Biskup Jan Vokál uvede slavnostní benedikcí do opatského úřadu P. Tadeáše Róberta Spišáka, O.Praem.
Pontifikální Mše svatá se uskuteční v pátek 1. července v 16. 00 hod. v opatském kostele v Želivu.
----------------------------------------------------
I přes bouřky zažíváme milost Boží
Poslední květnový den si želivská Kanonie premonstrátů zvolila nového opata. Stal se jím čtyřicetiletý Tadeáš Róbert Spišák. Přinášíme jeho pohled na budoucnost kláštera v Želivu.
Co vám problesklo hlavou v okamžiku, kdy generální opat ohlásil výsledek hlasování o osobě příštího želivského opata?
Že si bratři svým opatem zvolili muže mladého a nedokonalého. Měl jsem opravdu smíšené pocity. Na jedné straně jsem vnímal a vnímám podporu bratří, na druhé jsem se cítil nehoden. Každopádně jsem netušil, že se mi dostane takové četnosti hlasů. Ale díky tomu jsem dalšími dny po volbě prošel v klidu a vnitřním pokoji. A také proto, že měl po volbě náš řádový generální opat velmi hezkou promluvu. Jeho slova mně moc pomohla, protože mimo jiné řekl, že opatem se vždy volí nedokonalý člověk, a že každý dělá jen to, co může. Tím mě velmi uklidnil. Vím už, že nemusím zvládnout všechno sám, budu-li spoléhat na Pána Boha. A to chci především.
Zmínil jste generálního opata řádu. Dal vám po volbě nějaké rady?
Bylo moc fajn, že u nás v klášteře zůstal ještě další dva dny. Především mi doporučil, abych týden po volbě odpočíval, nic neřešil. A pak jsme se spolu také hodně procházeli po Želivu, kdy mi radil, jak si mám vybírat svoje spolupracovníky, na co mám klást důraz a čím se třeba naopak netrápit.
Opatem jste se stal ihned po volbě, nebo se jím stanete až vaší benedikcí 1. července?
Ihned po volbě jsem se stal opatem a ujal jsem se úřadu. Benedikce je úkon slavnostního požehnání, které se má uskutečnit do tří měsíců po zvolení opatem. U nás se drží tradice, že benedikci provádí diecézní biskup. A tak tomu také bude. Jde vlastně o veřejné představení nového opata, který si převezme své opatské insignie.
Máte za sebou už i nějaké zásadní rozhodnutí ve vašem opatském úřadu?
Potvrdil jsem zaměstnance i spolubratry v jejich funkcích, potvrdil jsem stávající opatskou radu. A nyní musím zvolit jednoho bratra převorem kláštera.
Je něco, co vám už nyní leží na srdci, na co se chcete rovněž zaměřit?
Každý rok chci navštěvovat farnosti, které spravují naši bratři patřící do Želiva. Pracuji také na vytvoření plánu akcí a slavností, na kterých budu chtít vidět všechny bratry, které do naší želivské kanonie patří.
Do vašeho zvolení opatem jste byl převorem kláštera. Jak rozdílné jsou tyto dvě služby?
Převor má na starosti chod domu, vytváří pohostinnost pro návštěvníky či pro přijíždějící bratry. Stará se, aby fungovalo stravování, stolování, společné modlitby. A protože náš areál je velký, má na starosti i to, aby nedocházelo ke kolizím mezi vnitřním životem kláštera a vnějším turistickým ruchem či kulturními událostmi. Úkolem převora je vytvářet v klášteře domov pro komunitu bratří. Jedna freska v naší kapitulní síni vyobrazuje obrannou věž jako symbol převorství. Převor by měl být především mužem modlitby a bázně Boží, střežící klášter před škodnou, aby nebyl klášter zpustošen stejně jako vinice. A opat hledá, kde by zasadil květinu, což zobrazuje další obraz v naší kapitulní síni, a znamená to, kam postavit konkrétního řeholníka, aby mohl růst, aby se mu dostalo jak slunce, tak deště, které ho posunou dál v růstu lidskosti, v růstu ve vztahu k lidem a k Bohu. S tím opět souvisí to, že dost bratrů žije mimo klášter a ne všichni mají intenzívní kontakty s námi. A to bych chtěl změnit, jen to nebude záviset vyloženě na mně.
Zůstane želivský klášter i nadále otevřený veřejnosti, jako tomu bylo dosud?
To je jedním z našich dlouhodobých cílů. Budeme pokračovat v organizaci duchovních seminářů, klášter musí přijímat poutníky, turisty, věřící i nevěřící a hledající lidi, včetně věřících z jiných církví, se kterými máme krásné vztahy, a pravidelně se s nimi setkáváme při modlitbách za tento náš kraj. Na paměti mám však slova, že když dům nestaví Hospodin, marně se namáhají ti, kdo ho stavějí. Chci být otevřený k naslouchání. Komukoliv. Nechci, aby byl kdokoliv vyšachován ze hry.
Necháte se inspirovat některým z dřívějších opatů?
Pro mě je každopádně vzorem opat Vít Tajovský, ačkoliv jsem ho osobně nepoznal. Nemám vůbec v plánu náš klášter zpopularizovat tak, aby byl slavný. A to i proto, že se nám zde podařilo v posledních letech vybudovat mnoho dobrého, ale nyní přišla nečekaně pro klášter velmi těžká chvíle v podobě skandálu, který se dotknul úplně všeho. Přesto zažíváme milost i přes bouřky, které máme teď za sebou. Nechci proto nijak klášter zviditelňovat. Jsme v současnosti jako kulhající Jákob, který u Jaboku bojoval s Bohem. Želivský klášter je nyní kulhajícím. V historii kláštera se povedlo mnoho dobrých věcí, klášter rozkvetl a pak, stejně jako teď, přišla nějaká rána. Proto mně je opat Tajovský velmi blízký, protože on zažíval velmi těžkou a velmi dlouhou bouřku. Přesto náš klášter obnovil, Boží milost přišla.
Máte pocit, že na váš klášter nyní Bůh nezhlíží přívětivě?
Vůbec ne. Naopak. Pán Bůh nám i přes nedávné nepříjemné události žehná. A o tom je život. Přijmout, že nejsme na nějakém piedestalu, a že nejsme ani ve skleníku. Lidem v Želivu jsme poděkovali, že zůstali našimi přáteli, že nám dále pomáhají a podporují nás, že chtějí být s námi a my s nimi na jedné úrovni. My mezi nimi a s nimi chceme žít. Na náš klášter - na komunitu bratří - nahlížíme jako na rodinu, o to se snažíme. A v rodině se pak i na nepravosti nahlíží trochu jinak, protože hříchy těch druhých bolí více, bojíme se jeden o druhého. Jsem moc vděčný za naše farníky, protože oni vidí, že se snažíme budovat rodinu, ne jen církevní organizaci. Oni nám rozumí, ví, že naši řeholní rodinu budují nedokonalí lidé. Zkrátka tak, jak je to v běžných rodinách.
Vnímáte tedy, že za klášterem i nyní farnost stojí, že chtějí, abyste jim i dále ovlivňovali jejich životy, pracovali s nimi a pomáhali vychovávat jejich děti?
Je to až neskutečné. Představte si, že ano. Ti, kdo celý klášter striktně odsoudili, nebyli lidé kolem nás, ale byli to kněží. Naši místní lidé jsou naší největší podporou. Přišli a řekli, že v rodinách se dějí různé věci a že nám rozumí. Víte, když za námi přicházejí lidé a jsou schopni odpustit naše přešlapy a hříchy, vždy se mi oči zalijí slzami, protože najednou vidím, že to, co jsme během let v Želivu zaseli, to nyní žneme. Snažili jsme se i přes všechny problémy, slabosti či hříchy zasít skutečnost, že Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích. Naši lidé nám nyní zprostředkovali lásku, která odpouští. Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích, který nás ničí. A to jsme teď prožili.
Želivské opatství je turisticky velmi frekventované místo. Jak tento určitý neklid s tím související zapadá do vaší řeholní komunity?
Svatý Norbert byl potulným kazatelem, chodil světem a učil lidi evangeliu. Práce s lidmi a naše otevřenost vůči nim k nám patří. Proto i premonstráti měli vždy svoje farnosti, kde se lidem věnovali. Naše kláštery tedy nesmí být odtrženy od lidí, jsme řádem pastoračním. Želiv je malá vesnice, přesto se v ní dějí velké kulturní akce. Ať již jde o tradiční Želivské léto nebo o akce jiných pořadatelů ve vsi, kterým se daří, protože je Želiv známý díky klášteru. Ono se to možná nezdá, ale díky rozlehlosti kláštera nevnímáme turistický ruch, protože zdi jsou tak silné, že třeba koncert na druhé straně kláštera neslyšíme. Kdo chce, klid si zde vždy najde. Žijeme tady všichni v jistém souladu.
