Tématem letošní brožury Velikonoce je slavnost Seslání Ducha Svatého. Autoři textů jsou naši biskupové a kněží.
Sk 1,1-11
Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat (do nebe). Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha Svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení: „Vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem Svatým za několik málo dní.“ Tu se ho ptali ti, kteří s ním byli: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ On jim však řekl: „To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země.“ Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: „Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe.“
Milí čtenáři těchto řádků, jsme na samém konci Ježíšova pozemského života a jeho fyzické přítomnosti mezi svými učedníky. Ale – co se týká našich textů k zamyšlení – i na samém začátku Skutků apoštolů. Svatý Lukáš nám totiž „zaznamenal Pána Ježíše“ ve dvou dílech: Evangelium jako život Ježíšův od začátku naplněný Duchem Svatým a Skutky apoštolů coby život jeho Církve rovněž od začátku naplněné Duchem Svatým. A jakousi „spojkou“ mezi těmito dvěma díly Lukášova vyprávění je právě událost Ježíšova nanebevstoupení.
Celé Lukášovo evangelium nám představuje Pána Ježíše jako „mistra modlitby“. Otevřme si nejprve evangelium tam, kde vidíme Pána Ježíše, jak se celou noc modlí za „ty svoje“ (Lk 6,12- 16). Modlí se celou noc za „ty pravé“, které si vybere, včetně nejen zrádce ale i zapírače! A ruku na srdce, komu z nás někdy na někom/na něčem záleželo tak, abychom se za to modlili opravdu celou noc?
A našemu Pánu jsme „stáli za to“ my všichni – protože my všichni pokřtění máme odpovědnost za Kristovo evangelium v našem světě! Tak o tom můžeme číst v dokumentech II. vatikánského koncilu i v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium papeže Františka.
Lukáš na samý konec evangelia píše: „zvedl ruce a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe.“ (Lk 24, 50-51). Tedy když jim žehnal, když měl zvednuté a vztažené ruce nad jejich hlavami (a celými jejich životy) „byl od nich nesen do nebe.“ A nikde nám sv. Lukáš neříká, že by Ježíš své žehnající ruce „připažil“. Dost dlouho ve svém životě jsem si představoval událost dnešního dne jako jakýsi zázračný „let Pána Ježíše do vesmíru“ (a údiv jeho apoštolů tomu nasvědčuje!) – a to až do chvíle, kdy jsem se blíže podíval na Kristovy ruce.
Matoušova verze, jak ji čteme v dnešním evangeliu, uvádí našeho Pána, jak (dnes) odchází do nebe a přislibuje nám svou neustálou přítomnost, když budeme dělat to, co On po nás chce (Mt 28, 16-20). Matoušovo pojetí přítomnosti Božího Syna je výmluvné. Na začátku čteme: „dají mu jméno Emanuel – tj. Bůh s námi“ (Mt 1, 22-23). A na konci se píše: „Hle, já jsem s Vámi po všechny dny až do skonání světa“ (Mt 28, 18-20).
Lukášovo evangelium může pomoci pochopit i představu „zázračného Ježíšova letu do vesmíru“. Jak jsme již zmínili, Ježíš se za apoštoly před jejich vyvolením modlil celou noc. Když odcházel z tohoto světa a z jejich/našeho pozemského života do Otcovy láskyplné a milosrdné, za nás se obětující věčnosti, „žehnal jim, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe“ (Lk 24,51).
Pán Ježíš odešel do nebe s nepřestávajícím, věčně trvajícím gestem požehnání. Jeho žehnající ruce, vztažené z Jeho božské věčnosti nad hlavu a život každého z nás – nám nikdy žehnat nepřestanou! Žehnat znamená svolávat dobro – a ne z dálky, ale z blízka, jak se to patří i děje i při každodenní kněžské službě! Ježíš tedy od nás „neodlétá“, ale odchází, aby byl s námi skrze svého Svatého Ducha. Bohu díky!
Petr Kubant
×××
Všemohoucí, věčný Bože, tvůj vzkříšený Syn, Ježíš Kristus, vstoupil na nebesa, a tím bylo povýšeno i celé lidstvo; naplň nás radostnou vděčností a nadějí, že pro naše spojení s Kristem také my vejdeme do tvé slávy. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého… (Vstupní modlitba)