Tématem letošní brožury Velikonoce je slavnost Seslání Ducha Svatého. Autoři textů jsou naši biskupové a kněží.
1 Jan 1,5-2,2
Milovaní! To je poselství, které jsme slyšeli od Ježíše Krista a vám zvěstujeme: Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není. Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale (přitom) žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou. Když však žijeme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev jeho Syna Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu. Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, (že se dopouštíme) hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně (plní, co slíbil), a protože je spravedlivý. Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za (hříchy) celého světa.
Zkolaboval v Praze na nádraží. Cizí lidé mu zavolali záchranku. Podle jeho dokladů v nemocnici zjistili, o koho jde, a dali zprávu příbuzným, kde se nachází a že jeho stav je kritický. Došlo u něho k nenávratným poškozením mozku. Příbuzní vyhledali kontakt na kněze, který má tu nemocnici na starost a poprosili ho o zaopatření. Šlo o pacienta v agónii, proto mu kněz udělil jen svátost nemocných. Stav pacienta se začal nečekaně zlepšovat a za týden ho propustili z nemocnice. Žil pak v poměrně dobré kondici ještě víc jak rok. Dostal od Boha druhou šanci ke smíření.
Jednou za mnou přišel jeden farník a řekl mi: „Jdu se s vámi rozloučit. Svátost nemocných jsem přijal minulý týden při společném udílení, tak vás o svátosti neprosím. Jdu do nemocnice umřít. Zjistili mi rakovinu v takovém stádiu, že mi dávají nanejvýš měsíc života. Už se s tím nic nedá dělat, jen mi budou tlumit bolesti. Jsem s tím ve víře smířený.“ Co jsem měl dělat? Jedině povzbudit ve víře a modlit se. Řekl jsem mu: „Pomodlíme se spolu, svěříme Boží lásce všechno, co vás čeká.“ Vyjádřil jsem to v modlitbě několika větami. Pak jsme se spolu pomodlili Otče náš a Zdrávas Maria, požehnal jsem mu, objali jsme se a šel. Byl to silný zážitek. Občas jsem si na něj vzpomněl při modlitbě nebo při mši svaté, ale stejně jako on jsem prosil jen o sílu víry a ne o uzdravení. Už si nevzpomínám, jestli to bylo za měsíc nebo za jinou dobu. Přišel na faru, zářil jak sluníčko a já málem upadl. „Přišel jsem vám poděkovat, vaše modlitba mě uzdravila! Poslali mě domů, jsem úplně zdráv.“ Řekl jsem: „Uzdravil vás Bůh, ne já. Kromě toho já jsem se modlil jen za to, abyste vytrval ve víře, a o uzdravení jsem ani neprosil.“ Za několik let jsem se stěhoval, a to se pořád těšil plnému zdraví.
V apoštolské době působil Duch Svatý mnoho zázraků. Někdy máme pocit, že dnes už ne. Možná bychom o tom měli víc mluvit, víc svědčit, jak dnes Duch Svatý působí. Každý kněz zná z vlastní zkušenosti řadu takových příběhů. Takových Eneášů a Tabit je v naší době nečekaně mnoho. Hlavně díky svátosti nemocných. Je to až zarážející, kolik uzdravení se jejím působením děje. A když k tomu přidáme trochu upřímné modlitby, dějí se věci! Dějí se uzdravení nejen tělesná. Hlavně ta duchovní a vztahová. To je méně vidět, ale o to větší je to zázrak. A není potřeba se modlit nic víc než Otče náš a Zdrávas Maria.
Rudolf Zahálka
×××
Bože, tys naučil svatou Kateřinu rozjímat o utrpení tvého Syna a sloužit tvé církvi; dej, ať se i naše srdce rozhoří láskou k němu, abychom žili v trvalém spojení s ním a mohli se radovat, až se zjeví jeho sláva. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého… (Vstupní modlitba)