Tématem letošní postní brožury je cílená snaha o osobní růst – výchova. Kromě duchovních do ní přispěli také pedagogové a rodiče.
Jan 13,1-15
Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu. Tak přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“ Petr mu řekl: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Šimon Petr mu řekl: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“ Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“
Když k nám přijde někdo na večeři – předpokládáme, že je člověk umytý, učesaný, prostě připravený a k prožitku společné pohody stačí, abychom mu podali bačkory nebo pantofle. Tak se bude cítit jako doma…Před více než dvaceti lety jsem mohl s přáteli navštívit benediktinský klášter Keur Moussa v Senegalu a byl to nádherný zážitek. Krásné zpěvy při liturgii, rozlehlá a perfektně opečovávaná zahrada s ovocnými stromy, plno pokojných a usměvavých mnichů a vrcholem naší návštěvy byl vstup do jídelny na oběd, když u dveří do refektáře stál pan opat, aby nám v připravené nádobě s vodou opláchl ruce a otřel ručníkem. Vnímal jsem to nejen jako symbol benediktinské pohostinnosti, ale také tradice mnohem hlubší, kterou založil sám Ježíš Kristus…
Bylo to před velikonočními svátky. Učedníci se scházeli ve dveřích do večeřadla, možná i zahlédli nádoby s vodou na umytí, ale jaksi tam nebyl k dispozici žádný otrok, ani organizátoři hostiny, nezasáhl ani sám Petr, prostě nikdo se neměl k tomu, aby zařídil omytí nohou… Asi nám to připomene, jak někdy podobně reagujeme, když je třeba pomoci, někoho podpořit, někoho se zastat. Stydíme se, bojíme se, máme pocit, že mne se to netýká, je to přece záležitost těch druhých. Sám mám jednu velmi bolestnou vzpomínku na mládí, když jsem jednou nechal na holičkách svého kolegu na vojně s pocitem, ať mu pomohou ti druzí. Dodnes se za to stydím. Učme se být ne vtíravými, ale vnímavými – spoluodpovědnými za druhé. Z nedávné historie víme, jak pasivní a mlčící většina může být rozhodujícím faktorem k tomu, že se zlá a agresivní menšina ujme moci… Ale naštěstí zde je všechno jinak, i když tak, jak nikdo nečekal. Ježíš si sundá šaty – je jako polooblečený otrok, sám se přepáše a začne mýt nohy zkoprnělým učedníkům. Je to obdivuhodné. Ten, který ví, že se přiblížila jeho hodina, bude vydán lidem do rukou a za- nedlouho odevzdá svůj život, se neutíká do samoty, ani neřeší vnější záležitosti, ale chce být se svými nechápavými učedníky – včetně zrazujícího Jidáše a horkokrevného Petra. Je klidný, pokojný, projevuje všem bez výjimky hluboké přátelství a lásku. Nejen on, ale i apoštolové mohli vnímat napětí doby, kdy se stahovala mračna kolem jejich Mistra a jeho učení. Jsou nejistí, rozpačití. Bůh zde prokazuje svou něhu, jako matka, která utěšuje svoje dítě. Jestli dnes potřebujeme prostředky ke zklidnění této rozjitřené doby, pak je to pokojná a láskyplná služba. Jednou jsem byl na návštěvě pardubické fary, kterou obývají nejen místní kněží, ale i náš pomocný biskup Josef. Byl jsem pozván na oběd, a kdo nám připravil jídlo a obsluhoval nás? Biskup Josef. Bylo to nejdříve zvláštní, ale pak velmi milé a povzbuzující, a taky inspirující…
Petr se bránil, pak zase rozhorleně chtěl víc, než mu Pán nabízel. Extrémy. Nechtějme manipulovat ani lidmi ani Bohem. Učme se přijímat příjemné i nepříjemné jako Boží dar. Nechme si Pánem sloužit a tuto službu prokazujme dál… Je to služba Krista světu skrze nás.
Trendem společnosti je, abychom udělali maximum pro svou seberealizaci. Ovšem jak ji chápat? Myslím, že náš život bude naplněný, když budeme beze zbytku následovat Krista, a že se skvěle seberealizujeme, když budeme předávat Boha svému okolí…
Vím, není to lehké. Mýt nohy – tedy sloužit tomu, kdo je ke mně lhostejný, kdo se mi vysmívá, kdo mi ubližuje? Pomoci tomu, kdo pro mne nehnul ani prstem? Kde je hranice mezi nezištnou službou a naivní otročinou či rozmazlováním? Měřítko nám dává Kristus… Všem bez výjimky projevil lásku. Každé dítě v rodině, každý žák ve škole, každý náš bližní by měl skrze nás zakoušet, že je milován, že je potřebný, že je důležitý, že jeho život má smysl, že je schopen něčeho krásného a velikého. Pokud se toto podaří, není co řešit…
Jan Linhart
×××
Bože, slavíme svatou hostinu, kterou nám tvůj Syn odkázal na znamení své lásky: neboť při poslední večeři, když se vydával na smrt, dal se své církvi za oběť novou a věčnou; dej, ať celá jeho církev žije stále plněji z tohoto velikého tajemství a sjednocuje se v tvé lásce. Skrze tvého Syna…
(Vstupní modlitba)