Tématem letošní postní brožury je cílená snaha o osobní růst – výchova. Kromě duchovních do ní přispěli také pedagogové a rodiče.
Mt 26,14-25
Jeden z Dvanácti – Jidáš Iškariotský – odešel k velekněžím a zeptal se jich: „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ Oni s ním smluvili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil. První den o svátcích nekvašeného chleba přistoupili učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?“ On řekl: „Jděte do města k jistému (člověku) a vyřiďte mu, že Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko; budu u tebe se svými učedníky slavit velikonoční večeři.“ Učedníci udělali, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. Když nastal večer, zaujal místo u stolu s Dvanácti. Při jídle jim řekl: „Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: „Jsem to snad já, Pane?“ Odpověděl: „Kdo si se mnou namáčí rukou v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.“ Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: „Jsem to snad já, Mistře?“ Odpověděl mu: „Tys (to) řekl.“
Vyprávění událostí velikonočního týdne by bez Jidáše bylo neúplné. Každé vysvětlení jeho zrady si vyláme zuby na tom, co nelze uchopit. Můžeme vymýšlet důvody, spřádat myšlenkové konstrukce, Jidášova zrada však zůstává nevysvětlena.
Písmo mnohokrát mluví o nevěrnosti. V tomto ohledu jsou zkušenosti mnoha starozákonních i novozákonních postav až příliš bohaté. Ostatně ani my na tom nejsme o mnoho lépe. Směle bychom se mohli podepsat pod žalmistovo zvolání „naše nevěrnosti nás tísní“ (Žl 65,4). Stačí, když si dosadíme různé oblasti svého života a vztahů s Bohem a lidmi. Důvodem bývá polovičatost, nerozhodnost, malátnost, lenost, pesimismus, sobectví, zvědavost.
Zrada je ale něco jiného. Je pošlapáním vztahu, který dával život. Je osobním ublížením. Způsobuje jen těžce napravitelnou škodu tomu, kdo byl zrazen. Kdo zrazuje, ví, co ničí. Vystavuje se tomu, že bude nositelem nesmazatelného označení „zrádce“.
Výchovný proces směřuje k hodnotám, věrnosti, stálosti, ke ctnostem jako pevným návykům v konání dobra. Ježíš trpělivě vychovává své apoštoly. Používá k tomu osvědčené prostředky, jak to prozrazuje také dnešní evangelium. Mezi mistrem a učedníky se vede dialog. Poslušnost je odpovědí na Ježíšovu autoritu, kterou Dvanáct vidělo při nejrůznějších příležitostech: uzdravování, kázání, disputace, nesouhlas, oceňování. Učitel nechává své žáky, aby jej při všem pozorovali, byli s ním. On sám se výslovně dotazuje nato, co soudí o událostech, jichž jsou svědky. Ježíš po celou dobu své učedníky zapojuje do svého díla. I teď velikonoční večeři chystají společně. Otevírá jim cestu, na které oni jednou budou sami stát ve svobodě a zodpovědnosti.
Těžko Ježíši vyčítat, že by ve výchově svých apoštolů něco zanedbal. A přesto jeden z Dvanácti jej zradí. Každé naše výchovné snažení musí s touto krajní variantou odmítnutí počítat. Moudrý vychovatel ukazuje na dobro, vede po cestách stále větší péče, zodpovědnosti, svobody. Nebojí se ani té nejkrajnější, nepochopitelné a nejvíce bolestivé možnosti, jakou je zrada. Tu je třeba nést s Ježíšem.
Petr Smolek
×××
Milosrdný Bože, tvůj Syn pro nás podstoupil muka kříže a vytrhl nás z moci nepřítele; prosíme tě, naplň nás svou milostí a doveď nás až ke slávě vzkříšení, aby se na nás dovršilo dílo vykoupení. Skrze tvého Syna…
(Vstupní modlitba