Jan 5,31- 47
Ježíš řekl židům: „Svědčím-li já sám o sobě, mé svědectví není právoplatné. Někdo jiný je to, kdo svědčí o mně, a vím, že svědectví, které o mně vydává, je právoplatné. Vy jste poslali k Janovi a on vydal svědectví pravdě. Já však nepřijímám svědectví od člověka, ale toto říkám, abyste byli spaseni. Jan byl lampa hořící a svítící, a vám se zachtělo jen na chvíli radovat se z jejího světla. Já však mám svědectví větší než Janovo: totiž skutky, které mi dal Otec, abych je vykonal. Právě ty skutky, které konám, svědčí pro mne, že mě Otec poslal. A sám Otec, který mě poslal, vydal o mně svědectví. Nikdy jste neslyšeli jeho hlas, nikdy jste neviděli jeho tvář a jeho slovo ve vás nezůstává, protože nevěříte tomu, koho on poslal. Zkoumáte Písma, protože vy myslíte, že v nich máte věčný život – a právě Písma svědčí o mně; ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život. Slávu od lidí nepřijímám. Ale vás znám: nemáte v sobě Boží lásku. Já jsem přišel ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mě. Přijde-li jiný ve vlastním jménu, toho přijmete. Jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samého Boha? Nemyslete si, že já na vás budu u Otce žalovat. Vaším žalobcem je Mojžíš, na kterého vy spoléháte. Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li však tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?“
Po přečtení textu z Janova evangelia musí být každý věřící nejistý. Je to slovo pro mne nebo pro nevěřící? Podíváme-li se na text z perspektivy Ježíše Krista jako učitele, vyvstane před námi reálná výchovně-vzdělávací situace. Učitel konstatuje, že lidé nepřijímají svědectví o Bohu, že chtějí hmatatelné důkazy (zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život) a přijímají líbivé vzory (přichází ve svém jménu). Lidé skutečného Boha nehledají – nepotřebují (jak by mohli, když ho nelze vidět), jsou sobečtí (oslavují sebe navzájem) a nevěří ani těm, kteří byli bohabojní lidé (vzory jako Mojžíš). Ježíš přichází s jasným svědectvím (nesvědčím sám o sobě) i s jasnou kritikou (nechcete přijít ke mně, nemáte lásku, lehce podléháte hmatatelným důkazům). V textu je ale i naděje, učitel má zájem o své žáky a chce pro ně to nejlepší (abyste byli spaseni, abyste měli věčný život). Jsou to skutky, které svědčí o našem propojení s Bohem a jsou nabídkou pro ostatní, aby v nich viděli Boha, jeho moudrost, spravedlnost i věčný život, a aby také chtěli přijmout Ježíše Krista jako Spasitele. To je krásná křesťanská věta, ale jak ji uchopit v reálném světě výchovy a vzdělávání, v kterém není na nic čas, který se díky pandemii covid-19 změnil a který u nás tápe v hodnotách?
Modlete se za konkrétní lidi ze školního prostředí – spolužáka i paní učitelku lze zahrnout do večerní modlitby velmi rychle. Jedna věta, která může rozhodnout o spáse člověka. Do Bible si lze napsat na záložku i seznam, za koho se budu pravidelně modlit. Málo pravděpodobné, že uvěří? Z mého seznamu z dětství už zbylo pouze jedno jméno, uběhlo mezitím 30 let – i málo pravděpodobné se může stát skutečností.
Oceňujte a děkujte. Je mnoho pedagogů, rodičů i prarodičů, kterým jde o výchovu a vzdělávání. Nemáme sice čekat slávu od lidí, ale uznání od sebe navzájem, kdo jsme v Kristu, je hřejivé pro každého z nás (Gal 6,10). Chvalte více, bude méně vyhořelých vychovatelů.
Přispějte na aktivity bez peněz. Školky a družiny vděčně přijmou z jedné strany potištěné papíry, které končí v koši, různý materiál pro tvoření (oblázky a mušle z dovolené, kousky dřeva, látky…). Je to víc než dar, je to projev snahy zapojit se do výukového procesu–didaktickou pomůckou, tipem na výlet, kde se děti něco nového naučí, je to projev sounáležitosti s institucí.
Podílejte se na aktivitách. Křesťané mají často pocit, že když to není přímo křesťanská akce, je to ztráta času. Není, protože jsme součástí všech vazeb ve „vesnici“. Podílet se na akcích v církvi i mimo ni je možností, jak ukázat, že jsme zodpovědnými věřícími občany, (pra) rodiči a pro druhé „fajn“ lidmi i vzory (Instrumentum laboris 2).
Poznávejte svět mladších a ukazujte jim ten Váš. „Prosurfovali“ jste včera čas na internetu? Právě tento čas jste mohli věnovat poznávání světa mladší generace – co je zajímá, jakou řeč používají… Je rychlé říct: „je to hloupost“, „nedělej to“ nebo „jsem na to už moc stará/ý“. Nezajímat se o tuto oblast znamená nerozumět jiné generaci a nenalézat argumentaci pro reálný svět „v offlinu“ (běžná mezilidská setkání tváří v tvář), jehož význam zatím děti znají, ale bude tomu tak i za pár let?
Veďte děti i sami sebe k zodpovědnosti za to, co udržuje náš život na Zemi – k vodě reálné i k vodě života. Dlouhodobý problém na našem území lze řešit zdola (využití dešťové vody, šetrné zacházení s vodou). Tak jako člověk nemůže žít bez pitné vody, nemůže žít i bez duchovního zdroje. Ten podobně jako voda podléhá vyčerpání, pokud se o něj člověk nestará. Uprostřed vesnice je církev s pramenem, do kterého přispíváme i z kterého čerpáme. Je otázkou, zda si vodu života necháváme doma v pet lahvích nebo ji nabízíme ostatním. Vychovatel je vzorem a evangelista Jan nám připomněl, že náš nejvyšší vzor učitele ukazuje na Boha, nežaluje, nestěžuje si, ale trpělivě působí ve světě, a tím jej udržuje i spoluvytváří.
Noemi Bravená
xxx
Bože, obracíme se k tobě s pokornou prosbou: pomáhej nám, ať usilujeme o vnitřní obnovu a horlivě konáme, co je dobré, a dej nám sílu, abychom jednali vždycky podle tvé vůle a dobře se připravili na slavení velikonočních svátků. Skrze tvého Syna…
(Vstupní modlitba)