Postní zamyšlení na každý den doby postní.
Mt 5,43-48
Ježíš řekl svým učedníkům: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: »Miluj svého bližního« a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete jen své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“
Srdce musí vstoupit do pravého pokoje, aby byl člověk živý pro Boha, mohl se plně ponořit do jeho přítomnosti a v modlitbě slyšel jeho tichý hlas. K tomuto cíli směřuje každá zdravá spiritualita. Co dělat v konkrétních životních situacích, když naše srdce zasáhne nesoulad, nenávist, odpor a jiné projevy nepřátelství a vezmou nám vnitřní pokoj a svobodu tolik potřebnou pro hlubokou, kontemplativní modlitbu? Co dělat, když je naše srdce plné negativních emocí a postojů vůči tomu, kdo je reálně naším nepřítelem nebo se nám jeví jako nepřítel? Co dělat, když náročný vztah s druhým člověkem narušuje vnitřní schopnost být bdělý pro Boha a jeho vedení? V horském kázání nám Ježíš dává radu, která se zdá tak náročná, že ji v praxi málokdo a málokdy prožíváme a uskutečňujeme – miluj svého nepřítele, modli se za něho, žehnej mu. Stačí si někdy udělat krátkou reflexi právě skončeného rozhovoru s někým, kdo měl jiný postoj, jiné poznání o dané skutečnosti, nebo kdo nebyl podle našich představ, a zjistíme, jak reagovalo naše srdce vůči tomuto člověku. Tento postoj srdce rozhoduje o tom, zda i při hledání pravdy a lásky šířím pokoj nebo nepokoj, zda jsem synem nebeského Otce nebo synem světa. Pravdivě řekl A. Solženicyn – lidským srdcem prochází hranice mezi láskou a nenávistí, mezi dobrem a zlem. Právě k srdci adresuje Ježíš výzvu milovat nejen svého bližního ale i nepřítele. Je to výzva žít podle paradoxu blahoslavenství – do náročné situace často přesahující lidské síly a možnosti pozvat Ducha Svatého. Aby On sám nás uschopnil milovat nepřítele, aby On skrze nás miloval nepřítele. Kdo se v takových situacích otevře Božímu Duchu, zjistí, že i náročná výzva přesahující naše síly je neočekávaným setkáním s Bohem i s nepřítelem. Ježíšova výzva milujte své nepřátele nás tak přímo vtahuje do vztahu s Bohem a zároveň odhaluje náš vnitřní život modlitby. Blahoslavený Franz Jägerstätter, rakouský sedlák, který byl popraven za to, že z důvodů svědomí odmítl sloužit v nacistické německé armádě, napsal z vězení, kde nejvíce postrádal svoji milovanou ženu, tento dopis: „Nechová-li člověk vůči nikomu myšlenky na pomstu a dokáže-li odpustit opravdu všem, i když po něm tu a tam šlehnou tvrdým slovem, srdce si uchová pokoj – je vůbec na světě něco krásnějšího něž pokoj?“ Byl jedním z těch, kdo žil lásku k nepřátelům, protože jeho život byl zakořeněn v hlubokém dialogu s Bohem. Ať nám Ježíšova výzva k lásce nepřátelům není dalším morálním břemenem, které nejsme schopni unést a žít, ale naopak pozváním otevřít se Lásce, která přesahuje jakoukoliv lidskou lásku, jenž svou mocí otevírá pro nás ještě nerušené možnosti božího působení. Můžeme tak postupně dorůstat ke stejné lidské a duchovní zralosti, ke které dozrával sv. Jan od Kříže, který přes různá příkoří a pronásledování, na konci svého života, v klášteře v Ubedě řekl to, o co celý život usilovat a žil: „Kde není láska, vlož lásku.“
Václav Čáp
×××
Věčný Bože, náš nebeský Otče, obrať k sobě naše srdce, abychom celý život zasvětili tvé službě: abychom hledali především tvé království a plnili tvůj příkaz lásky. Prosíme o to skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)