Jan 4,43- 54
Ježíš odešel ze Samařska do Galileje. Sám totiž dosvědčil, že prorok ve svém rodném kraji není ve vážnosti. Když tedy přišel do Galileje, Galilejané ho (vlídně) přijali, protože viděli všechno, co vykonal v Jeruzalémě o svátcích; i oni tam totiž byli na svátky. Přišel tedy zase do Kány v Galileji, kde proměnil vodu ve víno. Byl tam jeden královský úředník, jehož syn ležel nemocen v Kafarnau. Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, vyhledal ho a prosil, aby šel a uzdravil mu syna – už totiž skoro umíral. Ježíš mu řekl: „Jestliže neuvidíte znamení a zázraky, nikdy neuvěříte.“ Královský úředník mu odpověděl: „Pane, přijď, než moje dítě umře!“ Ježíš mu řekl: „Jen jdi, tvůj syn je živ.“ Ten člověk uvěřil tomu slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. Když ještě byl na cestě, přišli mu naproti jeho služebníci a hlásili: „Tvůj syn je živ!“ Zeptal se jich tedy na hodinu, kdy mu začalo být lépe. Odpověděli mu: „Včera v jednu hodinu odpoledne mu přestala horečka.“ Poznal tedy otec, že to bylo právě v tu chvíli, kdy mu Ježíš řekl: »Tvůj syn je živ.« A uvěřil on i všichni v jeho domě. To bylo druhé znamení, které Ježíš vykonal, když se vrátil z Judska do Galileje.
Nenechme se zneklidnit, ať se děje cokoliv. Vždyť míra Boží prozřetelnosti odpovídá důvěře, kterou do ní vkládáme, jak kdysi napsal sv. František Saleský. V tomto úryvku navštěvuje Ježíše královský služebník, který jde prosit za svého syna. Ztrácí to, co nejvíce miluje, a je postaven do situace, v níž nevidí východisko. V čem lze spatřit průnik tohoto sdělení a dnešní doby? Vždy znovu a znovu mě překvapuje, jak jsou události z Ježíšova života neuvěřitelně univerzální a snad i právě proto tak mocné. Každý, kdo zakusil, co je to těžká nemoc dítěte a bezmoc v takové situaci, ví, že onen královský služebník je on sám. Tento muž, ve své době jistě vážený a dobře zabezpečený, se v tomto ději náhle stává „pouhým“ otcem; je očištěn od nánosů jiných rolí a zůstává jen v té jediné, nejzákladnější a nejbytostnější. Je pro tu chvíli už jen rodičem, který prosí za své dítě. Za to jediné, co má ve skutečnosti cenu. S tímto poznáním se vydává na cestu, aby požádal o pomoc toho posledního, který mu může poskytnout naději. Snad je to právě ta cesta, na které se zklidňuje a ztišuje. Protože pak už je to jen pokoj, se kterým před Ježíše přichází i odchází, pokoj, se kterým přijímá jeho slova a pokoj, se kterým jim uvěří. Vždyť sám Ježíš na jeho naléhavou výzvu odpoví docela lakonicky: „Vrať se domů, tvůj syn je živ.“ Zdá se, že mu věnuje jen velmi málo pozornosti, jen jedinou větu, nevyrazí s ním do jeho domu, jak by čtenář mohl očekávat, přestože právě to na mnoha jiných místech v evangeliích udělal. Všimněme si proto tím spíše onoho klidného postoje, kterým královský služebník překvapí: „A šel.“ Zcela pokorně se odevzdává do Ježíšových slov a pokojně odchází zpět domů, a není to jen cesta kamsi za roh, ale vrací se do vedlejšího města, má tedy opět před sebou cestu jistě ne úplně snadnou.
Bůh je Bohem pokoje. Jedná a promlouvá jen v pokoji, nikoliv uprostřed rozruchu a neklidu. Ježíšovo slovo je slovem pokoje – jeho slovem je utišena bouře na moři, jeho slovo uzdravuje i křísí mrtvé. Nenechme se tedy obrat o pokoj, který nám radostná zvěst evangelia přináší do našich životů. I v této době poznamenané pandemií, populismem, globálními změnami a nejistotou z toho, že se staré pořádky rozpadají. Ať se děje cokoliv, Bůh jedná, jen o tom třeba ještě nemáme tušení. Náš podíl na jeho konání záleží jen na jediném: v pokojné důvěře v jeho slovo, neboť to, co řekl, se již děje. Je to jako s výchovou: stojíte-li na chodníku uprostřed města a před vámi leží vzteklé dítě, které se právě rozhodlo, že se nevrátí zpět do školky, máte několik možností. Můžete začít křičet, můžete začít vyhrožovat, můžete se s ním začít prát, ale to je vše násilí, které nevyvolá opět nic jiného než násilí. Můžete tedy začít vysvětlovat, ptát se, přesvědčovat. To ale obvykle nikam nevede, protože dítě zchvácené emocí se nedokáže ovládnout a rozumové argumenty neslyší. Můžete se také pokusit jeho pocity zrcadlit, ale ze zkušeností vím, že v případě vzteku to příliš nefunguje, spíše si naložíte ještě další porci k vlastnímu sebe- ovládání. Máme ale ještě jednu možnost, a to je pokorně počkat, zachovat klidnou mysl a obrátit se k Bohu, byť to v takové chvíli není vůbec jednoduché. Vztek, nejistota a strach nás mohou ovládnout podobně jako dítě. Tím spíše je třeba v takovou chvíli zachovat pokoj, protože Bůh koná, i když to nevidíme. A koná i v tomto dítěti. To je to podstatné. Uvěřit tomu, že Bůh koná i v našich dětech, že vše nestojí jen na nás, dokonce i teď, kdy třeba nemohou chodit do školy a my ztrácíme možnost je ovlivňovat, v době, kdy se obáváme, jaké následky na nich zanechá distančního výuka, sociální sítě a další všemožné technologie, kterým jsou vystaveny. Bůh totiž tyto věci může proměnit sám i bez našeho přičinění. Stačí jen uvěřit v Ježíšova slova. Vždyť Bůh dává tolik, kolik sami očekáváme, řečeno slovy sv. Jana od Kříže. Protože teprve pak se dítě dokáže zvednout ze země a řekne vám, že už můžete jít. Možná, že i ve vašem klidném postoji nalezlo pokoj, po kterém toužilo. Náhle je to zpátky ono milé dítě, ve kterém působí Duch svatý i bez vaše- ho přičinění a vy se od něj paradoxně můžete naučit nalézat naději v každé takové situaci. Vždyť podobných chvil zažijeme ještě mnoho. Bez ohledu na to, co nás ještě čeká, zkusme slyšet právě tato sdělení a svěřit se pokojně do Ježíšových slov. Budete mít radost, když pak třeba uslyšíte, že vám dívenka ze třetí třídy řekne, že by si nejvíc přála, aby nemusela aspoň jeden den ve školním týdnu sedět před počítačem, protože by radši chtěla být s druhými naživo.
Patricie Koubská
×××
Ve své nevýslovné dobrotě nám, Bože, poskytuješ prostředky ke spáse, a tak nás neustále obnovuješ; veď svou církev, aby v ní dílo tvé milosti přinášelo užitek, a dávej jí, co potřebuje na své cestě k tobě. Prosíme o to skrze tvého Syna…
(Vstupní modlitba)