Z historie katedrální kapituly

Stručné dějiny katedrální kapituly

 

  

Prameny a literatura
vztahující se ke Katedrální kapitule při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové

  

 

Pečetidlo Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha

Historie katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha nebyla dosud samostatně zpracována. Prameny ke studiu dějin kapituly představují především relace biskupské konzistoře, v níž kanovníci zastávali klíčové úřady. Rovněž v archivech diecézních biskupů lze nalézt materiál dokumentující jednotlivé události v dějinách kapituly. Zmínky jsou ovšem většinou nepřímé a je nutné je extrahovat z celkového kontextu diecézních dějin. 

 

Zatím nejstarší objevený, ucelený písemný pramen, dokumentující působení kanovníků a jejich postavení v diecézní správě, představuje titul nadepsaný: PROTOCOLLUM SESIONUM CAPITULARIUM. Jak název napovídá, jde vesměs o zápisy ze schůzí kapituly z let 1727 - 1734. Jedná se o foliant v v celokožené vazbě, s tlačeným vegetabilním dekorem. Dřevěné desky jsou sepnuté železnými sponami. Texty jsou psány latinsky. Svazek má zhruba 400 popsaných, nestránkovaných listů. Jednotlivé zápisy jsou činěny v průběhu let různými autory. Text je místy rozdělen do sloupců rozložených na stránce tak, aby bylo patrné odlišení jednotlivých bodů jednání. Jinde nalezneme standardní, celostránkový zápis. Výbavu manuskriptu doplňují opisy několika dokumentů. Rukopis byl od svého vzniku uložen v archivu konzistoře, odkud byl v r. 2001 převeden do knihovního fondu BK. 

 

Na kapitulu pamatuje také pamětnice biskupství, sepsaná z podnětu biskupa Karla Boromejského Hanla z Kirchtreu (MEMORABILIEN=BUCH DER KÖNIGGRÄTZER BISTHUMS-HERRSCHAFT CHRAST UND DES KÖNIGGRÄTZER BISTHUMS, VERFASST: VON MIR KARL HANL, SIEBZEHNTEN KÖNIGGRÄTZER BISCHOF). Pro dějiny kapituly je zvláště podstatný druhý díl, obsahující v příloze seznam 108 kanovníků, včetně základních biografických údajů, a to až do roku 1916. Seznam je chronologicky uspořádán. 

 

Zatím posledním, tiskem vydaným dílem jsou: STATUTA CAPITULI CATHEDRALIS ECCLESIAE REGINAE GRADECENSIS AD S. SPIRITUM. z roku 1931. Sešit zhruba kvartového formátu je rozdělený do pěti oddílů o 21 číslovaných stranách. Obsahuje stručné dějiny instituce a vlastní statuta. Dále zde nalezneme samostatnou přílohu o 6 číslovaných stranách, čítající přepisy papežských, popřípadě biskupských privilegií. Výbavu doplňuje jednostránkový index. Kromě standardního vydání v podobě tmavomodré brožury, existuje také luxusní provedení v tvrdých červených deskách, se zlacenou ražbou. 

 

K pramenům dokumentujícím život a působení jednotlivých kanovníků i kapituly jako celku je samozřejmě nutné připočíst diecézní schematismy vycházející od konce 18. století dodnes a úřední bulletin ACTA CURIAE REGINAE GRADECENSIS, publikovaný v průběhu let pod různými názvy (např. KONSISTORIAL KURRENDEN). 

 

Literatura, jak již bylo uvedeno, ucelený pohled na dějiny kapituly soustředěný do jediné práce neposkytuje. Důležité zmínky o kapitule ovšem nalezneme ve všech obecně známých pracích, zabývajících se dějinami města Hradce Králové a místního biskupství. Cenné poznatky tak poskytuje dílo Bienenbergovo, Švendovo, Solařovo, nověji Brücknerovo, Hrubého atp.) Z novějších prací nelze pominout texty Doubkovy a Němečkovy, mapující především dějiny kanovnických rezidencí. V současné době je v návaznosti na tvorbu nových statut Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové připravován také text, který je koncipován jako historický úvod k těmto statutům, přičemž by měl zároveň posloužit jako základní historická prezentace této starobylé instituce. 

 

Tisků, které nelze deklarovat jako kapitulní, ale pouze jako soukromou iniciativu jednotlivých kanovníků je ovšem více. Některé dokreslují i dobové poměry v kapitule. Známý text v tomto ohledu představuje útlý svazek s názvem: Z PAMĚTÍ FRANTIŠKA MARTINA UHLÍŘE DĚKANA HOLOHLAVSKÉHO, který byl královéhradeckým čestným kanovníkem. Nepostradatelná bude v tomto ohledu jistě i připravovaná biografie kanovníka J. Venuta. Zajímavé jsou rovněž sbírky kázání, apologie a vědecké studie vydávané v průběhu staletí sídelními i čestnými kanovníky u významných královéhradeckých tiskařů. Nejpočetnějším souborem zůstávají ovšem většinou drobné práce vydané nákladem Tiskového družstva v edici Časové úvahy. 

 

Jak již bylo naznačeno výše, textů potřebných nejen ke studiu dějin Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové, ale i k pochopení jejího současného poslání v dějinách diecéze i města, bude i nadále přibývat, pročež tato kapitola zůstává i nadále otevřenou.

 

 

 

Zřízení katedrální kapituly je nerozlučitelně spojeno se vznikem královéhradeckého biskupství. Pražský arcibiskup kardinál Arnošt hrabě Harrach vedl již od roku 1626 s císaři Ferdinandem II. a jeho nástupcem Ferdinandem III. jednání o vzniku biskupství navazujícího na tradice Biskupství litomyšlského. Sám se rovněž ujal konstituování jeho majetkového zázemí. Roku 1657 bylo rozhodnuto také o osobě prvního biskupa, jímž se měl stát učený prelát Juan Caramuel y Lobkowicz. Ten však z podnětu nového císaře Leopolda I. na svůj úřad dobrovolně rezignoval ve prospěch opata benediktinského konventu u sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze, Matouše Zoubka (dále Sobka) z Bilenberka. Leopold I. jmenoval opata Sobka královéhradeckým biskupem již 1. května 1660, avšak Řím podmínil jeho konfirmaci ustanovením kapituly, včetně jejího materiálního zajištění. Císař sice určil ke zřízení biskupství a kapituly úctyhodnou sumu 100 000 zlatých z výnosu solního regálu, avšak jen za panství Chrast bylo nutno složit 88 000 zl., takže kanovníkům zbyly pouze nepatrné důchody nepostačující k jejich obživě. Jeden z kanonikátů se proto biskup z úsporných důvodů pokusil spojit s beneficiem městského děkana. Vycházel přitom z předpokladu, že smí tento úřad obsazovat svobodnou volbou a oblíbeného arciděkana Pavla Žáka nahradil vzdělaným Dalmatincem dr. Jacobem Zotinićem (též Zotines). Přes císařovu upřímnou snahu základní kapitál navýšit na přijatelnou sumu nebyl nakonec vyplacen ani původní fundační kapitál a Bilenberk tak záhy seznal, že dotovat kapitulu z vlastního výnosu biskupské menzy je pro jeho nedostatečnost nemožné. Díky podpoře pražského arcibiskupa kardinála hraběte Harracha mohl nakonec biskup Sobek dne 25 dubna r. 1662 zakoupit od pana Viléma Alberta hraběte Krakowkého z Kolowrat statek Katzenstein, od té doby uváděný jako Bischofstein (Skály). Zároveň se podařilo dosáhnout snížení počtu Apoštolským stolcem požadovaných kanonikátů na šest. Panství Bischofstein bylo rozděleno na tři prebendy, avšak jeho výnosy byly zpočátku tak nízké, že na jednoho kanovníka vyšel roční příjem kolem 210 zlatých, přičemž zcela nevyjasněná zůstala otázka jejich ubytování. Čtvrtý kanonikát zůstal trvale spojen s městským děkanstvím. Zbývalo zajistit ještě dva další, Římem požadované kanonikáty.

 

Chrudimský děkan Jan Švanda, učinil v září 1659 odkaz, jenž měl tvořit jakousi nadaci jejímž správcem byl určen kardinál Harrach a která měla poněkud neurčitě přispívat ke cti Boží a spáse duší. Avšak v listopadu roku 1662 Švanda smrtelně onemocněl a dne 11. téhož měsíce pořídil na přání Bilenberkovo nový testament, jímž zmíněný odkaz určil na financování pátého hradeckého kanonikátu. Vedle tří bischofsteinských povstala tak prebenda švandovská. Praktické naplnění švandovského odkazu však bylo dlouhodobou záležitostí. Šestý kanonikát měl být sustentován zčásti podílem na výnosu bischofsteinských prebend a zčásti příspěvkem z důchodů biskupské menzy. Také praktická realizace tohoto záměru byla z finančních důvodů obtížná, takže kanonikát nebyl ihned obsazen. Po určitém vyjasnění poměrů a obnoveném císařově naléhání na Řím, byl dne 10. listopadu roku 1664 Matouš Sobek z Bilenberka konečně potvrzen a spolu s konfirmační listinou byla vydána i zakládací listina biskupství. Pro dějiny kapituly je podstatná pasáž zmiňující se o povýšení chrámu Svatého Ducha na biskupskou katedrálu při níž má působit kapitula alespoň o šesti kanovnících. Výše uvedené datum lze tedy považovat za vznik kapituly de iure. De facto byla však situace složitější. K zásadnímu obratu došlo až za vlády čtvrtého královéhradeckého biskupa Tobiáše Beckera. Ten vyřešil nejasnosti kolem švandovské nadace a získal od města prostor pro výstavbu kanovnických rezidencí v místě, kde stojí dodnes.

 

Další biskup Jan Adam hrabě Wratislaw z Mitrowicz úspěšně navázal na svého předchůdce jak v oblasti vztahů s městem, tak i ve záležitostech týkajících se završení výstavby residence a oživení kapituly. Dne 20. března roku 1713, zřídil s biskupovým souhlasem holohlavský děkan Jan František rytíř de Auen nový kanonikát. Základní kapitál obnášel 5 000 zl. K tomu dům čp. 47, který byl v majetku rodiny. Avšak ani tato nadace nebyla zcela bezproblémová. Předně byl odkaz zatížen břemenem spočívajícím v přání zakladatele, aby byl kanonikát přednostně obsazován duchovními z rodiny de Auen. Navíc byla nadace nedostatečná. Mitrowiczův nástupce Václav František Karel svobodný pán Košín z Košína proto dohodl po nemalých průtazích s rodinou de Auen navýšení nadace kanonikátu na 9 000 zl. Další prebenda povstala díky Anně Magdaleně von Ullersdorf, která ve prospěch svého syna složila kapitál 17 000 zl. a zakoupila dům č.p. 37, s tím, že její syn Georg von Ullersdorf bude jejím prvním držitelem. Biskup toto nadání potvrdil a nového kanovníka instaloval 26. října 1738. Dne 4. května roku 1737 složil holohlavský děkan Jan Řečický fundační kapitál osm tisíc zlatých na zřízení dalšího kanonikátu. Biskup Jan Josef hrabě Wratislaw z Mitrowicz však s potvrzením založení váhal, neboť fundátor nebyl s to slíbenou sumu celou vyplatit. Byla získána až díky Řečického závěti z 25. listopadu 1746. Po navýšení základního kapitálu na 12 000 zl., biskup následujícího roku kanonikát potvrdil. Dne 9. června byl zakoupen pro držitele nové prebendy dům č.p. 46. Jako první kanovník tohoto nadání byl dne 9. července 1747 instalován Jan Václav Strnad, děkan v Náchodě. Tak získala tato prebenda dvojí označení. Byla nazývána Řečickou anebo Strnadskou.

 

Plně konstituovaná byla kapitula kolem poloviny 18. století a čítala tyto prebendy: první, druhou, třetí a čtvrtou bischofsteinskou (sustentovanou nejprve z části biskupem, později bylo její obsazení podmíněno vakancí jednoho z Bischofsteinů), kanonikát spojený s arciděkanstvím, švandovskou, logdmanskou, řečickou (nebo-li strnadskou) a ullersdorfskou. Celkem devět sídelních kanovníků. Zde je nutné poznamenat, že ačkoliv je v pramenech a literatuře občas hovořeno o 10 kanonikátech, údaje k poslednímu chybí. Jeho existence je sporná a pokud byl kdy ustanoven je otázkou, byl-li také reálně obsazen. Kanovníci volili děkana a biskup jej potvrzoval. Dále se střídali s diecézním biskupem v obsazování řečického kanonikátu. Ostatní kanonikáty byly obsazovány podle toho, zda byl lichý nebo sudý rok a komu v tu dobu náleželo právo uvolněný kanonikát obsadit. Bullou Klementa XII. z 9. února 1736 byl upraven chórový oděv kanovníků. V roce 1738 bylo týmž papežem kapitulnímu děkanu přiznáno právo pontifikálií. Privilegium je opět deklarováno zvláštní bullou a vztahuje se na děkana Michaela Antona Sardagnu von Hohenstein a jeho nástupce.

 

První prebendou neoddělitelně spojenou s určitým postavením v kapitule bylo původně arciděkanství. Jejímu držiteli náležel již od časů Leopolda I. titul kanovníka kuráta. Za Tobiáše Beckera byl jmenován první děkan coby hlava kapituly (až do zřízení úřadu probošta v r. 1931). Později přibyly další úřady - arcijáhen a kustod. Nebyl však jmenován kanovník theolog jak tomu bylo např. u metropolitní kapituly sv. Víta. O něm se dozvídáme až z dvorního dekretu ze dne 2. března 1787. V té době donutilo císařské nařízení biskupa Jana Leopolda rytíře z Hájů zredukovat kapitulu na osm kanovníků, přičemž jistě vzala za své prebenda podmíněná vakancí jednoho z Bischofsteinů a údajně též poněkud nedoložený, 10. kanonikát. Kapitula měla napříště sestávat z infulovaného děkana, arcijáhna, kuráta, scholastika čili theologa, kustoda a tří řadových kanovníků. Ztráta dvou míst jistě nebyla pro kapitulu příjemná (i když obsazování 10. kanonikátu je historicky nevyjasněné). Není také zcela zřejmé, ke kterému z míst kapitule příslušela původně rezidence čp. 49, do níž byla přenesena logdmanská prebenda z čp. 47. Je možné, že se jednalo právě o jeden ze zrušených kanonikátů.

 

Úsvit 19. století je v královéhradecké diecézi poznamenán založením vlastního teologického institutu, který se stal prototypem podobně koncipovaných učilišť na území celé monarchie. Autorem myšlenky byl 15. biskup královéhradecký Maria Tadeáš hr. von Trautmannsdorf - Weinsberg, jemuž se tímto tahem podařilo podstatně zmírnit neblahé důsledky josefinské generalizace výchovy kandidátů kněžství. Přímou reflexí tohoto stavu je i posun ve složení kapituly, která ve své většině náleží k intelektuální špičce diecéze. V této změně nelze rozhodně hledat pouhou reflexi osvícenského kultu vzdělanosti, ale především reakci kapituly, coby v rámci diecéze konstruktivního prvku na nové požadavky doby. Jakožto v prestižním společenství diecézního kléru s nadstandardním vzdělanostním potenciálem, se v prezentaci kapituly samozřejmě odrážejí ideje počínající éry národního obrození, jak je možné ukázat na případě kanovníků Jana Nepomuka Teichla nebo Josefa Čeňka hraběte z Wartenbergu. Oba patřili mezi podporovatele Josefa Liboslava Zieglera, který byl v čase svého profesorského působení v hradeckém semináři vůdčí osobností revitalizace Českého jazyka v regionu. Kanovníci mu byli také později účinně nápomocni při šíření myšlenky vzniku Českého národního muzea, na nějž někteří ochotně finančně přispěli. Rektor semináře Teichl pak zřídil zvláštní nadaci ve výši 8 000 zlatých na podporu výuky češtiny mezi bohoslovci. Na nákup českých knih přispívali rovněž kanovníci Wincenc Weber a Ignác Blümel. Druhý jmenovaný patřil spolu s hrabětem z Wartenbergu také k štědrým podporovatelům Českého musea. Kanovníci stáli rovněž u počátku Biskupské knihovny, která plnila spolu s knihovnou teologického institutu úlohu jednoho z důležitých vzdělávacích center diecéze.

 

Kulturní a výchovná činnost kanovníků je jistě v první polovině 19. století zvláště transparentní, ale nesmíme zapomínat, že pro většinu z nich k tomu přistupovala každodenní rutina práce na biskupské konzistoři, tj. vyřizování agendy, komunikace se světskými úřady i poradenská činnost diecéznímu kléru v otázkách reakce na požadavky Císařsko-královského českého zemského Gubernia. Po odchodu josefinsko obrozeneckých generací kanovníků (zhruba kolem r. 1850) společenský rozměr příslušnosti ke kapitule jako elitě diecézního kléru zdánlivě upadá. Činnost jednotlivých členů kapituly se zaměřuje více vnitrocírkevně. Jsou plně vytíženi buďto činností pedagogickou (teologický institut, seminář) nebo úřední (konzistoř). Určitý výraznější pohyb v kapitule předznamenal příchod biskupa dr. Edvarda Jana Nepomuckého Brynycha. Tento bývalý kanovník vyšehradské kapituly inicioval krátce po svém nástupu do úřadu vznik Politického tiskového družstva (1893). Do čela družstevní tiskárny, jež vznikla o rok později a která měla produkovat převážně katolickou apologetickou literaturu, postavil biskup svého ceremonáře Antonína Hrubého, který se pro své zásluhy o publikační činnost stal za vlády dalšího z biskupů dr. Josefa Doubravy r. 1915 kanovníkem.

 

S budovou Adalbertina, které bylo koncipováno jako katolický spolkový dům je spjato i jméno dalšího významného představitele kapituly Mons. dr. Františka Reyla. Tento známý průkopník vědecké sociologie působil velmi aktivně v katolickém spolkovém životě. Prosazoval přitom osobní angažovanost katolíků v národně politických otázkách zcela v duchu brynychovské linie. Kanovníkem se stal v roce 1912. Garnituru "doubravovských" kanovníků doplnil v roce 1916 ještě Jan Černý. Také on náležel ke generaci duchovních, podílejících se v mladých letech na Brynychově programu přímo v centru diecéze. Dá se tedy říci, že na sklonku monarchie se kapitula skládala většinou z osob, které se předtím nějak významně zapojily do rušného společenského dění typického pro přelom 19. a 20. století, pro nějž byl charakteristický silný národnostní akcent a cit pro sociální otázku. Dokonce i senior kapituly František Kerner (ročník 1848) se stal právě za Brynychovy éry zasloužilým o české bohoslužby v tehdy výrazně německém Trutnově. Mimo to ještě vybudoval diecézní sanatorium Marianum v Janských Lázních a byl i jinak, podobně jako dr. Reyl, charitativně činný. Slibný rozvoj poněkud narušila I. světová válka. V čele kapituly stál ve válečném čase děkan mons. dr. Jan Soukup, kurátem a městským děkanem byl mons. Matyáš Musil. Pro úplnost je nutné upozornit na kanovníky Václava Hlavsu (1914) a Franze Schneidera (1916). Oba drželi své prebendy velmi krátce a zemřeli ještě během I. světové války. Na Hlavsovo místo nastoupil František Kutnar, zasloužilý o Rakouský červený kříž, organizující za války pomoc raněným. Stav doplňovali již zmínění mons. Kerner, Černý, Hrubý a dr. Reyl. Schneiderovo místo zůstalo až do zániku císařství neobsazeno, takže kapitula vstupovala do nových poměrů pouze se 7 řádnými a 5 čestnými kanovníky. Krátce po vzniku samostatného československého státu se kapituly dotkla také tzv. pozemková reforma, která způsobila újmu především na bischofsteinském velkostatku. Nutno připomenout, že kromě vlastní výživy kanovníků zajišťoval výnos hospodářství ještě patronát v Horních Vernéřovicích a obecní chudobinec pro obec Bischofstein, kanovníky zřízený a štědře podporovaný. Naštěstí došlo ještě před válkou k reformě hospodaření, která měla spolu s později vystavěnou parní pilou zásluhu na tom, že se filantropické aktivity kapituly nemusely podstatně umenšovat. O přímou správu statku se i nadále staral kustod kapituly, jímž byl dr. Reyl.

 

S nástupem nového biskupa dr. Karla Kašpara se objevuje myšlenka na zvýšení prestiže kapituly přidáním dignity probošta, tak jak jí disponovaly kapituly v Praze nebo v Olomouci. Nikoliv nepodstatná pro plánovanou reformu byla také otázka přizpůsobení statut kapituly, naposledy revidovaných v roce 1870, novému kodexu kanonického práva z roku 1917. Vlastní tvorbě nových statut předcházel dekret papeže Pia XI. ze 4. června r. 1930, který povolil mimo jiné zřízení nové dignity probošta a jmenoval do ní dosavadního děkana mons. dr. Františka Reyla. Současně byl arcijáhen Antonín Hrubý povýšen na děkana. Počet dignit nebyl v kapitule rozšířen, ale došlo pouze k posunu. To v praxi znamenalo, že arcijáhen se napříště mezi dignitáře nepočítal. Statuta zatím naposledy precizují jednotlivé prebendy včetně příslušných kanovnických rezidencí. Prvním z kanovníků je probošt. Přísluší mu první bischofsteinská prebenda a rezidence na Děkanském náměstí čp. 50. Druhým v kapitule je děkan. Reziduje v domě čp. 51 a náleží mu důchody z III. bischofsteinské prebendy. Tito kanovníci tvoří zároveň infulované dignitáře kapituly.Třetím je arcijáhen požívající výnosů II. Bischofsteinu a sídlící v rezidenci čp. 52. Čtvrtá je prebenda švandovská a není k ní vázán úřad v kapitule. Sídlem kanovníka je čp. 48. Pátý kanonikát je Ullersdorfský s rezidencí v čp. 37. Šestému kanovníkovi náležel kanonikát logdmanský opět bez vymezení funkce držitele. Neobývá tedy původní rezidenci v čp. 47, která přešla v roce 1789 do světských rukou, ale dům čp. 49. v němž kanovníci opět prokazatelně sídlí od r. 1790. Sedmou prebendou je řečická s rozlehlou rezidencí v domě čp. 46 a konečně osmý kanonikát (tzv. Curatia Canonicalis) zůstává i nadále spojen s děkanstvím. Statuta schválená biskupem dr. Kašparem těsně před jeho odchodem do Prahy na uprázdněný stolec sv. Vojtěcha, byla poprvé vydána tiskem v roce 1932, tedy již za Kašparova nástupce dr. Mořice Píchy. V roce 1935 probošt dr. Reyl umírá a na jeho post je v duchu "karierního řádu" kapituly papežem Piem XI. jmenován dosavadní děkan Antonín Hrubý. Tento bývalý první ředitel biskupské tiskárny zemřel o 6 let později a na jeho místo jmenuje nový papež Pius XII. Jana Černého. K jeho instalaci však nikdy nedošlo. Byl zatčen a deportován do Německa, kde v roce 1944 ve Würzburgu zahynul. I. kapitulní dignita tak zůstala neobsazená až do roku 1947, kdy je na ní papežem jmenován bývalý kanovník kurát a městský děkan mons. Jan Brabec. Pod jeho vedením kapitula prožila i komunistický puč v roce 1948. Probošt mons. Brabec ale zemřel již v březnu následujícího roku a osud kapituly se stává díky počínajícím represím poněkud nejistým. Prozatím je vedena děkanem mons. Karlem Kepplem a sestává z celkem čtyřech sídelních a pouze dvou čestných kanovníků. V listopadu umírá kanovník mons. Josef Mynařík držitel logdmanské prebendy a počet neobsazených kanonikátů tak koncem roku dosahuje pěti. Dalším proboštem je teprve v roce 1951 instalovaný Ladislav Hronek, který zastával první místo v kapitule až do roku 1964, kdy zemřel.

 

Po smrti 22. královéhradeckého biskupa v listopadu r. 1956 nastává v životě kapituly další osudový předěl. V duchu tehdejšího církevního práva je zřízena tzv. Kapitulní konzistoř a kapitula je tak de iure pověřena řízením diecéze. Dr. Pícha sice stačil tajně vysvětit v roce 1950 posledního vicerektora kněžského semináře ThLic. Karla Otčenáška na biskupa, ale mons. Otčenášek nebyl koadjutorem. Bylo pouze ustanoveno, že pro případ smrti či nemohoucnosti biskupa dr. Píchy, bude administrovat diecézi s možností použití zvláštních fakult, které rozšiřovaly jeho potencionální pravomoci nad úroveň běžného administrátora diecéze. Nový biskup byl však poměrně rychle zatčen, internován a po svém propuštění se nesměl pohybovat na území diecéze, jsa neustále pod policejním dozorem. V čase smrti 22. biskupa byl vězněn a tedy mimo dosah. Ani později nepřipadalo z politických důvodů v úvahu, aby se ujal své funkce administrátora s rozšířenými pravomocemi. Kapitula tedy zvolila ze svého středu kapitulního vikáře, jenž se po schválení své volby státními orgány a Apoštolským stolcem mohl ujmout správy diecéze, kteréžto řešení bylo samozřejmě chápáno pouze jako dočasné. Vydrželo však plných 33 let. Prvním kapitulním vikářem se stal kanovník Václav Javůrek. Ten, vzhledem k srpnovým událostem r. 1968, v roce 1969 odstoupil, aby uvolnil prostor novému biskupovi, v jehož příchod se doufalo.

 

Pravděpodobný kandidát mons. ThLic. Karel Otčenášek se dokonce na nějaký čas mohl přesunout do Hradce Králové. Nakonec naděje pohasly a do čela diecéze byl kapitulou zvolen nový kapitulní vikář, dosavadní děkan při chrámu Svatého Ducha dr. Karel Jonáš. Kanovník Václav Javůrek se stal v roce 1973 kapitulním děkanem. V roce 1988 čítala kapitula celkem 5 kanovníků. Čestný kanovník byl v té době jediný. Kromě péče o katedrálu a práci v administrativě (spolu s výkonem příslušné duchovní správy) vydržovala kapitula s pomocí státního příspěvku také katedrální kůr. Byla rovněž připravována postupná rekonstrukce kanovnických domů. V tomto stavu zastihl kapitulu převrat v roce 1989. Jmenování dosavadního biskupa chersonského mons. ThLic. Karla Otčenáška 23. sídelním biskupem královéhradeckým, znamenalo jisté oživení i pro kapitulu. Bohužel však došlo k tomu, že bylo najmenováno více sídelních kanovníků, než bylo ve skutečnosti prebend. Kapitula tak najednou čítala na místo osmi nejprve 9 a v roce 1992 dokonce 12 sídelních kanovníků. K tomu přistupovali 4 kanovníci čestní. Proboštem se stal R. D. Karel Exner, administrátor v Nové Pace. Zároveň došlo v roce 1994 ke zřízení Kolegiátní kapituly Povýšení sv. Kříže v Litomyšli.

 

Kanovnická insignie

Kalendárium

Myšlenka pro dnešní den
Pravou lásku máš tehdy, když tě trápení druhého nechává lhostejným.
Vojtěch Kodet

 

Kontakt

BISKUPSTVÍ KRÁLOVÉHRADECKÉ

Velké náměstí 35
500 01 Hradec Králové
tel.: +420 495 063 611

fax: +420 495 512 850

 

IČ: 00 44 51 34
DIČ: CZ 00 44 51 34  

číslo účtu: 1006010044/5500

 

Tiskový mluvčí

» Napište nám