Tématem letošní postní brožury je cílená snaha o osobní růst – výchova. Kromě duchovních do ní přispěli také pedagogové a rodiče.
Jan 12,1- 11
Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betánie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. Připravili tam (Ježíšovi) hostinu a Marta obsluhovala. Lazar byl jeden z těch, kteří s ním byli u stolu. Marie vzala libru drahocenného oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a utřela mu je svými vlasy. Dům se naplnil vůní toho oleje. Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který ho měl zradit, však řekl: „Proč se ten olej neprodal za tři sta denárů a nedalo se to chudým?“ To řekl, ne že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: spravoval pokladnu a bral z toho, co se do ní dávalo. Ježíš odpověděl: „Nech ji. Ať jej uchová pro den mého pohřbu. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte.“ Velký zástup židů se dověděl, že je tam, a tak přišli nejen kvůli Ježíšovi, ale také, aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Velekněží tedy rozhodli, že zabijí i Lazara, protože mnoho židů kvůli němu odcházelo a věřilo v Ježíše.
Tato zdánlivě bezvýznamná epizoda byla ve skutečnosti pro učedníky pořádnou lekcí a jistě i silnou zkušeností pro Marii, která se zde stává učitelkou i učednicí. Vychovatel má být dynamický, osobitý v životních postojích i ve vztahu ke Kristu. A to Lazarova sestra zjevně byla.
Když bych měla odpovědět, co vidím jako nejpodstatnější v pedagogické činnosti, odpovídám, že to, kým vychovatel je. Vždycky máš co dát – sebe sama. Ať je tvá výchovná pozice jakákoliv. Když zavzpomínáme na učitele, kteří se nám nejvíce zapsali, jsou to jistě ti, kteří nám předali něco navíc. Angličtinář na gymnáziu – gentleman, který nám pouštěl „zakázané“ písničky a povídal o osmašedesátém, češtinářka, o níž se proslýchalo, že je evangelička, co uměla s noblesou recitovat poezii a uvádět nás do krásy jazyka, učitelka přírodopisu ze základky, jež nás dokázala nadchnout pro botaniku tak, že jsem vstávala v pět a učila se kytičky z atlasu, učitel z hudební školy, kterému se platilo za půl vyučovací hodiny, protože měl nadpočet žáků, ale on mi věnoval devadesát minut každý týden…
Nedávno jsem potkala bývalou žačku, dnes maminku dvou dětí, jíž jsem byla třídní učitelkou. Vzpomínala na, jak říká, svoji nejsilnější duchovní zkušenost z dětství. Když se mi tenkrát svěřila s tím, že se její rodiče rozcházejí, pozvala jsem ji, že se za ně spolu pomodlíme, a rodiče se pak usmířili. Už si na to nepamatuji, ale Bůh si tento příběh použil a promluvil tak do srdce osmiletého děvčátka. Kdo se věnuje nějaké výchovné činnosti, má jistě řadu podobných zkušeností.
Moje služba se časem přesunula ke vzdělávání dospělých a k sociální práci se ženami ve složitých životních situacích, na něž se mnohdy nahlíží tak, jako na ženu z příběhu podobného tomu dnešnímu, kdy ctnostný hostitel Ježíšovi nenabídl vodu k umytí nohou, zatímco „jistá hříšnice“ mu je obmyla slzami lítosti a pomazala vzácným olejem. Všimněme si Ježíšovy citlivosti, s jakou reaguje na projev lásky těchto žen. Papež mluvívá o revoluci něhy. Šťastný vychovatel, který se nebojí nechat děti k sobě přitulit a pohladit je, starší pak vzít povzbudivě za rameno či obejmout toho, kdo potřebuje útěchu. Občas si říkám, že možná málokdo měl v náručí tolik „prostitutek“, a nestydím se za to. To je karta, na niž se vyplatí sázet: jak jen to jde, představovat Boha blízkého, v jehož láskyplné péči je život každého z nás a který má východiska i z těch nejzauzlenějších situací.
Papež František nesčetněkrát upozorňuje na to, že žijeme v době skartační kultury, tedy „použij a vyhoď“, jejíž tragické důsledky zakoušíme nejen v rámci ekologie, ale též ve znevažování hodnoty lidského života. Evangelium pondělí Svatého týdne, nádherně vykreslující důstojnost oné ženy, tedy pravý opak skartační mentality, odkazuje ještě jinam, že totiž není plýtvání jako plýtvání. Prostředky, a především čas věnovaný člověku, společenství lidí, Bohu a též sobě samým, jsou tou nejlepší investicí. Tři sta denárů, to je celoroční mzda! Tím dnešní evangelijní úryvek nabízí i další výchovný aspekt, sociální spravedlnost. Tu zde však v Jidášově pojetí nacházíme zcela převrácenou. Proto je výchova k citlivosti a ryzosti v sociální oblasti tolik aktuální dnes, kdy se na kůži chudých najedí mnozí! A dům se naplnil vůní té masti, vůní nezištného daru Kristu, skutku lásky. Zakrátko vstoupíme do posvátného Tridua, dní, jejichž centrem jsou bohoslužby, které nechtějí hledět na čas. Velikonoce mohou a umějí být školou. Nám i těm, kdo jsou nám jakkoliv svěřeni. Můžeme z nich vyjít krásnější, bohatší na setkání s Tím, jenž nám prokázal svoji lásku až do krajnosti.
Klára Marie Stráníková
×××
Všemohoucí Bože, jsme slabí a hyneme pod tíhou hříchů; ujmi se nás a dej, ať se na nás ukáže životodárná síla umučení tvého Syna. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého…
(Vstupní modlitba)