Tématem letošní postní brožury je cílená snaha o osobní růst – výchova. Kromě duchovních do ní přispěli také pedagogové a rodiče.
Jan 20,1-9
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská
časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží (pruhy) plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží (pruhy) plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch (pruhů) plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.
Dnes, po dlouhé cestě postu a obrácení, po vzácných chvílích Svatého týdne a tíži kříže, se všichni ocitáme tváří v tvář Ježíšovu zmrtvýchvstání. Stojíme ve světle. V nesmírně ryzím, pokorném i mocném a životodárném světle našeho Pána. My ho nerozsvítili, samo nás navštívilo a překvapilo jako netušený dar, první z plodů Božího království. Hledíme na Ježíšův život a v jeho nejhlubším „já“ objevujeme tajemství našeho Trojjediného Boha, Otce a Syna a Svatého Ducha – a víme, že na něm máme podíl, že z něho žijeme a že ho přece nikdy nevyčerpáme. A možná tu stojíme i tváří v tvář tajemství pravého vychovávání.
Pán nás nepovolal k otrocké poslušnosti, nepodrobil nás osudu. Ve svobodě, k níž nás svou krví vykoupil, nás „nazval přáteli“ a „provazy lásky“ i „následováním kříže“ nás přitáhl, abychom se naučili žít jako on, abychom byli tím, kým je on. A máme se starat jeden o druhého, a nejvíc: máme si sloužit jako svědkové Pánova evangelia. Nikdo z nás není Mistr ani Učitel, jen svědkové jediného Mistra. Svědkové však ano. A proto někdy na chvilku vychovatelé pro Krista.
Když Marie Magdalská přišla ráno ke hrobu, byla ještě tma. Otcové říkali, že v krajině i v srdci, taková byla tma. Ale nejen tma, Marie našla přece kámen od hrobu odvalený a zahlédla anděly. Asi je první úkol vychovávání všimnout si temnot a bolestí i andělů a odvalených kamenů v životě těch, co jsou nám svěřeni. Potkat je tam, kde opravdu jsou, kde je bolí tma i navštěvují poslové Boží, slyšet jejich skutečné kroky i skutečná křídla jejich andělů.
Píše se, že Jan byl rychlejší než Petr, utíkal na- před, ale byl ještě chlapec a neuměl vstoupit. Petr běžel za ním, možná to stálo hodně sil, ale neztratil ho z očí a nenechal ho samotného. Pak tiše a beze slov udělal, co mohl jen on jako zralý muž: sám vstoupil do neznáma. A u něj chlapec Jan dozrál, v jeho blízkosti nalezl sám odvahu vstoupit, na vlastní oči uviděl a sám uvěřil apoštol Jan. Druhý úkol – nenechat je běžet samotné, i když jsou na cestě rychlejší, namáhat se, a v té už vykoupené síle i slabosti dospělého člověka udělat krok, který oni ještě neumí… Ne za ně, ale mezi nimi – aby i oni sami našli odvahu a udělali svůj první krok.
Evangelium říká: ještě nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. Běželi oba a oba do- stihlo Boží znamení, uviděli a uvěřili. A zároveň stáli před ještě větším Božím tajemstvím, kterému zatím nerozuměli. Snad je třetím úkolem zůstat živý, dychtivý a hledící do tajemství Božího, zestárnout „s očima otevřenýma“, jak napsal prorok. Aby, až oni budou zápasit v plné síle, cítili za svými zády ruce, které jim žehnají a modlí se, a oči, které ještě stále žasnou, i srdce, která čekají na jejich vyprávění o setkání s Hospodinem u všech potoků Jabok. Třetím úkolem vychovávání je asi přestat vychovávat… a zůstat spolu věrní a bdít a nést jedni břemena druhých, než přijde Beránek.
Jan Kotas
×××
Bože, tvůj jednorozený Syn slavně přemohl smrt a otevřel nám nebe; prosíme tě: dej, ať ve světle jeho vzkříšení vstaneme k novému životu, a obnov nás svým Duchem, abychom směřovali k tobě do nebeské slávy. Skrze tvého Syna…
(Vstupní modlitba)