Lk 1,26- 38
Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce. “Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ Anděl jí odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoliv byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.
Ve světle andělova zvěstování a vtělení Božího Syna můžeme dobře chápat, k čemu slouží výchova. Ona totiž není něčím odděleným od ces- ty spásy a svatosti. I když myšlenkově můžeme oddělit přirozenost a milost, v životě obojí působí společně. Nevytváříme přirozeně dobré- ho člověka, kterého pak Bůh dodatečně okrášlí svou milostí, svým světlem. To by vlastně nebylo spásy zapotřebí. Stačili bychom si sami. A možná, že někteří k Božím darům takto i přistupují. Ale skutečnost je jiná.
Protože člověk nemůže dorůstat k plnému lidství bez milosti, musí výchova s tímto Boží darem podstatně počítat. Jak to vypadá prakticky? To je patrné na té, která je navštívena Božím poslem jako „milostiplná“. Řecké slovo kecharitomené, kterým Gabriel Marii zdraví, bychom mohli snad lépe přeložit jako „milostí přetvořená“, a to – jak víme – od samého prvopočátku.
Výchova založená na milosti staví na člověku tak, jak ho vidí Bůh. Maria je sebevědomou ženou, která žije na svém místě v malém Nazaretě a koná běžné denní práce. Svědčí o tom třeba tradice nazaretské studny, kam tato mladá žena chodívala pro vodu. Evangelní text ji nemusí nijak doporučovat; mluví o ní prostě jako o panně zasnoubené s židovským mužem Josefem. Jak nápadně se liší od prezentace Zachariáše a Alžběty, o kterých evangelium nešetří chválou, jak byli zbožní a bezúhonní, a že svým kněžským původem měli v Izraeli privilegované postavení. Protože milost dává svobodu, má výchova vést k nezávislosti na jakékoli společenské prestiži, uznání, výhodách a doporučeních. Člověk je darem již a jen proto, že je Božím dítětem. To anděl Marii připomíná, a to o ní zvěstuje nám: ona je darem milosti a Pán je s ní.
Tato svoboda, k níž člověk díky rodičům a vychovatelům roste, je svobodou ke službě: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ Podněcujeme jistě zdravou cílevědomost dětí, když se jich ptáme: „Čím bys chtěl(a) být?“ To je přirozené a správné. Malé dítě a mladý člověk se má rozhlížet po světě a zkoumat své srdce, kterým směrem mu ukazuje k jeho budoucímu poslání. Ale kéž je vše prodchnuto ochotou sloužit tak, jak to bude chtít Bůh. V tom Maria – matka a vychovatelka – plně souzněla s Ježíšem – svým synem a vychovávaným. Jejímu „Ať se mi stane podle tvého slova“ odpovídá Ježíšovo „Tady jsem, abych plnil tvou vůli“ (Žid 10,7; srov. Žl 40,9).
Jaroslav Brož
×××
Bože, vyznáváme, že se tvé Slovo stalo v lůně Panny Marie člověkem, tvůj Syn, náš Vykupitel, se stal jedním z nás a má účast na našem lidském životě; dej, ať i my máme účast na jeho božství. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého…
(Vstupní modlitba)