Přečtěte si velký rozhovor s biskupem Janem Vokálem ze sobotních Lidových novin.
Pokud měl někdo z Čechů možnost poznat papeže Jana Pavla II., který zítra vstoupí mezi světce, byl to nynější královéhradecký biskup Jan Vokál. Setkal se s ním už jako seminarista, Jan Pavel II. ho vysvětil na kněze a dalších patnáct let se potkávali v prostorách vatikánských úřadů, kde Vokál pracoval. "Snažil se být farářem celého světa," řekl biskup Vokál v rozhovoru pro LN.
Jak byste laikovi vysvětlil význam svatořečení?
Význam spočívá v tom, že vidíme, že jeden z nás nejen hlásal, že máme žít svatě, abychom se Bohu líbili, ale že tak také žil a je to prokázané úředním potvrzením. Víme proto, že dnes je v nebi u Boha a je pro nás povzbuzením ve víře a ukázkou, že je to možné, protože on toho dosáhl.
Co procesu svatořečení předchází?
Proces svatořečení se vždy zakládá na tom, že někdo zemřel v tzv. pověsti svatosti. Tu lidé po jeho smrti vyjadřují tím, že se chodí modlit k jeho hrobu a prosí ho za přímluvu u Boha. Když počet takových lidí není zanedbatelný, tak se přes svého představeného mohou pokusit o to, aby dotyčného poznali v celé univerzální církvi.
Jak takový proces funguje?
Obecně se – podle regulí církevního práva – svatořečení skládá ze dvou kroků: blahořečení a svatořečení. Ten druhý jen nepatrně rozšiřuje blahořečení, které začíná na místě, kde dotyčný zemřel. V první fázi se sbírají data ohledně jeho života, v podstatě se vychází z životopisu a zejména z výslechu jeho žijících svědků. Tak to chodí u vyznavačů. Jde-li o mučedníka, proces je výjimečný a zkrácený, jednoznačně postavený na mučedníkově smrti pro Krista. U vyznavačů se zkoumají ctnosti počínaje teologálními, jako je víra, naděje a láska. Dále se zkoumají spisy a kázání dotyčného.
Je mezi blahořečením a svatořečením nějaký zásadní rozdíl?
Když je někdo blahořečen, tak je předkládán místnímu společenství, aby ho ctilo jako vzor a model křesťanských ctností. Známý je však jen omezené skupině lidí. Například když byla blahořečená Anežka Česká, tak ji znala především pražská diecéze, maximálně lidé v Česku. Svatořečením se dotyčný předkládá celé univerzální církvi. Pochopitelně že na Novém Zélandu nebude Anežka Česká tak známá jako u nás, ale její jméno je uvedeno v církevním kalendáři, takže ji mohou uctívat. U papežů, kteří jsou pro všechny, je to trochu jiné. Krok mezi blahořečením a svatořečením je spíše formální.
1991. Jan Vokál nastupuje do vatikánského Státního sekretariátu.
Když zemřel Jan Pavel II., desítky tisíc lidí na Svatopetrském náměstí začaly volat Santo Subito (Ihned svatý). Souhlasil jste s tím?
Trošku mě to překvapilo, ale neříkám, že negativně. Bral jsem to jako příjemnou věc, jako skandování nadšeného zástupu. Měl jsem dobrý pocit, že ho lidé tak milují. Avšak jako úřední osoba bych nebyl pro to, aby se přeskakovaly formální kroky, aby se neprostudoval životopis a rovnou se svatořečilo.
Jak jste vnímal, že se papežem stal někdo z východního bloku, někdo, kdo chápal život za železnou oponou?
V roce 1978 jsem byl student a prožíval jsem to spíše jen na dálku. Samozřejmě že tehdejší tendenční noviny neusilovaly o to, popsat ho jako dobrého člověka. My jsem ale měli i informace z vatikánského rádia. Měl jsem z toho samozřejmě radost, ale abych pravdu řekl, národnost mi moc neříkala. Radovali jsme se, že máme sympatického a relativně mladého papeže.
O pár let později jste se s ním osobně potkal, když jste začátkem 90. let začal pracovat ve vatikánských úřadech.
Setkal jsem se s ním už dřív, ještě jako seminarista v Římě. Několikrát jsme dostali to privilegium, že jsme mu ministrovali při mši svaté. Jednou jsem nosil misály, jednou mikrofon. A on jak byl milý a bezprostřední, tak nás ministranty vždy přišel pozdravit. Mohli jsme se s ním vyfotit nebo si přinést křížek k požehnání.
To asi nebývá zvykem?
Myslím, že ne, protože papež má velmi plný program. Já jsem jen biskup a někdy nestačím pozdravit všechny ministranty. Potom jsem se s ním setkal při jeho soukromé mši v Apoštolském paláci a v roce 1984 navštívil naši tehdy československou papežskou kolej Nepomucenum v Římě. Takže jsme se setkali několikrát, než jsem v roce 1991 nastoupil do státního sekretariátu, což je v širokém slova smyslu sekretariát Svatého otce. Poslední z těchto setkání bylo na jaře 1989, kdy mě světil na kněze. Měl jsem v očích slzy, když jsem ho viděl, jak prožívá liturgii, bohoslužbu. Jak se soustředil a jak mši prožíval.
1997. Cestou do Česka, mimo jiné i do Hradce Králové.
(foto v úvodu textu je z cesty do ČR v roce 1995)
Zintenzivnila se vaše setkání po nástupu do sekretariátu?
Měl jsem poměrně často možnost se s ním potkávat z pracovních důvodů. Například před příjezdem českých a slovenských poutníků na generální audience, většinou na jaře a v létě. Papež měl ve zvyku věřící pozdravit v té či oné řeči. Jazykově byl vybaven dobře. Vždy před takovým setkáním jsem za ním přišel, do úřadu nebo do bytu, a on si dělal do textu poznámky, zejména šlo o výslovnost. Takže jsem se s ním viděl relativně často, nikoli díky nějakému svému nadání, ale díky řeči.
Papež Jan Pavel II. byl svými jazykovými znalostmi vyhlášený.
Každý papež by svému svěřenému společenství měl nějakým způsobem předat své charisma, čili dar Ducha svatého, na který je mimořádné bohatý. Například Benedikt, intelektuál a teolog, se jistě podle svého nejlepšího svědomí a vědomí snažil předat ten intelektuální rozměr. Tak předával církvi svou stopu. František to zase dělá takovou svou velkou prostotou života, v tom je jeho charisma. Charisma Jana Pavla II. jsem vždy viděl v tom, že on pojímal svůj papežský úřad z pastoračního hlediska. Jako by byl farář celého světa, s takovou bezprostřední starostí o lidi. Proto tolik cestoval. Řekl si: když jsem farář celého světa, nemohu věnovat víc času Římu či Itálii než Austrálii.
Jak na vás působil při vykonávání svého pontifikátu?
Myslím, že byl nesmírně konzervativní v tom smyslu, že veškerou víru a etické postoje, které hlásal v mládí, hlásal vždy i jako papež. V tomto smyslu to byl pozitivní pontifikát. Velká novinka spočívala v tom, že on dokázal spojit to svoje krásné lidství se svým kněžstvím a biskupstvím. Lidi začalo oslovovat, jak je bezprostřední a jakou radost kolem sebe šíří.
Přesto byl také mnohými, především z liberálních církevních kruhů, kritizován. Jaké to bylo, když začaly na povrch prosakovat vatikánské skandály?
Skandály se dostaly na světlo v jeho době, za což však on víceméně nemohl. Nikdo si ze začátku neuměl představit, že ta věc je tak vážná. Papeže skandály mimořádně bolely a jsem si jist, že právě tyto věci mu způsobily fyzickou i nefyzickou bolest. Kříž, který musel nést, byl obrovský. Myslím, že to spolu souviselo: když mě něco tíží, tak se to odrazí na fyzickém zdraví.
Papež hodně cestoval, jezdil jste někdy s ním?
Doprovázel jsem ho na některé cesty, k nám dvakrát a i do Polska. Tam jsem měl možnost ho poznat i ve sváteční náladě, kdy prostě přijel do své země a byl uvolněný.
1997. Hradec Králové, před katedrálou s příbuznými
Zajímal se o země, které navštíví i z jiných než jen náboženských důvodů?
Jeho přípravy na cestu do ciziny byly zajímavé. Mnohé si nechával doporučit a vysvětlit. Většinou si před cestou do ciziny pozval na večeři lidi z té země a sbíral informace. Vyslechl, jaké jsou největší těžkosti země, jaké jsou církevní těžkosti i potenciál. Kladl velký důraz na osobní mezilidskou zkušenost. Byl to vzdělaný člověk, bavilo ho umění. Měl velké povědomí o kultuře a literatuře. Jednou nám například řekl, že zná Haškova Švejka.
Líbil se mu?
Řekl to s úsměvem na rtech. Tehdy jsme právě při jedné takové večeři před cestou mluvili o složitosti české mentality a on řekl: Četl jsem Dobrého vojáka Švejka. S úsměvem na rtech.
Čím to, že tak často jezdil do Česka. Za deset let u nás byl třikrát. Bylo to kvůli těžkostem v bývalém režimu?
Rozhodně si myslím, že to bylo spojeno. Už jako kněz a biskup ze sousedního Polska věděl, že u nás jsou křestané nesrovnatelně víc pronásledování. Poláci za komunismu mohli studovat v Římě i Německu. Uvědomoval si, že naše církev je v daleko těžší situaci než v Polsku.
Bylo pro něj důležité přijet hned v dubnu devadesátého roku?
Myslím, že se na to velmi těšil. Těšil se, že navštíví tyto země, které byly nejvíce postižené náboženskou nesvobodou, a to se mu podařilo. Přál si ještě navštívit Moskvu a Rusko, to už ale zůstalo jen snem.
Papež, který vás vysvětil na kněze, bude brzy prohlášen za svatého. Má to pro vás nějaký zvláštnější význam?
Je to krásné. Byl jsem na jeho blahořečení a vzalo mě to za srdce. Když odhalili jeho obraz a papež Benedikt XVI. ho vyhlásil blahořečeným, tak jsem si samozřejmě pomyslel, že to je člověk, který na mě vkládal ruce, aby mě vysvětil ke kněžství, a u kterého jsem roky pracoval. To bylo úžasné.
Autor: LEONA ŠLAJCHRTOVÁ, zvláštní zpravodajka LN ve Vatikánu
(Rozhovor vyšel s titulkem: Skandály církve papeže nesmírně bolely)