Tématem letošní brožury Velikonoce je slavnost Seslání Ducha Svatého. Autoři textů jsou naši biskupové a kněží.
Sk 10,34a.37-43
Petr se ujal slova a promluvil: „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel. A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. On nám přikázal, abychom hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří.“
Milí čtenáři tohoto velikonočního rozjímání o tom, že Bůh Krista vzkřísil a že On dále žije ve své Církvi. A my jsme toho svědky.
Když jsem působil ve farnosti Ústí nad Orlicí, zažil jsem zde nejkrásnější léta své kněžské služby. Bylo to odhadem tak roku 1980, kdy mne jaký- si pán telefonicky požádal, abych zaopatřil jeho maminku ve vážném zdravotním stavu, kterou odvezli do nemocnice na gynekologické oddělení. (Pro ty, kteří nepamatují dobu totality, vysvětluji, že návštěvy kněze v nemocnici se děly tak trochu pokradmo, většinou ke konci návštěv. Jejich přítomnost v nemocnicích a Domovech důchodců nebyla vůbec vítána.) Byla sobota dopoledne, kdy jsem se pokoušel k nemocné dostat. Lékař mně nedovolil k nemocné přijít. Vysvětloval jsem mu, že je mou povinností udělit svátost nemocných, když si to nemocný nebo jeho blízký příbuzný přeje. Byl neodbytný, ale já také. Řekl jsem mu, že existuje výnos Ministerstva zdravotnictví, který to umožňuje. Na chvíli odešel, a když se vrátil, odbyl mne, že se ptal ředitele nemocnice, který mi vzkázal – to ať si dělají doma a ne v nemocnici. Napadlo mne jít za panem Kovářem, kterému soudruzi nedovolili dokončit medicínu, a byl vedoucím laboratoří v nemocnici. Byl to věrný katolík, lidovecký poslanec a měl ve městě i v nemocnici velmi dobrý kredit. Prosil jsem ho, aby mi sehnal ten výnos ministerstva a vysvětlil jsem mu svou tíseň. On zvedl telefon a zavolal řediteli nemocnice. Kolem poledne jsem se s chvěním blížil k nemocnici, jak budu přijat sloužícím doktorem. Jeho slova na přivítanou byla: Tak vidíte, jak kapitulovala světská moc. Já, aniž bych si připravoval nějakou řeč, jsem odpověděl: Pane doktore, vy jste poslouchal svého šéfa, ale já mám také svého Šéfa, kterého musím poslouchat. Vnímal jsem, že to nebyla slova ze mne a že to byla nejlepší odpověď, kterou jsem mu mohl říci. Usmáli jsme se na sebe a vše proběhlo bez problémů.
Já jsem neprožil doby těžkého a tvrdého pronásledování Církve v padesátých a šedesátých letech. Ale i doba tzv. normalizace byla dobou, kdy jsme mohli drobnými věrnými postoji svědčit, že Kristus Zmrtvýchvstalý žije a posiluje ty, kteří se k němu hlásí.
Josef Kajnek
xxx
Bože, tvůj jednorozený Syn slavně přemohl smrt a otevřel nám nebe; prosíme tě: dej, ať ve světle jeho vzkříšení vstaneme k novému životu, a obnov nás svým Duchem, abychom směřovali k tobě do nebeské slávy. Skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)
8