Jan 8,1- 11
Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první.“ A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“
Jeden z nejkrásnějších evangelních textů, který připadá na dnešní den, ke mně promlouvá o naději. Výchova – téma letošních postních zamyšlení – by měla být prostoupena nadějí; nadějí rodiče, učitele, vychovatele v to, že naše působení na děti či dospívající pomůže utvářet každého z nás dobrým člověkem. Výsledek našeho snažení však nemusí být vidět hned. Vzpomeňme na podobenství o rozsévači (Lk 8,1–15).
Každá lidská bytost je na své cestě k seberealizaci v tomto světě. Děti přirozeně hladovějí po pozornosti a žádají po nás schopnost slyšet jejich sdělení, přání, touhy, potřeby. Myslím, že první velice důležitý úkol vychovatele (v rodině, ve škole, ve farnosti) je přirozeně naslouchat. Chápat, odpouštět a znovu důvěřovat. S tím úzce souvisí potřeba udělat si na druhého člověka čas. Když dítě pocítí, že nám na něm záleží, tehdy postupně vzniká důvěra mezi tím, kdo vychovává, a tím, kdo je vychovávaný. Proces výchovy není sprint, jde spíše o to, abychom pracovali s důvěrou a zasévali s klidem, ale také s odvahou a nadějí (viz dnešní evangelium). Vše pak může vést k proměně člověka. Naše úloha je v umění odhalit v dětech jejich schopnosti a rozvíjet je. Z opakované zkušenosti vím, že děti jsou šťastné, ba si říkají o jisté hranice, které bychom jim přirozeně měli zprostředkovat. Ten, kdo vychovává, dává jakoby orientační body. Cesta vychovávaného k cíli je ale vždy individuální. To, co je dobré dětem dát, jsou „kořeny i křídla“ (J. H. Nou- wen, With open hands).
Jako důležitý fakt načítám, že obecně dnes lidé nežijí vertikální vztahy postavené na autoritě (rodičů, vychovatelů, církevních představitelů…). Utvářejí svoji osobnost spíše vztahy horizontálními (kamarádi, škola, farnost…). Proto je dobré, když se vychovateli v dítěti podaří vzbudit vztah, kdy dítě pozná, že je od nás přirozeně přijímané takové, jaké je, a zároveň je to pro nás dobrá startovní pozice k jeho vedení. Je dobré mít rád a také říkat pravdu.
Většinou víme, co činit, ale hledáme způsoby, jak to dělat. Nejdůležitější nejsou osnovy, knihy, postupy, ale vlastní vnitřní přístup vychovatele. Buďme ochotní opustit šablonovité chování. Dívejme se na děti a druhé lidi v jejich jedinečnosti. Mějme v úctě toho, kdo je nám svěřený, respektujme jeho potřeby, pracujme s jeho ne- dostatky. Vychovávejme se navzájem ke službě druhým. Ukazujme dětem a mladým lidem, že je dobré žít pro hodnoty, které my sami svobod- ně přijímáme a žijeme.
Ticho a moment zastavení by měly být u vychovatele častým prožitkem, zvláště v dnešní zrychlené době, kdy podnětů z našeho okolí, je tolik! Sv. Anděla Merici píše: „Tichost je schopností přijímat všechny bytosti, protože jsou tvory božími a vy nevíte, jaký záměr s nimi Bůh má.“ V tichu se, myslím, rodí ochota vychovatele učit se, vnitřně růst, hledat nová řešení, být tvůrčí ve vymýšlení a realizaci.
Výchova, to je příběh. Ježíš nám ukazuje, jak je dobré žít, a často to dělá právě za pomoci „stories“; příběhy z jeho života, příběhy ztvárněné v podobenstvích… V dnešním evangelním příběhu vidíme Ježíše v chrámu. Kde právě tady můžeme vidět Ježíšovo poslání jako příklad dobrého vychovatele? Farizeové, kteří k Ježíšovi přivedli ženu, která zhřešila, přišli jako soudci. Mojžíšův zákon byl na jejich straně. Jednoduše Ježíše zkoušeli. Dělají to i děti. Při porušení pravidel je ale třeba, aby každý dobrý vychovatel byl zároveň člověkem, ne pouhým soudcem. Ježíš tedy říká: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď po ní kamenem.“ Možná, aby je neovlivnil v jejich uvažování, jakoby nic si kreslí v písku. A tak farizeové najednou zůstávají sami se svým svědomím. To je velice důležitý moment ve výchově. Hned nesoudit, ale nechat prostor pro vnitřní zpracování dané situace. Když se farizeové postupně vytrácejí, Ježíš neneguje zákon tím, že by řekl „tak běž, vidíš, zase tolik se nestalo“. On ženu od první chvíle přijímá takovou, jaká je. S tím, co udělala. A po „soudním líčení“ jí dává naději: „Ani já tě neodsuzuji.“ A dodává odvahu: „Jdi a už nehřeš.“ Získání vzájemné důvěry vychovatele a vychovávaného, to je klíč ke změně.
Helena Nerudová
×××
Bože, ty nám otvíráš nekonečné bohatství své milosti a naplňuješ nás svým požehnáním; pomáhej nám, ať usilujeme o nový způsob života a nevracíme se k tomu, co je staré a špatné, aby se jednou na nás zjevila sláva tvého království. Skrze tvého Syna…
(Vstupní modlitba)