Před 400 lety se v Hradci Králové 3. 12. 1621 narodil Bohuslav Balbín, jezuita a vlastenec, největší český barokní historik.
Bohuslav Balbín pocházel z nezámožné zemansko-měšťanské katolické rodiny, která za třicetileté války zchudla. Otec mu záhy zemřel a Balbín prožil dětství u příznivce rodiny pana Oty z Oppersdorfu na zámku v Častolovicích. Vychován byl v zaníceně věřícím a pověrčivém katolickém prostředí se silným mariánským kultem. Od roku 1631 navštěvoval jezuitské školy a v patnácti letech vstoupil do jezuitského řádu. Už v dětství projevoval zájem o historii. Jako sedmiletý údajně několikrát přečetl Hájkovu kroniku. Zajímal se také o přírodu.
V roce 1639 začal Bohuslav Balbín studovat v pražském Klementinu filozofii. Studium ukončil doktorátem. V roce 1642 provázel na cestách po českých zemích španělského jezuitu Rodriga Arriagu. Ten v Praze vyučoval teologii. Bohuslav Balbín poznával na cestách s Arriagou dosud neznámá místa, seznamoval se s mnohými pamětihodnostmi a z knihoven a archivů získával cenné materiály. Ty se pak staly základem pro Balbínovu pozdější historickou práci.
V letech 1642-45 vyučoval Bohuslav Balbín na jezuitských školách v Třeboni a v Praze. Od roku 1646 začal studovat teologii. Pokračoval ve sbírání historických pramenů, psal latinské básně. V roce 1649 byl vysvěcen na kněze. Na vlastní žádost působil několik let jako misionář v mnohých českých krajích. Jak sám uváděl, podařilo se mu získat pro katolickou víru mnoho lidí, aniž by musel použít pohrůžek nebo násilí.
V roce 1653 byl Bohuslav Balbín jezuitským řádem vyslán, aby pokračoval ve vyučování. Učil v Praze, Českém Krumlově, Kladsku, Brně, Jičíně a v Jindřichově Hradci. Byl výborným a oblíbeným učitelem. Na místech svého misionářského i učitelského působení stále sbíral materiál o historii i o současném stavu Čech. Pří této sběratelské činnosti zachránil mnoho starých českých knih a jiných písemných památek.
V roce 1661 musel Bohuslav Balbín z nařízení představených řádu ukončit svoji pedagogickou činnost. Byl poslán nejprve do Jičína a v roce 1663 do Klatov, aby jako historik sepsal dějiny české provincie jezuitského řádu. Práci na dějinách nikdy nedokončil. Pokračoval však v průzkumech knihoven, archivů a různých památek. V roce 1687 byl Bohuslav Balbín podruhé raněn mrtvicí a upoután na lůžko. Své dílo nemohl sám psát, proto už jen diktovat. Ale až do své smrti v práci nepolevil.
Balbínovo historické a vlastivědné dílo je neseno v katolickém a protireformačním duchu. Objevuje se v něm víra v zázraky a nadpřirozené síly, což bylo pro dobu, v níž Balbín žil, i pro jeho osobní založení a výchovu charakteristické. Dílo je však prodchnuto horoucí láskou k vlasti, její slavné minulosti a k českému jazyku. V těžkých dobách pomohlo Balbínovo dílo k udržení a zachování znalosti historie českého národa, která se stala jedním ze zdrojů jeho obrody. Bylo i podnětem a inspirací k historickým pracím jeho přátel a následovníků. Množství cenného materiálu o Čechách Balbínovy doby i o Čechách minulých se stalo podkladem pro osvícenský a obrozenecký dějepis.
Bohuslav Balbín napsal i několik divadelních her, což patřilo k povinnostem profesora rétoriky. Také napsal a vydal životopis prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic a psal genealogické spisy.
Jeho odkaz v rodném Hradci Králové připomíná církevní gymnázium, které nese jeho jméno. Busta Bohuslava Balbína, která byla slavnostně odhalena v roce 1969, je umístěna v západní části hlavního průčelí Nového Adalbertina na Velkém náměstí v Hradci Králové. Budova vznikla původně na přelomu 17. a 18. století jako jezuitská kolej.
Eva Zálešáková
Další zprávy
