Tématem letošní brožury Velikonoce je slavnost Seslání Ducha Svatého. Autoři textů jsou naši biskupové a kněží.
Sk 25,13b-21
Král Agrippa a Bereniké zavítali do Césareje; přišli pozdravit Festa a zdrželi se tam více dní. Festus přitom předložil králi Pavlův případ: „Je tady ve vazbě ještě z Felixovy doby jeden vězeň. Když jsem byl v Jeruzalémě, velekněží a židovští starší podali na něho žalobu a žádali, aby byl odsouzen. Odpověděl jsem jim, že Římané nemají ve zvyku, aby vydali nějakého člověka dříve, než by obžalovaný měl svoje žalobce před sebou a než by se mu dostalo příležitosti hájit se proti obvinění. Když sem tedy přišli, hned druhý den jsem bez odkladu zasedl k soudu a nařídil toho muže předvést. Žalobci se sice postavili proti němu, ale nekladli mu za vinu žádnou ze špatností, které jsem předpokládal. Měli proti němu jen nějaké sporné otázky o jejich náboženství a o nějakém mrtvém Ježíšovi, o kterém však Pavel tvrdil, že žije. Já jsem byl na rozpacích, co s těmi spornými otázkami. Proto jsem se ho zeptal, zdali by nechtěl jít do Jeruzaléma a tam se dát soudit v tomto sporu. Ale Pavel podal odvolání, aby byl ponechán ve vazbě, dokud by o něm nerozhodl císař. Proto jsem nařídil, aby zůstal ve vězení, až ho budu moci poslat k císaři.“
Poslední, jednadvacátá a závěrečná kapitola Janova evangelia přináší několik klíčových událostí, které se odehrály po Ježíšově zmrtvýchvstání. V úvodu zaznívá z Petrova jednání bezradnost nad situací, v níž se Ježíšovi učedníci nacházejí. „Pojďme lovit ryby!“ říká. Tento rybář lidí neví „co se sebou“ a vrací se zpět k řemeslu, které zná! Následuje Boží zásah do dění – bezvýslednost lovu a následně na Ježíšovo slovo zázračný rybolov. Poté jakási aluze na poslední večeři, gesto Pána při společném jídle – „lámal a rozdával jim“. Připomenutí důležitého poslání. A výzva k Petrovi – „Pojď za mnou!“, jinými slovy – „nemysli, že budeš žít jako dosud.“ V další části svěřuje Ježíš své ovce a beránky do Petrovy pastýřské péče poté, co Petr vyznává svou lásku k němu. To vše je dosti průhledné ve svém zvěstném zaměření. Tajemnější je ovšem závěrečný rozhovor o osudu učedníka, kterého Ježíš miloval. Slova: „Chci, aby zůstal!“ působí učedníkům Ježíšovým rozpaky. Zůstal, ale kde? V Galileji, v Judsku, na světě do Kristova ohlášeného příchodu? Nevíme. A to je také obsaženo v Ježíšově odpovědi na Petrovu otázku. „To není tvá věc!“ A můžeme dodat – „pro tuto chvíli“.
Biblický text je především zvěstí o Božím jednání. Tak je také nezbytné k němu přistupovat. Některé jeho pasáže jsou přístupné, jiné v sobě skrývají svá sdělení pod více vrstvami. Čtenář, 197 posluchač musí často velmi úsilně vstupovat do tajemství textu, který má před sebou a který se má stát oslovením. Tedy dialogem lidského srdce s Bohem. Nesmí se nechat svést k tomu podsouvat biblickému sdělení své představy nebo účelové obsahy. Jistě, ne každý dokáže biblický text interpretovat exegeticky správně. Jenže to není cílem tam, kde jde o osobní oslovení duše. V Církvi je mnoho těch, kteří porozuměli bez toho, aniž byli vybaveni dostatečným studiem teologie či biblických věd. Nebude nikdy vyčerpán potenciál Božího zjevení skrze Písmo. A zůstanou tak mnohým skryté jeho hluboko uložené poklady. Ale vždy bude cesta k nim otevřená pro ty, kteří podobně jako Petr a Jan přistupují s vyznávajícími ústy: „Pane, Ty víš, že Tě miluji.“ Při pokorném vědomí nedostatečnosti této lásky.
Jakub Jan Sarkander Med
×××
Všemohoucí Bože, tys nám oslavením svého Syna a světlem Ducha Svatého otevřel přístup do věčné slávy; prosíme tě, dej, ať z toho, cos nám prokázal, roste naše víra a upevňuje se naše oddanost k tobě. Skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)