Čtvrtek po 4. neděli velikonoční

Sk 13,13-25

Pavlova družina odplula lodí z Pafu a přišla do Perge v Pamfýlii. Ale Jan se od nich odloučil a vrátil se do Jeruzaléma. Oni však šli z Perge dál a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do synagogy a posadili se. Když bylo skončeno čtení ze Zákona a  Proroků, poslali k  nim představení synagogy se vzkazem: „Bratři, můžete-li něco říci lidu pro povzbuzení, ujměte se slova!“ Pavel tedy vstal, pokynul rukou a začal mluvit: „Izraelité i vy, kteří se bojíte Boha, poslyšte! Bůh tohoto izraelského lidu si vyvolil naše praotce a učinil z onoho lidu za jeho pobytu v cizině, v Egyptě, velký národ. Odtamtud je pak mocným zásahem vyvedl a během asi čtyřiceti let se o ně na poušti s láskou staral. Potom vyhubil sedm národů v  kananejské zemi a dal jim ji do vlastnictví, a to trvalo kolem čtyři sta padesáti let. Potom jim dal soudce až do proroka Samuela. Když pak žádali o krále, dal jim Bůh na čtyřicet let Kišova syna Saula z Benjamínova kmene. Ale pak ho odstranil a povznesl za jejich krále Davida, o němž vydal (pochvalné) svědectví: »Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.« Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše. Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. Když Jan svůj úkol končil, říkal: »Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.«“

Slova povzbuzení

Ke zpovědi přišla zbožná paní. Vyznala se z drobných prohřešků a pan farář jí řekl pár slov na povzbuzení a už chtěl dát rozhřešení, když tu ho paní přerušila: „Pane faráři, řekněte mi ještě něco hezkého.“ Pan farář tedy přidal ještě pár duchovních myšlenek a opět se chystal zvednout ruku. „Pane faráři, prosím ještě něco na povzbuzení.“ Nechtěl být neochotný, ale přeci se zeptal: „Paní, už jsem toho řekl docela dost, proč chcete slyšet ještě další duchovní myšlenky?“ „Pane faráři, když z vás tak hezky voní kafe…“

Pavel a Barnabáš dorazili na své apoštolské cestě do Pisidské Antiochie a tam je v sobotu v synagoze vybídli starší: „Bratři, máte-li slovo povzbuzení, promluvte k lidu.“ Byla to pokorná prosba těch, kteří jinak museli každou sobotu kázat lidem. Jejich slova byla uznáním, že hosté mohou přinést novou svěžest Božího ducha. Nejen věřící, ale i každý farář potřebuje povzbudit Božím slovem. 109 Povzbuzení se dostávalo všem Božím přátelům, o nichž čteme v Písmu svatém, např. váhajícímu Mojžíšovi u  hořícího keře říká Bůh: „Já budu s tebou!“ (Ex 3,12). Hojně povzbuzoval své učedníky Pán Ježíš. Často jim říkal: Nebojte se! Ať už to bylo při Jeho chůzi po jezeře (Mt 14, 22-33), při Jeho promluvách o oddanosti do Boží vůle („Ani vlas vám nespadne z  hlavy bez vědomí nebeského Otce“ Lk 12,7). Kupodivu musel své učedníky povzbudit i při setkání po Vzkříšení, protože se ho báli. Nechal si přinést jídlo, aby viděli, že není duch. Při rozloučení na hoře pak zdůrazňuje: „Já jsem s vámi po všechny dny…“ (Mt 28,20). Nemusíme být zrovna strašpytlové, ale přeci jen nás děsí jak hrůza opravdového zla, tak obrovská moc a síla Boží. On nás však nechce děsit, ale s námi žít, proto nás povzbuzuje.

Kázání a promluvy jsou denním chlebem všech farářů a kazatelů všech Církví. Že to není vůbec snadné ví každý, kdo někdy musel promluvit před lidmi. Jenže u kázání neboli homilie nejde jen o  lidskou promluvu. Má to být slovo Boží, a tak se kazatel během příprav i samotného promlouvání musí intenzivně spojovat s  Pánem a prosit o Ducha Svatého, aby On mohl mluvit.

Jako jáhen v Českých Budějovicích jsem začínal s  pravidelným kázáním Božímu lidu. Příprava zabrala hodně času a  sil, to ano. Po jedné mši mě zastavil nějaký mladík a říká mi: „Já ti moc děkuji za tvoje kázání, tohle a tohle bylo přesně pro mě.“ Podivil jsem se, protože jsem nevěděl, že bych takové věci říkal. Kdoví? Pán si použije, co má, a působí, jak chce sám. Na kazateli je, aby se pečlivě a svědomitě připravoval, i když už na daný text kázal mnohokrát. Boží slovo je živé, my se měníme, kněz i farníci, takže v jiné situaci nás tentýž text může oslovit úplně jinak. V jedné promluvě P. Vojtěcha Kodeta jsem kdysi zaslechl cenný návod, jak je třeba poslouchat kázání. Vzpomínal na nějakou církevní slavnost, kde hlavním celebrantem i kazatelem byl některý pan biskup. Mluvil prý dlouho a nezajímavě. Otec Vojtěch se přiznával, že byl v pokušení pana biskupa začít v  duchu posuzovat, jak nemožně káže. Jenže dostal nápad: co kdyby se za něj začal modlit? Zahájil tedy intenzivní vzývání Ducha Svatého zaměřené na přítomného kazatele, a co se nestalo: kázání začínalo mít hlavu a patu a „ke konci už to byl kulomet myšlenek“. Modlit se za kazatele má své účinky. Díky společné prosbě lidu posílá svého Ducha, takže nejen věřící jsou otevření Božímu slovu a  kazatel to vnímá, ale hlavně je to Pán, který nás povzbuzuje. Moc to potřebujeme!

Ondřej Matula

×××

Bože, ty ve své nevýslovné lásce pozvedáš člověka vykoupením k  vyšší důstojnosti, než jakous mu dal při stvoření; shlédni na všechny, které jsi vnitřně obnovil křestním znovuzrozením, a  uchovávej v  nich dary své milosti a  svého požehnání. Prosíme o to skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)