Aleluja!
Jan 20,1-9
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží (pruhy) plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží (pruhy) plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch (pruhů) plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.
Prázdný hrob
Jakou atmosférou na nás dýchne evangelijní scéna u prázdného hrobu?
Atmosférou spěchu. Marie už před svítáním, co nejdříve to šlo, jde ke hrobu. Najde ho prázdný, a tak spěchá za apoštoly a oni zase běží, aby se přesvědčili na vlastní oči. Jan sice viděl a uvěřil, ale stále zde vládne nepochopení a zmatek. Všichni si v posledních dnech prošli sledem neuvěřitelných událostí, které budily nadšení – Lazar, slavný vjezd do Jeruzaléma, úžas – poslední večeře, hrůzu – Getsemany a hlavně Kalvárie… Všichni se snaží vyrovnat s tím, že je konec a nyní mají uvěřit, že je všechno jinak, že vše teprve začíná?
Může to být i obraz našeho duchovního života.
Snad každý zakusil radost a povzbuzení, jako i chvíle prázdnoty. A co teprve naše modlitby? Když třeba celé dny myslíme na svůj problém a chytáme se každého stébla naděje a ono nic. Vůbec nevíme, co bude, oscilujeme mezi nadějí a zoufalstvím. Pamatuji se na jednu dobrou ženu, která se předlouhé roky a desetiletí modlila za své dítě, za jeho obrácení. Mezitím už dávno překonala roky modliteb svaté Moniky za jejího syna Augustina a stále nic. Časem jsme ale spolu došli k závěru, že ty modlitby nebyly zbytečné. Totiž změnily ji samotnou… Naučila se více pokoře, trpělivosti a lásce, jako i důvěře, že Bůh bude mít poslední slovo. V tom je skutečná naděje i pro její dávno dospělé dítě. Pro Marii Magdalskou i pro apoštoly se fakt prázdného hrobu stal začátkem dalších neuvěřitelných událostí, které změnily jejich život a vlastně život celého světa. A přesně o tom jsou celé Velikonoce i pro nás. Ukazují známou pravdu, že tam, kde končí lidská naděje, u Boha teprve začíná. Jako bychom se toto velikonoční ráno probudili z těžkého snu, do reality rodícího se Božího království. Ještě je skryté, ale už je tu a dává všemu směr, cíl a hlavně smysl.
Jan Linhart
×××
Bože, tvůj jednorozený Syn slavně přemohl smrt a otevřel nám nebe; prosíme tě: dej, ať ve světle jeho vzkříšení vstaneme k novému životu, a obnov nás svým Duchem, abychom směřovali k tobě do nebeské slávy. Skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)