S P. Prokopem Brožem o probíhající synodě a kněžské službě.
V pondělí 17. 1. se v Pardubicích sešli kněží, kteří zastávají v královéhradecké diecézi funkce okrskových vikářů, aby spolu se členy biskupské rady probírali otázky, které nastolila probíhající Synoda o synodalitě církve. Zeptali jsme se na průběh setkání P. Prokopa Brože, koordinátora diecézního synodiálního procesu.
Proč jste se nad synodou s vikáři sešli?
Na pravidelných měsíčních setkáních s okrskovými vikáři jsme vždy o synodě mluvili, byli dobře informováni o jednotlivých krocích, jak se tvořili přes farní koordinátory synodální skupiny. Když se proces ve farnostech postupně rozjel, přišel nápad, že bychom se sešli v lednovém termínu a zkusili si projít metodou synodální skupiny.
Jak organizačně setkání vypadalo?
Sešli se téměř všichni okrskoví vikáři a také členové biskupské rady. Vytvořili jsme dvě synodální skupiny po osmi členech. Nejprve jsme si zvolili hlavní téma a v obou skupinách jsme vybrali téma rozhodování spojené s tématem autority. Po modlitbě a krátké pauze na oběd jsme pokračovali tzv. druhým typem synodální skupiny, to trvalo necelé dvě hodiny. A pak jsme se sešli na závěr, abychom si poreferovali v plénu o základních tezích a postřezích. Na závěr jsme diskutovali otázku zpracování výstupů ze synodálních skupin.
Jak jste pojali zvolené téma?
Každý kněz má s rozhodováním zkušenosti, které jsou většinou poznamenané příležitostnými tlaky a napětími ve farnostech. Kněží to musí zpracovat a rozhodnutí učinit. Do procesu připravovaného rozhodnutí formou rozlišování je proto dobré vložit momenty naslouchání a dialogu, jež představu o konečném řešení nemanipulují, ale naopak zpřesňují. Často byla zmiňována pastorační rada farnosti, která zázemí k rozlišování poskytuje.
Jak mohou nyní vikáři nést poselství synody dále?
Prožitek sdíleného času s bratřími kněžími je jedinečný, tedy pokud nejde jen o debatění, ale o společenství v modlitbě, v naslouchání, v prosbě k Duchu Svatému o světlo a pomoc. Nyní mohou okrskoví vikáři tuto zkušenost nabídnout i kněžím na vikariátu, s nimiž jsou si ve službě nejblíž.
Co pro vás kněze synoda vlastně znamená?
Synoda o synodalitě dává prostor jednomu velmi důležitému postoji: schopnost cenit si druhého člověka natolik, že si vzájemně naslouchají a jeden od druhého se učí naslouchat Duchu Svatému. Myslím, že nám synoda může pomoci netrčet v často nešikovně nastavených stereotypech a znovu živě utvářet vztahy na bázi úcty a naslouchání. Tím se vytváří nově prostor k tomu, aby kněz více, s otevřeným srdcem a ve víře dával k dispozici celému společenství dar kněžství.
Může pomoci synoda v dnešní době, kdy je tendence i katolickou církev roztříštit zevnitř?
Synodalita pracuje s vědomím celku. Papež František říká, že celek je více než součet částí. Je to ostatně velmi vzácný celek, jehož jsme součástí a který je možné ustavičně obnovovat formou vnitřního spojení, spojenectví všech členů. Synodalita má proto též hojivý efekt na společnost, která trpí vnitřním rozdělením a rozpadem.
Lze synodu přenést i do té nejmenší církevní buňky – do rodiny?
Synodalita představuje způsob soužití lidí, takže je možné ji uplatňovat též v rodině. Naslouchání, způsob komunikace, směřovat na podstatné věci, pojímat svůj život jako poslání s hlubším založením a dalekosáhlejším dopadem, to vše je možné uchovávat a rozvíjet. Rodina se pak stává místem, kde lidské soužití umožňuje základní hodnoty chránit a rozvíjet. Tedy například víru v Boha, formaci osobního přesvědčení, schopnost milovat v pravdě, vzájemnou pomoc v nepohodě a krizi. Synodalita také umí stmelovat společenství napříč generacemi.
Sejdete se vikáři nad synodou opět?
Plánujeme způsob práce synodální skupiny využít i v budoucnu k nahlédnutí a rozvoji důležitých témat kněžského života. Ale to už bude diecézní fáze biskupské synody o synodalitě uzavřená.