Tématem letošní brožury Velikonoce je slavnost Seslání Ducha Svatého. Autoři textů jsou naši biskupové a kněží.
Sk 2,1-11
Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“ Mluvili, jak jim Duch Svatý vnukal.
Jsou chvíle, kdy pouze doufám, že mi nějaké slovo či myšlenku vnuknul Duch Svatý, jistotu však nemám. Ale jsou také chvíle, kdy bezpečně vím, že „to nebylo ze mě“. Sám jsem pak překvapen, co jsem řekl, a vyřčená slova zasáhnou i mě samého. Znamením, že jsem právě mluvil z Ducha Svatého, je mi vnitřní pokoj, jasnost myšlenky a žádná známka pýchy na to, jak hezky jsem to řekl. Takové okamžiky nezažívám často, ale pokud přicházejí, tak především ve zpovědnici nebo při duchovním rozhovoru, někdy při setkání s člověkem v těžké životní situaci. Je to krásný a překvapivý pocit. Ujištění, že Bůh mluví, a to dokonce i skrze mě, slabého člověka.
Trochu jiný druh zkušenosti s vnuknutím od Ducha občas zažívám při přímluvné modlitbě. Vzpomínám si na jednu starou paní, za kterou jsem se krátce pomodlil ve zpovědnici. Při svátosti smíření nemluvila pouze o svých hříších, ale svěřila se i se svými starostmi a bolestmi, a tak jsem se za ni po rozhřešení pomodlil ještě několika dalšími větami. Věděl jsem v tu chvíli, že se modlím se zvláštní lehkostí, ale až při další zpovědi mi dotyčná žena prozradila, že se jí modlitba hluboce dotkla a že při ní zažila pokoj a radost z důvěry v Boha, která stále trvá.
A do třetice: Jeden čas jsem toužil po daru modlitby v jazycích. Chtěl jsem nejen jakési vnější potvrzení Boží moci, ale také schopnost Boha chválit tak, jak si On přeje. Tento dar jsem (zatím) nedostal a nic mimořádného jsem v tomto smyslu neprožil. Přesto vím, že ve mně Duch Svatý mocně působí. Vím, že jeho láska vstoupila do mého srdce a ujišťuje mě, že jsem Bohem bezpodmínečně milován. Také už vím, že pokud chci chválit Boha, jak si přeje, mohu slavit mši svatou nebo se modlit Otčenáš. Vím, jak Bůh mocně působí skrze slova požehnání vyřčená s vírou a láskou. Ale také vím, jak velkým požehnáním je, když se lidé společně modlí, chválí Boha a prožívají „hmatatelnou“ Boží přítomnost.
Prosme o milost, abychom mluvili, jak nám Duch Svatý vnuká. Žasněme, že i v nás působí a skrze nás promlouvá Duch Svatý. Zároveň pokorně prosme, abychom naplněni Duchem s odvahou hlásali velké Boží skutky tak, aby jako o prvních letnicích byli lidé ohromeni, že mluvíme jejich řečí a jejich jazykem.
Jan Uhlíř
×××
Bože, ty shromažďuješ svou církev ze všech národů a posvěcuješ ji svým svatým Duchem; sesílej hojnost jeho darů celému světu a společenství věřících provázej působením své milosti jako na počátku, když se začalo šířit tvé evangelium. Prosíme o to skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)