Připravte se na Vánoce také pomocí tradiční brožury s texty na každý den Adventu, jejichž inspirací byly evangelijní úryvky.
Lk 5,17-26
Když jednoho dne Ježíš učil, seděli kolem farizeové a učitelé Zákona, kteří přišli ze všech možných míst v Galileji i v Judsku a z Jeruzaléma. Moc Páně v něm působila, aby uzdravoval. Tu přinášeli muži na lehátku člověka, který byl ochrnutý, a pokoušeli se ho vnést dovnitř a položit před něj. Když ho pro zástup lidí neměli kudy pronést, vystoupili na střechu a otvorem ve stropě ho i s lehátkem spustili doprostřed před samého Ježíše. Když viděl jejich víru, řekl: „Člověče, odpouštějí se ti hříchy!“ Učitelé Zákona a farizeové začali uvažovat: „Co je to za člověka? Dopouští se rouhání! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh.“ Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl jim: „O čem to v srdci uvažujete? Co je snadnější – říci: »Odpouštějí se ti hříchy«, nebo říci: »Vstaň a choď«? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy“ – řekl ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ A on před nimi hned vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a velebil Boha. Všechny pojal úžas a velebili Boha. Byli plní bázně a říkali: „Dnes jsme viděli něco podivuhodného!“
O čem to v srdci uvažujete?“, tak se ptá Ježíš těch, kteří posuzují jeho jednání. A o čem v srdci uvažujeme my, když posuzujeme jednání našeho manžela, manželky (dětí, blízkých…)? Pokud svým myšlenkám dovolujeme bloudit, kam chtějí, velmi rychle se zaměřují na to, co nefunguje, co by druhý měl dělat lépe, dokonce snadněji druhému podsouváme horší úmysly jeho konání, než s jakými ve skutečnosti jednal. Postupně dáváme větší význam tomu negativnímu, až se zastíní to dobré. A Ježíš se nás v takové chvíli ptá: „O čem to v srdci uvažujete?“
Učit se dívat na druhého očima Ježíše znamená vidět v něm také všechno to dobré, umět si vážit mnohých drobností a zejména samozřejmostí. Tak snadno si zvykneme, že je samozřejmé to, co v rodině funguje, místo toho, abychom jako uzdravený z Lukášova evangelia velebili Boha za vše, čím jsme zahrnováni (i za drobnosti).
Ano, není jednoduché naučit se přijímat nedokonalosti druhého jako je třeba snížená schopnost empatie, nešikovnost v opravování domácího vybavení, zapomnětlivost, nedochvilnost, puntičkářství, těžkost ráno vstávat, vymačkávání zubní pasty od prostředka…
Rozdílnost nemá být negovaná, ale jak říká Mons. Renzo Bonetti, má být toužená, milovaná, má se kultivovat ke stále větší jednotě. Učit se vzájemně doplňovat je cestou, kdy se každý cítí být více sám sebou, více mužem a ženou. Pak je možné zakoušet: Když jsem s tebou, cítím se být sám sebou. Když jsem s tebou, jsem více spokojený, cítím se více svobodný.
Je třeba otevřenosti mysli, abychom se neuzavírali do několika utkvělých myšlenek, a pružnosti k obměňování nebo doplňování vlastních názorů. Je možné, že z mých myšlenek a z myšlenek druhého může vzniknout nová syntéza, která obohatí nás oba. Jednota, o niž je správné usilovat, není uniformnost, ale „jednota v různosti“ nebo „smířená různost“. V tomto obohacujícím stylu bratrského společenství se různí lidé setkávají, respektují se a váží si jeden druhého, a přitom si uchovávají různé odstíny a důrazy, které obohacují společné dobro. Je zapotřebí se osvobodit od povinnosti být stejní. (Amoris laetitia, odst. 139)
A k tomu je třeba také určité chytrosti, abychom včas postřehli „rušivé zvuky“, které se mohou vynořit a narušovat průběh rozhovoru. Tak například můžeme rozpoznat špatné emoce, jež se mohou vynořit, a ty je třeba relativizovat, aby nezatěžovaly komunikaci předsudky. Důležitá je schopnost vyjádřit to, co člověk cítí, aniž by druhého zraňoval; používat jazyk a způsob řeči, které mohou být druhým snadno přijaty nebo tolerovány, i když se sděluje náročný obsah; vyslovit svou kritiku, aniž si člověk vybije hněv mstivým způsobem, a vyhýbat se moralizujícímu jazyku, jehož výlučným záměrem je druhého napadat, ironizovat, obviňovat a zraňovat. Mnohé diskuse v manželském páru se vedou o zcela banálních otázkách. Někdy se jedná o maličkosti, které nejsou důležité, ale to, co popuzuje, je způsob vyjadřování nebo postoj, který člověk v dialogu zaujme.
Taťána a Libor Blažkovi
xxx
Vyslyš, Bože, naše pokorné modlitby a naše úsilí o vnitřní opravdovost a čistotu provázej svým požehnáním, abychom se dobře připravili na slavnost narození tvého Syna. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého… (Vstupní modlitba)