1902. Měl tvar hodin, u nichž bylo nutné každý den posunout ručičku o jedno políčko dál. Vývoj adventních kalendářů nejvíce ovlivnil Gerhard Lang, farářův syn, který v dětství dostával od maminky krabici s 24 kousky pečiva. Každý den směl sníst jedno, aby mu vydržely právě do Štědrého dne. Později, počátkem 20. století, si jako mladý vydavatel v Mnichově na rodinnou tradici vzpomněl a vydal svůj první adventní kalendář. Byl to tištěný karton s očíslovanými políčky na vystřihování, s motivy Ježíška, andělů a hraček. Za dobu své činnosti vydal Lang řadu kalendářů, za jejichž dvířky se schovávaly obrázky. Později dostaly podobu stavebnicových domečků plněných čokoládou a měly podobu stavebnicových domečků.

K německým svátkům nerozlučně patří také vyhlášené vánoční trhy, sladká štola s marcipánem, tradiční husa s červeným zelím … je toho ještě mnoho. Ale zářící stromeček, to je symbol, který si cestu ze země původu našel do celého světa.

Nejslavnější vánoční píseň pochází z Rakouska

Všechno začalo na Štědrý den ráno roku 1818 v malé osadě u Oberndorfu v salzburském kraji. Na okno místního učitele a varhaníka F. X. Grubera zaťukal kaplan Josef Mohr a zoufale oznamoval, že varhany nehrají. Co bude s půlnoční? Jediný hudební nástroj ve vsi je kytara mladého učitele. Nato vytáhl z kapsy kus papíru s tím, že napsal pár veršíků, a kdyby pan učitel napsal melodii, řekněme pro dva hlasy a sbor s kytarou? Učitel Gruber neváhal, hned se dali do práce. Večer pozvali na zkoušku děti a při půlnoční mši předvedli své dílo farníkům. Kostelem sv. Mikuláše se rozezněla dnes patrně nejslavnější vánoční píseň světa „Tichá noc, svatá noc“.

Méně už se ví, že se zachovala čirou náhodou. Po zachráněném Štědrém večeru  se na ni zapomnělo. Naštěstí po sedmi letech přišel do oberndorfského kostelíka Karel Mauracher, varhanář z Tyrol, aby opravil píšťaly a od myší už zcela prožrané měchy. Když mu místní vyprávěli o krásné vánoční písni, opsal si u pana faráře notový záznam i textu. Doma v Tyrolích píseň předal kvartetu rukavičkářské rodiny Strasserů a cesta „Tiché noci“ na kostelní kůry a koncertní pódia byla otevřená. Píseň pro dva sólové hlasy a sbor svět a dnes patří nerozlučně k Vánocům. Přeložená byla do více než tří stovek jazyků a nářečí. Kaple Tiché noci v Oberndorfu, postavená na místě, kde dříve stával kostel sv. Mikuláše, je dnes velkou turistickou atrakcí.

A ještě do Horních Rakous. Poutní kostel U Ježíška pod nebem, lidově zvaný Christkindl, je barokní chrám ve městě Štýru (Steyr). Legenda o jeho vzniku vypráví, že v roce 1691 se tam přistěhoval hlídač a regenschori Ferdinand Sertl, který trpěl epilepsií. V touze zbavit se svého prokletí pověsil na jeden ze smrků v opuštěném koutě lesa obraz Svaté rodiny a modlil se k němu. Pak se doslechl o zázraku, k němuž mělo dojít v nedalekém klášteře celestinek. Chromá sestra získala voskovou sošku malého Ježíška a vroucně se k ní modlila. O svatodušním úterý 25. května 1648 se při modlitbě náhle cítila zázračně posílena. K údivu všech dokázala odejít. Když se to Sertl dozvěděl, prosil sestry o onoho voskového Ježíška – a po nějakém čase ho opravdu dostal. Vyřezal dutinu do smrku, figurku do ní postavil a uctíval ji. Po nějakém čase se on uzdravil. Zpráva se roznesla do okolí, a přestože Ježíšek byl ukrytý v hlubokém  lese, lidé ho našli.

Zakrátko tam věřící postavili kapličku a v roce 1725 kostelíček, na jehož oltář postavili zázračnou sošku. Po letech přišel voskovému Ježíškovi dětskou rukou psaný dopis, že když prý uzdravil starého Sertla, že by mu mohl něco nadělit pod stromeček. Jakýsi moudrý člověk dopis doručil rodičům a ti přání dítěte splnili. Ani tenhle „zázrak“ nezůstal bez odezvy. Začaly chodit další dopisy, stovky, ba tisíce.

A tak se o Vánocích část hotelu hned za barokním kostelem promění v poštovní úřad, jehož 20 zaměstnanců se stará o to, aby všechny zásilky od Ježíška byly doručeny včas. Adresát dostane v krásné obálce i vánoční blahopřání, každý rok s jinou vánoční známkou. Nevěříte? Adresa rakouské vánoční pošty je: Pošta Christkindl, Christkindlweg 6, A-4411 Christkindl.

Ve Španělsku se děti těší na Večer tříkrálový

Ve Španělsku děti nehledají dárky pod stromečkem, ale radují se z nich až 6. ledna na svátek Tří králů. O Štědrém dni dávají lidé přednost návštěvě kostelů a četných výstav jesliček, i když si je v mnohé rodině staví sami. Příbuzní se sjíždějí ze všech koutů světa, aby do večera 24. prosince byli v rodném domě. Před půlnocí odcházejí společně na mši zvanou Misa del Gallo, což v překladu znamená něco jako noc před zakokrháním kohouta. Po mši je zvykem zajít k jesličkám a políbit jezulátko. Po návratu domů začíná společná sváteční hostina s hlavním chodem – krocanem. Španělské maminky a babičky pečou turrón, tradiční vánoční cukroví z medu a mandlí.

Oslava svátku Tří králů začíná večer před Zjevením Páně, v noci 5. ledna, kdy si děti postaví své boty na balkón, a vedle nich dají trochu sena pro velbloudy mudrců z Východu. Tří králů. Ve větších městech se konají nádherné průvody. K procesí patří i malí černoušci, kteří odbíhají do domů a rozdávají drobné dárky od králů, někteří s nimi dokonce šplhají po žebřících na balkony. Kouzelná noc končí další španělskou vánoční tradicí: typickou snídaní s roscón de reyes, což je věnec z kynutého těsta zdobený ovocem. Zvyk péci na sváteční stůl tvar bez začátku a bez konce má symbolizovat nekonečnou Boží lásku.