Řeholní komunity s vincentinskou spiritualitou se radují. I ty v naší diecézi.
Čechy a Slováky spojuje mnoho událostí a zážitků, radostí i utrpení. Řeka Morava je krásným symbolem spojení dvou břehů, národů, států. V těchto dnech, kdy byl 14. 12. 2023 ohlášen veřejnosti dekret papeže Františka o blahořečení Jana Havlíka, tato významná událost se nedotýká jen Slováků, ale celé církve a především Čechů, neboť zde v Čechách se stal Jan Havlík blahoslaveným, mučedníkem.
On může být symbolem společného utrpení českých i slovenských křesťanů. Existuje mučednictví přímé, když je někdo mučen a zabit, ale existuje i mučednictví, když někdo zemře na následky nelidského zacházení a trýznění, a to byl i případ Janka Havlíka, který se narodil 12. února 1928 ve Vlčkovanech (dnes Dubovce) na Slovensku v regionu Záhorie, nedaleko českých hranic, jako prvorozený syn Karola Havlíka a jeho manželky Justíny. V roce 1934 začal chodit na základní školu, přešel na měšťanku do Holíče a potom byl přijat na Masarykovo státní gymnázium ve Skalici. V roce 1943 přestoupil na reálné gymnázium v Bánské Bystrici. Zároveň se stal chovancem „malého semináře“ Apoštolské školy Misijní společnosti sv. Vincenta de Paul v Bánské Bystrici. V květnu 1949 odmaturoval. Jeho nejbližším cílem bylo postoupit do vincentinského semináře v Bratislavě, aby mohl studovat na teologické fakultě a stát se misijním knězem. V té době však v Československu nastaly vážné změny v politickém, společenském, kulturním i náboženském životě. Přesto na přelomu léta 1949 vstoupil do noviciátu Misijní společnosti v Ladcích. V noci ze 3. na 4. května 1950 byl společně s ostatními novici násilně vytržen z noviciátu a zavlečen na „přeškolování“ do Kostolné a následně na nucené práce na Přehradu mládeže u Púchova. Na podzim po rozpuštění pracovních táborů odešel do Nitry, kde si se svými staronovými spolubratry – novici pronajali společné bydlení, aby mohli pod vedením otců vincentinů studovat teologii soukromě při zaměstnání. 29. října 1951 vtrhla do jejich podnájmu ozbrojená hlídka StB a Janka společně s ostatními zatkla. Vyšetřovací vazba v Nitře se protáhla až do konce února 1952 a soudní vazba v Bratislavě v Justičním paláci až do konce února 1953. Soud v Nitře se konal ve dnech 3. až 5. února. Ján Havlík byl odsouzený ke čtrnácti rokům vězení do jáchymovských dolů za „velezradu“, která podle dokumentů spočívala v tom, že „tajně studoval teologii“. Zakrátko (11. 6. 1953) se v Praze uskutečnil odvolací soud, který mu snížil trest odnětí svobody na 10 let. Ján Havlík přitom nezapřel své vincentinské misionářské povolání a mezi vězni, ať už věřícími nebo nevěřícími, byl vyhledávaný jako ten, kdo umí poskytnout účinnou duchovní pomoc a povzbuzení. Vězni si ho vážili pro jeho ctnostný hluboký duchovní život a obětavou lásku. Tomu zůstal věrný až do smrti. V květnu 1958 byl obviněn znovu, ale tentokrát navíc jako trestanec, který „maří úřední převýchovu vězňů“. Kvůli tomu byl bezodkladně eskortován do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci a v Ruzyni. Tuto vyšetřovací vazbu, jejímž účelem bylo zlomit osobnost vyslýchaného – tedy zklikvidovat ho psychicky tzv. „vymýváním mozku“ - Janko označil za nejchmurnější období svého života. Jak sám píše, překonal ho jen díky spolupráci s Boží milostí.
25. až 27. února 1959 se konal na Krajské prokuratuře v Praze druhý soud Jána Havlíka, při němž byl souzen výslovně za duchovní a náboženské aktivity mezi vězni. Dostal další rok vězení. Od té doby jako dvojnásobný trestanec již nikdy nedostal žádnou milost a byl eskortován do „žaláře žalářů“ – do Valdic u Jičína, nazývaného Kartouzy, kam mučitelé posílali své oběti proto, aby se v nich odehrál zpětný proces a aby se tak z vězňů opět mohly stát efektivní pracovní síly. Ján Havlík byl však již tehdy postižen těžkou srdeční chorobou. V roce 1960 byla k jubilejnímu 9. květnu vyhlášená všeobecná amnestie. Tato výjimečně rozsáhlá amnestie se dotkla podstatné části politických vězňů, včetně nejbližších Janových spolubratří - seminaristů z Nitry, ale také spolu odsouzenců z jeho druhého soudu v Praze. Jen Janka Havlíka se nedotkla. On ji nedostal. Ne proto, že by byl buřičem nebo že by se ve vězení dopouštěl přestupků, ale kvůli „nenapravitelnosti“, protože jak se uvádí v obžalobě: „…konal tajné pobožnosti a jako bohoslovec a člen zrušené řehole lazaristů vnášel mezi vězně náboženského ducha.“ V říjnu 1960 byl i přes svoje těžké onemocnění přeřazen do pevné vazby (věznice č. 2 Praha-Pankrác), o které se ti, co ji přežili, vyjádřili tak, že „život v jáchymovských lágrech je proti pevnému kriminálu procházkou růžovou zahradou“. Zároveň ho nasadili na nejtvrdší práce. Koncem července 1961 na pracovišti odpadl. Nebylo to poprvé, ale tentokrát už i lékaři zazvonili na poplach a jeho stav se ukázal jako kritický. Tady skončila jeho křížová cesta trestaneckými tábory, doly, výškovými stavbami a nelidskou dřinou a Janko neodvratně vešel do tunelu vězeňských léčeben, lazaretů a nemocnic. V říjnu byl těžce a nevyléčitelně nemocný Janko definitivně vyškrtnut ze seznamu pracovních sil a jako neefektivní mukl („muž určený k likvidaci“) byl odeslán na Slovensko do Vězeňské nemocnice v Ilavě. Po odpykání celého jedenáctiletého trestu byl 29. října 1962 ve stavu smrtelně a nevyléčitelně nemocného pacienta propuštěn z vězení.
Na „svobodě“ byl Ján Havlík neustále špehován a ti, kteří se mu snažili pomoct jako svému umírajícímu příteli, byli předvoláni na StB, vyslýcháni a zastrašováni. Těžce, smrtelně nemocný Janko Havlík zemřel 27. prosince 1965 ve Skalici na následky nelidského zacházení ve vězení. Bylo mu 37 let. Ján Havlík zůstal během celého svého života až do smrti věrný svému misionářskému povolání. Nikdy neútočil ani nemluvil zle o svých pronásledovatelích. Všechno snášel s hrdinskou láskou, podle vzoru Ježíše Krista.
Velká úcta k Jánovi Havlíkovi se šířila už ve vězení jako k horlivému apoštolsky činnému mladíkovi. Krátce po jeho smrti vyšlo o Jankovi několik publikací. Nejprve v samizdatech od jeho spoluvězňů Hieronyma Mokrohájského a Antona Srholce, později veřejně od dalších autorů. Kouzlo jeho nádherné osobnosti oslovilo nejen spisovatele, ale i výtvarné umělce a hudebníky. Pověst o jeho svatosti se začala šířit ihned po jeho smrti a žije dodnes. Jan je hrdina, který svými skutky svědčil právě v Čechách o trvale platných hodnotách a který jako svědek víry sloužil pravdě i za cenu svého života. Augustín Slaninka, CM